Reformátorka a válečník: Jaký byl vztah mezi Marií Terezií a Fridrichem II.?

Dědeček rakouské panovnice, císař Leopold I. pomohl dědečkovi Fridricha II., Fridrichu I. při uznání Pruska jako království, za což mohl využít jeho vojáků ve válce proti Francii. O 30 let později padl při hledání manžela pro dědičku Marii Terezii návrh, aby se provdala za pruského korunního prince Fridricha, čímž by byl tento „výrostek“ tak „pevně a silně objat“, že by mu již nezbyl prostor na nějaké vylomeniny, tedy případné válčení. Mnozí historici jsou přesvědčeni, že se jedná pouze o legendu, neboť katolička si těžko mohla vzít kalvinistu. Princ se nakonec v důsledku brutálního nátlaku svého otce oženil s nezajímavou brunšvickou princeznou Alžbětou Kristýnou, zatímco arcivévodkyně se z lásky provdala za budoucího toskánského velkovévodu a bývalého lotrinského vévodu Františka Štěpána.

Dvě rozdílné osobnosti

Co měli Marie Terezie a Fridrich II. společného? Oba se narodili jako dědicové významných evropských monarchií, oba byli inteligentní, vědomi si svých povinností i privilegií, spojovala je pracovitost, poslušnost a ctižádostivost. Například rakouská panovnice v létě často vstávala již ve čtyři hodiny ráno, aby se pustila do vyřizování agendy. Ale i pruský král byl velmi neúnavný administrátor, který si jen málokdy dopřál odpočinku. Přesto existovalo více věcí a okolností, které je odlišovaly. Marie Terezie byla milované dítě, jehož si rodiče vážili, Fridrich byl tvrdohlavý syn, který žil v neustálém konfliktu s přísným otcem.

Arcivévodkyně se nikdy nebouřila proti rodičovské autoritě, zato princ se pokusil před otcovými výbuchy vzteku a nespokojenosti s údajně příliš jemným a rozmazleným „frackem“ utéci na vídeňský dvůr. Dopadlo to tragicky, Fridrich byl zatčen, po jistou dobu internován, a dokonce měl být popraven. Nakonec místo něj sťali hlavu jeho nejmilovanějšímu příteli Hansi Hermannovi von Katte a donutili ho popravě přihlížet. Na druhou stranu Karel VI. – milující otec a poslední Habsburk, přišel během své vlády o Neapolsko, Sicílii, Srbsko, Valašsko, odstoupil od nadějného obchodu se zámořím a své nástupkyni zanechal především dluhy a oslabenou armádu. Naopak po tyranském Fridrichu Vilémovi I. syn zdědil vynikající armádu o 82 000 mužích a ve sklepeních mnohomilionový státní poklad, který mu umožnil několik let financovat válku.

Rodinný život i strohost

Největší rozdíl mezi Marií Terezií a Fridrichem představoval jejich rodinný život. Oba se stali vládci v roce 1740. Tehdy měla Marie Terezie již dvě děti. Fridrich II. zemřel bezdětný. Nebyl vysloveně rodinný typ. K manželce se sice choval uctivě, ale po nástupu na trůn jeho city zcela ochladly. Poté královna žila sama, manžel se její společnosti důsledně vyhýbal a v jistém smyslu mu vyhovovala její role vznešené loutky. Naopak Marie Terezie reprezentovala ideál „pravé“ ženy a symbol plodnosti, neboť se její rodina rychle rozrůstala. První dítě porodila ve dvaceti, poslední, šestnácté v devětatřiceti letech. V roce 1780, kdy panovnice zemřela, měla celkem 56 vnoučat. Svého manžela milovala, byla mu oddanou a věrnou manželkou. Přesto se s ním jako panovnice o nejvyšší moc nedělila. Zařídila mu císařský titul, který v této době znamenal více prestiže než reálné moci, nechala ho věnovat se správě statků a manufaktur. Současníci nejednou posměšně komentovali jejich manželství, které označovali za měšťanské.

Také panovnické dvory ve Vídni a Berlíně se značně lišily. Marii Terezii obklopovalo mnohem více dvořanů a pompy než Fridricha, s rodinou žila v Hofburgu a Schönbrunnu, jež proměnila v honosné rezidence. Především z letního sídla v Schönbrunnu učinila jeden z nejkrásnějších paláců své doby. Fridrich se stranil lidí a blízko Berlína si vytvořil „ráj ducha a přírody“, který nazval „Sans Souci“, tedy „bez starosti“. Toto malé venkovské sídlo s dvanácti pokoji na vinici u Postupimi nelze označit za obvyklý zámek. Jedná se spíše o rokokový zahradní pavilón s originální siluetou. Fridrich si později nechal nedaleko této „chýše“ postavit impozantní Nový palác s dvěma stovkami místností, srovnatelný se Schönbrunnem, který má v současnosti 1 441 pokojů.

První válka

Po smrti Karla VI. a nástupu Marie Terezie na trůn se Fridrich II. rozhodl využít situace. Všechny mocnosti s výjimkou Bavorska sice uznaly Marii Terezii dědičkou podunajské říše, ale Francie, Prusko, Bavorsko a Sasko se nakonec pokusily urvat si kus „koláče“. Válku o rakouské dědictví zahájil osmadvacetiletý Fridrich II., když v prosinci 1740 vtrhl s 27 000 muži na rakouské území. Třiadvacetiletou českou a uherskou královnu a rakouskou arcivévodkyni, jež se vyznačovala ohnivým temperamentem, pevností a vytrvalostí, „věrolomnost“ Fridricha II. i Francouzů a Sasů velmi rozzuřila.

Marie Terezie musela čelit armádám na dvou frontách, ačkoliv se jí nedostávalo vojáků ani peněz. Jelikož hrozilo nebezpečí, že francouzsko-bavorské sbory vyrazí na Vídeň, uchýlila se do Prešpurku, kde se jí – za značné politické ústupky – dostalo pomoci od uherských stavů. Naštěstí pro ni nesl pruský monarcha nelibě představu, že by Francouzi získali dominantní postavení ve střední Evropě, proto s Marií Terezií uzavřel příměří. Díky tomu se rakouské vojsko potýkalo pouze s francouzsko-bavorsko-saskými pluky. A bylo načase, neboť nepřátelé dobyli v listopadu 1741 Prahu, kde se bavorský kurfiřt Karel Albrecht v prosinci dal provolat českým králem. Rakušané se Prusy pokusili zastavit, ale v květnu 1742 utrpěli nešťastnou porážku v bitvě u Chotusic. Tehdy Marie Terezie pochopila, že bude muset obětovat část dědictví, proto uzavřela s Pruskem mír, jímž se vzdala Slezska a Kladska. Ze slezských panství zachránila pouze Opavsko, Těšínsko a Krnovsko, ale ze zbytku českých zemí nepřítele vyhnala.

Druhý válečný konflikt

Po dvou letech míru rozpoutal Fridrich II. v srpnu 1744 takzvanou druhou slezskou válku, když vstoupil se svou armádou do Čech. Obával se totiž, aby Francouzi neukončili boje s Rakušany, kteří by se pak mohli pokusit získat zpět Slezsko. Marii Terezii další věrolomnost „příšery“ a „ďábla“ z Berlína vskutku šokovala, proto svému švagrovi Karlu Alexandru Lotrinskému, jehož učinila vrchním velitelem, energicky přikázala: „Použít proti Prusku všechny prostředky!“ Prusům se tentokrát české tažení nevydařilo. K Rakušanům se přidali Sasové, a společně pak vytlačili do konce roku 1744 zdecimované a demoralizované pruské jednotky z Českého království. Rakouská armáda naopak zabrala Horní Slezsko a Kladsko. O rok později zase pruský král rozprášil rakousko-saskou armádu v bitvě u Hohenfriedbergu.

Nespokojená Marie Terezie si poté otevřeně stěžovala na své generály. Britové jí navrhli, aby uzavřela s Pruskem mír na základě podmínek z roku 1742, aby se tak spojenci mohli plně soustředit na Francii. Jenže hrdá a pyšná panovnice se nemínila po jediném neúspěchu vzdát vévodství a prohlásila, že „raději přijde o spodničku než o Slezsko“. Teprve až další zdrcující porážky ji v roce 1745 přiměly souhlasit s uzavřením drážďanského míru s Pruskem, který s konečnou platností zpečetil ztrátu Slezska a Kladska. Ekonomicky vyspělé Slezsko s převážně protestantským německým obyvatelstvem se stalo klíčovým faktorem pro vzestup Pruska mezi evropské velmoci.

Desetiletí míru

Pruský král byl u vídeňského dvora považován za císařovnina „největšího, nejnebezpečnějšího a nejosobnějšího nepřítele“. Ztrátu významné části své říše hned na počátku vlády nesla Marie Terezie velmi těžce a nehodlala se s ním smířit. Proto zavedla ve svých zemích osvícenské reformy – mimochodem podle pruského vzoru –, které jim měly především umožnit vybudovat podobně disciplinovanou armádu s dobře naplněnou válečnou pokladnou.

Vzhledem k tomu, že Britové neměli zájem podporovat znovudobytí Slezska, panovnice v 50. letech 18. století souhlasila s ideou svého vyslance ve Versailles, hraběte Kounice, navázat spojenectví s Francií. Dokonce překonala svou prudérnost a napsala osobní dopis oficiální milence francouzského krále Madame de Pompadour, aby si získala její podporu. To určitě hrálo jistou roli, nicméně Francouzi uskutečnili „diplomatickou revoluci“ hlavně proto, že roli úhlavního nepřítele již nehrála podunajská monarchie, nýbrž neobyčejně posílená Velká Británie, jež ohrožovala francouzské koloniální panství v Americe a Indii. K Rakušanům a Francouzům se přidalo i Rusko, jelikož carevna Alžběta Petrovna hodlala tomu nelidovi z Berlína „přistřihnout křídla“.

Sedmiletá válka

Pruský král ale koalici, kterou proti němu sestavila rakouská diplomacie, předběhl, když na konci léta 1756 zaútočil na Sasko a později na rakouské území. Po prvních úspěších ale Prusové utrpěli 18. června 1757 zdrcující porážku v bitvě u Kolína a Evropa nevěřila, že by Prusko čekala světlá budoucnost. Jenže další vývoj konfliktu ukázal, že protipruská koalice nepředstavovala politický a vojenský monolit, jelikož se každý člen staral především o vlastní zájmy, žárlivě sledoval úspěchy spojenců a nemínil se angažovat více, než potřeboval k dosažení vlastních cílů. Dne 5. prosince 1757 pak Fridrich II. oplatil Rakušanům porážku u Kolína, když v bitvě u Leuthenu rozdrtil s vojskem čítajícím 33 000 vojáků rakouskou armádu o 66 000 mužích. V Berlíně se radovali, ve Vídni „císařovna plakala a nebyla k utišení“. Štěstěna se poté střídavě přikláněla na obě strany. O Slezsku se rozhodlo v Petrohradě, neboť po smrti Alžběty Petrovny ukončil její nástupce Petr III. boje, a Fridrichu II. tak odpadl nejnebezpečnější soupeř a mohl se soustředit pouze na rakouské vojáky. Po porážce u Freibergu Marie Terezie rezignovala a v roce 1763 souhlasila s mírovými jednáními, kdy se definitivně zřekla Slezska a Kladska.

Poslední válka

Josef II. vyjednal s matčiným souhlasem smlouvu o výměně Rakouského Nizozemí za Bavorsko a v lednu 1778 vyslal rakouské vojáky, aby obsadili Dolní Bavorsko a Horní Falc. Takový zásah do rovnováhy sil ve střední Evropě nemínil pruský král dopustit, proto v létě 1778 rozpoutal válku o bavorské dědictví. Marie Terezie opět zuřila a o svém „arcinepříteli“ napsala: „To je onen velikán, jehož vydávají za Šalamouna. Pokud ho pečlivě a nerušeně pozorujete, zdá se Vám velmi malý a vypadá jako pravý šarlatán, jenž se opírá pouze o sílu a štěstí.“ Obě strany přistupovaly k válce polovičatě a nerozhodně. Ke všeobecnému překvapení se Prusové potýkali s mnoha problémy. Šestašedesátiletý Fridrich II. již nesršel vitalitou a obrazně řečeno armáda šla v jeho šlépějích. Marie Terezie od počátku nesouhlasila s válečným „dobrodružstvím“ a nakonec se jí diplomatickou cestou podařilo vyjednat mír. Rakušané vyklidili Bavorsko s výjimkou Innské čtvrti. To byl poslední společný válečný konflikt. Marie Terezie zemřela v listopadu 1780, Fridrich II. v srpnu 1786.

TIP: Opomíjená bitva sedmileté války: Na bitvu u Liberce se skoro zapomnělo

Marie Terezie je dodnes vnímána jako „matka vlasti a dynastie“ a velká reformátorka, zatímco se zapomíná, že byla panovnicí, která třímala meč a vedla agresivní zahraniční politiku. Císařovna rozšířila své země o Haličsko, Volyň, Bukovinu, Innskou čtvrť a pro mladšího syna získala Modenské vévodství. Fridrich II. zdědil druhořadou mocnost s 2,5 milióny obyvatel a 80 000 vojáky. Když umíral, předal svému nástupci velmoc s 5 miliony obyvatel a 180 000 vojáky. S výjimkou Východního Fríska ovšem není žádné území, které připojil, v současné době součástí jednotného Německa.