Revoluční dobrovolná vojska: Jaké byly osudy československých legií v Rusku?

Zatímco v Evropě rostlo napětí mezi jednotlivými státy a kontinent čekala Velká válka, v tehdejším ruském impériu se schylovalo k neméně děsivé válce občanské. Po bolševickém puči a zavraždění cara zůstalo mezi mlýnskými kameny znesvářených ruských stran asi sto tisíc Čechů a Slováků, kteří v zemi do té doby žili. 

Počátky legií

Mnozí z těchto Čechů neměli ruské občanství, což znamenalo, že aby se vyhnuli perzekucím, museli vstoupit do rudé armády. Nejdříve bojovali proti rakousko-uherské armádě a Němcům na Ukrajině, později proti rudým bolševikům. Společně vytvořili oddíl nazvaný Česká družina – která brzy čítala na tisíc dobrovolníků a postupně se rozrostla o počty válečných zajatců československé národnosti na samostatnou brigádu.

Pád carské vlády v roce 1917 Čechoslováky ještě povzbudil. Československé legie se vyznamenaly především v bitvě u Zborova 2. července 1917 v bojích proti rakousko-uherské armádě. Zahraniční československý odboj byl pod přímým vedením budoucího prezidenta, profesora Masaryka, který byl tou dobou v Rusku a přispěl svým vlivem ke zformování armádního sboru o dvou divizích a záložních formací, který čítal čtyřicet tisíc mužů. V roce 1919 bylo vytvořeno Československé vojsko na Rusi, které se stalo součástí oficiální Československé armády.

Žádná cizí vojska v Sovětském svazu!

V roce 1918 Němci vpadli na Ukrajinu a Bolševici byli donuceni uzavřít pro Rusko velmi nevýhodný Brestlitevský mír. Součástí dohody byl i požadavek, podle kterého na sovětském území nesměly operovat žádné vojenské oddíly nepřátelské ústředním mocnostem. To se týkalo i Československých legií. 

Čechoslováci se proto a na Masarykův rozkaz začali chystat k odjezdu do Francie, kde se měly ruské československé legie spojit s francouzskými. Podle plánu se vojáci měli dostat do Francie přes přístavy Archanglesk a Murmansk, ale těchto přístavů nakonec odpluly pouhé dva transporty, protože přístavy zamrzly. Chyběly navíc zásoby i lodě a dva tisícovky mužů tu čtyři měsíce mrzly, hladověly a čekaly. 

Na konci března došlo mezi s bolševickou stranou konečně k uzavření dohody. Ta Legiím zaručovala bezpečný průjezd Sibiří až do Vladivostoku, včetně zásobování, výměnou za odevzdání těžkých zbraní, kulometů a většiny pušek. Legionáři také museli přistoupit na to, že budou v jejich středu bolševici mít právo agitovat za vstup mužů do Rudé armády!

Smlouva, která Čechoslovákům zajišťovala svobodný průjezd k moři, byla ale brzy porušena. Bolševici se všemi prostředky snažili odjezd legií do Francie překazit a vydali rozkaz, podle nějž měly být jednotlivé československé vlaky odzbrojeny a vojsko rozloženo. Na vlakové trati přes Sibiř v délce sedm a půl tisíce kilometrů tak začal krvavý boj, kdy legionáře na stanicích napadaly bolševické jednotky.

Nepříjemnosti na cestě

Mezi Maďary a Čechoslováky v Sovětském svazu nepanovaly zrovna dobré vztahy a i malý incident mohl rychle přerůst v otevřený konflikt. To se stalo i v Čeljabinsku: při průjezdu legií hodil jeden z maďarských vojáků na legionáře těžkou železnou tyč a jednoho vážně zranil. Češi nechali vlak zastavit a v nastalém zmatku a rvačce byl viník zadržen a zlynčován.

Bolševici poté nechali zatknout deset strážných, kteří přišli na místní sovět vysvětlit, co se stalo a zatknuli i důstojníka, který se začal shánět po zadržených strážných. Legionáři zareagovali. Obsadili klíčová místa ve městě, vynutili si propuštění zajatců a odzbrojili místní rudé jednotky. Místní správu ale nechali dál fungovat, spořádaně se vrátili do vlaku a odjeli směrem na přístav Vladivostok. 

Evakuace z Vladivostoku

Legionáři se po celou cestu museli potýkat se všemi překážkami mrazivé Sibiře, nepřáteli všude kolem i s problémy technického rázu - nekvalitní vozy i trať se musely často opravovat.  Další komplikací byl fakt, že legie netvořily jeden celek, ale jednotlivé skupiny byly roztroušeny bezmála po celé délce Transsibiřské magistrály, kde musely svádět své boje samy. Nicméně většině legionářů se nakonec podařilo do Vladivostoku dostat.

Mladá Československá republika nemohla sama jejich odvoz zajistit, vojsko proto odjíždělo převážně na lodích spojenců – polovinu zajistily Spojené Státy, třetinu Velká Británie, zbytek Itálie, Francie, Japonsko a dokonce i jedna Československá loď – Legie. První odjížděli staří vojáci a invalidé. Jejich cesty vedly přes Tichý oceán a Spojené státy, nebo kolem Indie do Itálie. Poslední transport z Vladivostoku vyplul na začátku září roku 1920. Legionáři dorazili domů v listopadu.  

Zásluhy za republiku

Odvaha a nasazení Čechoslováků udělaly značný dojem na mezinárodní scéně, zejména, co se týče slavné bitvy u Zborova. Jejich kreditu dokázali využít českoslovenští politici tak dobře, že vítězné spojenecké mocnosti se rozhodly Československou republiku diplomaticky uznat a Národní radu, sídlící v Paříži, prohlásit za legitimní československou vládu. Francouzský prezident Raymond Poincaré sám prohlásil, že Čechoslováci si vydobyli na Sibiři, ve Francii a v Itálii právo na nezávislost! Samotní legionáři se však kvůli špatným komunikačním možnostem dozvěděli o vzniku samostatného Československa až s několikatýdenním zpožděním.