Řemeslo mrazivých zim: Na Vltavě probíhaly pravidelně ledovací kampaně
Zatímco v dnešní ledničkách už je při chlazení potravin a nápojů námraza nechtěným společníkem, ještě před sto lety se předchůdci těchto spotřebičů bez skutečného ledu neobešli. Nejen v českých zemích se přelom 19. a 20. století stal zlatým věkem ledařů a ledáren
Mezi obyvateli pražského Podskalí a Smíchova mělo ledařské řemeslo dlouhou tradici. Vykonávali jej především plavci dřeva, kteří si takto přivydělávali mimo plavební sezonu, ale také třeba pivovarští dělníci – ti totiž v zimě nemuseli zpracovávat takové množství várek jako v horkých letních měsících.
Mokrá a mrazivá dřina
Před vybudováním vltavské kaskády voda v řece v zimních měsících běžně zamrzala. Jakmile se na Vltavě objevil led dostatečně tlustý, aby unesl člověka, nastal čas takzvané ledovací kampaně. Vybraná místa začali ledaři polévat vodou, kterou čerpali vysekanými otvory v ledu (v ledařském slangu hlubaňkami), aby na nich led zesílil na tloušťku vhodnou ke zpracování – obvykle mezi 10–12 cm. Přiměřeně tlustý materiál pak pečlivě rozměřili, rozřezali na jednotlivé pruhy (lavice) a vysekanou dráhou, širokou i několik metrů, plavili ke břehu. Tam si taktéž z ledu vytvořili mostek, po kterém celá kra vyjela až téměř k přistavenému vozu.
Zde se jí ujali štípači, kteří lavici rozsekali na menší tabule a ty naložili na povoz. Za den jim takto mohlo projít rukama i několik tun ledové hmoty. Jen malá část takto dobytého a zpracovaného materiálu putovala do pražských hospod a restaurací, většina končila v takzvaných ledárnách – specializovaných provozech, které byly schopné materiál udržet v jeho pevné podobě a zásobovat jím pohostinská zařízení v průběhu celého roku. Právě díky nim mohl vltavský led v průběhu roku chladit maso či pivo nejen ve veřejných podnicích, ale i v zámožnějších domácnostech, které si mohly dovolit koupi ledničky.
Uchovat a v létě prodat
K těžení ledových kvádrů z rybníků a meandrujících koryt řek docházelo v Českém království pravděpodobně už od středověku, obvykle se ale přechovával ve sklepeních, kde při nevhodném způsobu skladování rychle tál. S rozvojem průmyslu a obchodu v 19. století poptávka po této komoditě stoupla natolik, že se vyplatilo do jejího uchování investovat čas a námahu.
Vlastní ledárenské provozy si zřizovaly pivovary, pro které se změnou technologie a přechodem z vrchního kvašení na spodní představovala otázka dostatečného chlazení existenční nutnost. Například v Lipsku už ale roku 1864 fungovala také obecní ledárna, která údajně dokázala pokrýt celoroční spotřebu řeznických, rybářských, ovocnářských a dalších podniků ve městě. Do Českých zemí tuto novinku uvedla společnost The Prague and Brünn Ice Company, založená několika britskými podnikateli roku 1883. O dva roky později nechala na pražském ostrově Štvanice v místě bývalého varieté postavit provozovnu, v níž nabízela k prodeji přírodní led v podobě bloků. Dřevěná budova s dvojitými stěnami a podlahou a vnějším asfaltovým nátěrem poměrně dobře izolovala led od okolního prostředí – jeho roční ztráta v ní údajně nepřesahovala 25 %.
Poptávka po ledu od počátku 20. století kontinuálně stoupala, takže když přestala kapacitně a technologicky vyhovovat dosavadní štvanická ledárna, iniciovali pražští hospodští, sdružení ve společnosti Akciové ledárny, výstavbu nové, moderní budovy ve čtvrti Braník. Při pravém břehu Vltavy zde v letech 1909–1911 vznikl areál s kapacitou 20 tisíc tun ledu, do něhož bylo díky uměle vybudované zátoce možné materiál naskladňovat přímo z řeky. Ledárna fungovala až do roku 1954, kdy po dobudování Slapské vodní nádrže Vltava v Praze přestala zamrzat, poslední ránu pak ledařskému řemeslu zasadil boom moderních chladicích zařízení, která coby ledničky používáme i dnes.
