Pustiny Severní Ameriky: Čtyři druhy pouště

Právě stojíme u vyschlého jezera Badwater v Mohavské poušti. Teplota šplhá k padesátce a my nejsme schopni žádného namáhavějšího pohybu, spíš se jen potácíme. Spalující sluneční paprsky oslepují oči. Hlava třeští a přehřátý mozek není schopen rozumně uvažovat. Z posledních sil se ploužím k okraji silnice a sedám na zem. Velkorysé plány na projetí pouště křížem krážem se  smršťují do dvou krátkých slov: „Pryč odtud!“ Takové byly prvotní dojmy při naší premiérové pouštní cestě. Člověk se ale nesmí hned vzdát a o to jsme se snažili i my.

Pouště jako klenoty krajiny

V současnosti máme za sebou devět cest po americkém divokém západě, devětkrát jsme navštívili i Údolí smrti. Prozkoumali jsme i ty nejodlehlejší oblasti, kde hodiny či dny nepotkáte človíčka. Údolí se táhne ze severu na jih v délce 225 kilometrů a potkáte v něm ještěrky i osamělého kojota. Nacházíme stopy chřestýšů, bavíme se pozorováním tarbíkomyši, která připomíná malého klokana. Žasneme nad drobnými rybičkami, které si poradí se svízelnými pouštními podmínkami, využijí i sebemenší vodní nádrž a snesou vysoké koncentraci soli. A to nemluvím o odolných rostlinách a úžasných skalních či písečných útvarech, které lemují cesty.

V tuto chvíli za sebou máme zkoumání Sahary, pouště Namib, nahlédli jsme i do Kalahari a poznali prostory Atacamy – nejsušší pouště světa. Pouště a polopouště se pro nás staly tou nejúžasnější formou krajiny. Po mnoha cestách se stále utvrzujeme v tom, dovedou být nesmírně pestré. A jedna je úžasnější než druhá!

Vyprahlá Mohavská poušť

Severní hranice Mohavské poušti zasahuje až do státu Nevada, jižní prochází národním parkem Joshua Tree ležícím v Kalifornii. Jde o jedno z nejteplejších míst na Zemi. Mezi dubnem a říjnem se teplota v průměru pohybuje kolem 46 °C! V létě se teploty vyšplhají až na 56 °C!

Teplotní údaje by mohly vést k nesprávnému závěru, že Mohavská poušť je příliš vyprahlá na to, aby zde vůbec byl nějaký život. Přesto se tady nachází přes dvě stě druhů endemických (pouze zde se vyskytujících) rostlin. Typické jsou například keříky žlutě kvetoucího keře Larrea tridentata (Creosote Bush) či různé druhy menších kaktusů, převážně opuncií. Nejdominantnější je pak stromovitá juka, takzvaný Jozuův strom (Joshua Tree, Yucca brevifolia). Tento zástupce zdejší flory je natolik výrazný, že je podle něj pojmenován již zmiňovaný národní park.

TIP: Živá poušť umírá: Chilskou poušť Atacama drancuje těžba lithia

Vydáváme se však ještě dál na sever, do Death Valley, Údolí smrti. Toto jedinečné místo leží v Kalifornii a je vůbec první pouští, do které jsme se kdy vydali. Přijíždíme sem přímo z kalifornského pobřeží. Cesta je dlouhá a úmorná, krajina vyprahlá na troud, až na pár keříků a trsů suché trávy se zdá být na první pohled bez života. Pod rozžhaveným kalifornským sluncem praská i silnice. V dálce se na úpatí Panamit Range vlní světlé, okrově zbarvené písečné duny. Za vysokým horským hřebenem se začíná cesta náhle prudce svažovat a pod blankytným nebem bez mráčku se rozprostírá nekonečné, v modravém oparu ponořené údolí. Vzduch na obzoru se vlní vedrem. „Ho-me-sha“ – rozpálená půda – tak nazývají kus nevlídné země indiáni.

Krása pouštní palety

Po několika kilometrech cesty přichází křižovatka, kde se nabízí tři možnosti. Jet rovně, přejet protilehlé pohoří Amargosa Range a namířit do sto padesát kilometrů vzdáleného Las Vegas. Nebo se vydat doleva směrem na sever. Zastavit se ve Scotty´s Castle, honosném sídle uprostřed pouště, nabrat plnou nádrž benzínu a pak vyrazit nazdařbůh po nezpevněných cestách. Například do oblasti černých vyhaslých kráterů (Ubehebe Crater), do údolí záhadných pohybujících se kamenů (The Racetrack), nebo k odloučeným zpívajícím dunám Eureka. Projet další zapomenutá údolí (Hidden Valley), vidět zbytky zlatokopeckých osad (Rhyolite, Skidoo), překlenout pohoří Hunter Mountain a pokochat se pohledem na nekončící pláň Lee Flat porostlou honosnými stromovými jukami. Třetí možností je odbočit doprava – na jih směrem k Badwater, nejníže položenému bodu západní polokoule.

V propadlině ležící osmdesát šest metrů pod hladinou moře se rozkládá periodické jezero, po většinu roku pokryté tlustým škraloupem popraskané soli. Nedaleko se nachází rozbrázděné solné pole Devil´s Golf Course. Východní svahy pokrývají měkké jílovité usazeniny zvané badlands. Nejimpozantnějším je markantní výčnělek Zabriskie Point. Zlatě zbarvenými badlands se klikatí nádherná stezka Golden Canyon Trail, na jejímž konci čeká nádherný pohled na skalní útvar Červená katedrála (Red Cathedral). O pár kilometrů dál překvapuje Umělcova paleta (Artist´s Palette) pestře zbarvenými svahy. Titus Canyon, Echo Canon, Mosaic, Rainbow, Cottonwood a Marble Canyon jsou jen některé z kaňonů, které se nabízí k bližšímu prozkoumání.

Sonora plná pichlavých kaktusů

Sonorská poušť na jihu Kalifornie a Arizony překvapuje neuvěřitelně bohatou vegetací. Okolo města Tucson dominují krajině vzrostlá saguara (Carnegiea gigantea) – typické kaktusy Mexika. Národní park Saguaro se dělí na dvě oblasti. V blízkosti Rincon Mountains, v části zvané Saguaro East, se tyčí k blankytně modrému nebi především stará vzrostlá rozvětvená saguara. Jemně zvlněná pahorkovitá oblast Saguaro West, rozprostírající se u paty Tucson Mountains, je porostlá mladými hustými saguarovými lesy. V létě sužují tamní krajinu čtyřicetistupňová vedra a nesmírné sucho. Zimní dešťové období a letní bouřky dodávají rostlinám vláhu nutně potřebnou k přežití.

Vytrvalí obyvatelé pouště

Kaktusy saguaro rostou nesmírně pomalu. Navíc jsou choulostivé vůči extrémnímu vedru, větru a mrazu, který v zimním období není ani tady neobvyklý. Proto se ujmou jen kaktusy rostoucí mezi hustými keři, jež je v drsném pouštím klimatu chrání. Ze semínka o velikosti špendlíkové hlavičky vyroste za rok semenáček ne větší než jeden centimetr. Po patnácti letech je kaktus velký sotva čtvrt metru a za padesát let měří přibližně dva metry. Za sto let může saguaro dosáhnout až osmi metrů. Ty největší dorostou až šestnácti metrů, váží přes sedm tun a dožívají se stáří sto padesáti až dvou set let.

Zhruba po sedmdesáti pěti letech vyroste ze štíhlého kmene první rameno v podobě malého ostnatého míčku a tehdy saguaro poprvé vykvete. Výrazné krémově bílé květy se otevírají v noci, několik hodin po západu slunce. Na druhý den odpoledne květ uvadne. Od konce dubna do začátku června se na špičce kmene a konci ramen noc co noc otevírá jeden pupen po druhém. Sladký nektar láká hmyz, ptáky a netopýry a dochází ke kýženému opylení. V červnu a červenci nese rostlina červené sladké plody, které indiáni dodnes sbírají a připravují z nich marmeládu, sirup a speciální druh obřadního vína. Pevná podpůrná dřevitá žebra kaktusu jsou používána jako stavební materiál, semeny se krmí drůbež.

Každý plod obsahuje okolo dvou tisíc semen. Jeden kaktus tak vyprodukuje desetitisíce semen za rok a za celý život jich je přes čtyřicet milionů. Z tohoto ohromného množství semínek vyroste do plné síly v průměru pouze jeden nový kaktus. Mohutné tělo saguara vyztužují podélná dřevitá žebra a tkáň se dá přirovnat k želatinové mase. Silná vrstva vosku na tuhé pokožce chrání kaktus před nadbytečným vypařováním a ostny před sluncem, větrem a zvířaty. Rozsáhlý kořenový systém leží těsně pod povrchem země a rozrůstá se od kmene do vzdálenosti okolo třiceti metrů. Saguaro dokáže podle potřeby zvětšit svůj objem natolik, že během jediného deště pojme až sedm set litrů vody – dost na celý rok. Rychlost, s jakou vodu nasává, je při dešti možné pozorovat na vlastní oči.

Hojnost rostlin i živočichů

Mezi kaktusovými velikány se pohybujeme od brzkého rána, za sluneční výhně i při dešti. Z terénu se obvykle vracíme až pozdě večer. Kromě saguar v různém stádiu růstu si všímáme i dalších kaktusů, kterých v parku Saguaro roste na padesát druhů – mezi nimi jsou opuncie, kaktusy Echinocereus, Ferocactus (Barrel Cactus) a kaktusy Cholla. Moc pěkný je stromečkovitý bohatě hroznovitě rozvětvený Chain-fruit Cholla nebo Pencil Cholla s tenkými tužkovitými články. Na první pohled zaujme takzvaný Teddybear Cholla (Cylindropuntia bigelovii) se svými šištičkami posetými nažloutlými ostny. Velké seskupení těchto „pichlavých huňatých medvídků“ roste v národním parku Joshua Tree v Cholla Cactus Garden – v jižní sonorské oblasti.

Velmi nezvykle vypadá Ocotillo – svazek několika dlouhých dřevnatých pichlavých „tyčí“ v podobě koštěte, které po dešti obrostou drobnými zelenými lístečky a na jejich koncích vypučí krvavě červené kvítky. Na jaře se v sonorské poušti rozprostírají barevné květinové koberce. Kamenitá úbočí a prašné pláně oživují také keře Mesquite a Creosote Bush. Keřovitý strom Palo Verde se pozná snadno podle výrazně zeleně zbarvené kůry.

V hustém porostu vyhledávají úkryt kojoti, „prasata“ pekari, zajíci, drobní hlodavci a ještěrky. U svých děr slídí tmavě hnědé tarantule. Vyskytuje se zde i šest druhů chřestýšů a neméně jedovatý korálovec s pravidelně se střídajícími červenými, žlutými a černými proužky. Je možné potkat i korovce jedovatého (Heloderma suspectum) – jednoho ze tří jedovatých ještěrů. Jeho růžovo-černě flekatá kůže vypadá jako posetá perličkami. Tento jihoamerický druh je místními nazýván také „Gilská příšera“.

Houštiny jsou plné různých štěbetajících ptáků. Sem tam se kolem nás zalesknou pestrobarevní kolibříci, kteří připomínají obrovského čmeláka. Nestačíme se ani vzpamatovat a už jsou zase pryč, u jiného šťavnatého květu plného sladkého nektaru.

Bílá královna Chihuahuan

Severní část pouště Chihuahuan, která se stejně jako Sonora rozkládá převážně v Mexiku, zasahuje několika jazyky do Nového Mexika a Texasu. V rozlehlé pánvi se tyčí několik menších pohoří, jako je například Sierra Madre, Sacramento Mountains, Guadalupe Mountains, Sierra del Carmen nebo Davis Mountains. Chihuahuan se rozkládá ve větší nadmořské výšce než Sonora, takže zdejší podnebí je výrazně mírnější a napadne i více srážek.

Z biologického hlediska je poušť Chihuahuan hodně rozmanitá, v parku bylo napočítáno na pět set druhů rostlin a živočichů. Roste tady několik druhů trav, kaktusů, agave, juk a keřů a rovněž zajímavý druh osiky. Několik zdejších druhů jsou endemity. Ze zvířat je vhodné vzpomenout na různé druhy hlodavců, skunky, jezevce, kojoty, lišky a urzona (Erethizon dorsatum), prapodivného, dikobrazu podobného tvora. V parku žijí i škorpioni, tarantule a tři druhy chřestýšů. 

Několik druhů ještěrek a některé druhy hmyzu si vytvořily dokonalé mimikry a svým bílým zbarvením perfektně splývají s bílým okolím. Stejně tak je bílá i myška zvaná pytlouš. Ta je v jiných místech výskytu zbarvena dohněda, ale tady má její kožich rovněž bílou barvu. Největší zajímavostí této pouště jsou totiž White Sands (Bílé písky), nacházející se nedaleko městečka Alamogordo. Skutečnost zcela dostojí jménu a člověk si tady připadá jako někde v zasněžených horách. Písek ve White Sands ale není zajímavý jen bělostnou barvou, neobvyklá je i jeho struktura. Když se člověk zadívá pozorně, může v drobných zrníčkách rozpoznat lesklé, často šupinkovité nebo jehličkovité krystalky. Z chemického hlediska jde o jemně rozdrolený selenit – formu vláknitého sádrovce, jenž se vytváří v nedalekém jezeře Lucero.

Velký pouštní komplex

Bezodtoková poušť Great Basin Desert (Velká pánev) se táhne převážně Nevadou a Utahem, ale svými výběžky zasahuje až do států Arizona, Kalifornie, Oregon a Idaho. Tvoří ji mnoho pohoří, údolí a kaňonů, stepních oblastí, kamenných a písečnéých pouští, vyschlých řečišť a solných jezer. Jedná se o nejrozsáhlejší pouštní komplex Severní Ameriky.

TIP: Národní park Joshua Tree: Pod ochranou Jozueho stromu

Velká pánev se nachází ve výšce 1 200 – 2 100 metrů nad mořem, je tedy logicky chladnější než s ní na západě sousedící Mohavská poušť. Zimní srážky spadnou většinou ve formě sněhu. Krajině dominují různé druhy trav a keřů. Nejznámější je oblast okolo Salt Lake City, dále pak Pyramid Lake a Black Rock Desert.