Pryč od Vídně, pryč od Říma: Náboženské poměry první republiky a Marmaggiho aféra

Habsburská monarchie vždy usilovala o co nejtěsnější sepětí se Svatým stolcem. Přestože se od konce 18. století tolerovala některá nekatolická vyznání a od revolučního roku 1848 měli občané soustátí garantovanou náboženskou svobodu, nedošlo k žádnému výraznému masovému odchodu z této církevní organizace. Katolicismus tak zůstával výrazně protežovaným vyznáním vládnoucího rodu a drtivé většiny obyvatel. Například v Praze, která měla být jako sídlo protikatolických spolků a stran logicky nejvíc „odkatoličtěna“, se ještě na přelomu 19. a 20. století hlásilo k Římu téměř 89 % obyvatel (dalších 9,5 % byli židé). Na nekatolická vyznání připadají tedy necelá 2 % obyvatel, což konkrétně čítalo 3 770 vyznavačů. To věru není mnoho. Vše se mělo změnit se vznikem republiky.

Symbol poroby

Velmi záhy po 28. říjnu se v revolučním nadšení naplno ukázala antiklerikální nálada společnosti. Tradiční církev představovala v očích mnoha lidí spojení se starou monarchií, s níž bylo nutné se nadobro rozžehnat. A to i za cenu radikální akce. Proto parta mladých socialistů a anarchistů z pražské čtvrti Žižkov v čele s bohémem Frantou Sauerem 3. listopadu dorazila na Staroměstské náměstí rozhodnutá strhnout Mariánský sloup. Jeho základní kámen byl položen roku 1650 a byl vztyčen jako poděkování Panně Marii za konec třicetileté války. Na počátku 20. století si však mnozí mysleli, že jej postavili Habsburkové na oslavu svého vítězství na Bílé hoře. Stal se pro ně symbolem poroby a útlaku.

Celá akce se neobešla bez násilí. Sauer a ostatní aktéři byli sice podporováni částí sociálních demokratů a národních socialistů, ale rychle se zformovala také obranná linie Pražanů, kteří se barbarskému počínání snažili zabránit. Do rvačky dorazil i sbor četníků, ti však už mohli jen bezradně přihlížet, jak se barokní dílo rozbíjí o dlažbu. Hlava Madony se odkutálela do náruče jednoho z účastníků, který nelenil a odnesl si ji domů. O více než 30 let později zlomek prodal do starožitností, odkud se dostal do lapidária Národního muzea. Zde je k vidění dodnes.

Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze, stržený 3. listopadu 1918 rozvášněným davem, mylně jako symbol porážky na Bílé hoře. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Rozvášněný dav však ještě nehodlal s ničením uměleckých děl přestat. Početná skupina se večer toho dne vydala ještě ke Karlovu mostu. Zde měli radikálové v plánu naházet do Vltavy všechny sochy a sousoší, které středověkou památku zdobí. V tom jim ale zabránilo vojsko a policie. Hlavní iniciátor se k činu veřejně doznal, avšak soud celý incident vyhodnotil pouze jako přečin, a to vzhledem k revolučnímu kvasu oněch dní.

Odpadlíci

Reakce společnosti na sebe nenechala dlouho čekat. Církev a katolické obyvatelstvo vyjádřily hluboké pobouření nad barbarským činem. Národní výbor nové republiky (dočasná vláda) nesouhlasil s jakýmkoli ničením památníků. Také národní socialisté a sociální demokraté, jejichž záštitou se Sauer a jeho komplicové oháněli, se od celé akce distancovali. (Samotný Masaryk však později vyjádřil opatrný souhlas.) V lidovém prostředí tento čin inspiroval mnohé nespokojence k přehodnocení své příslušnosti k Římu a papeži. Po celé zemi se rozhořely protesty a leckde až obrazoborecké bouře – rabování kostelů, ničení soch svatých, křížů nebo božích muk. V jásavé atmosféře konce Velké války a vzniku nového státu se dá i vcelku pochopit, že lidé dávali průchod vášnivým emocím, nicméně to nakonec nemělo mít dlouhého trvání.

Většina antiklerikálně smýšlejícího obyvatelstva se spokojila s oficiálním opuštěním katolické církve. Tito takzvaní „odpadlíci“ buď vstoupili do nově vznikající Církve československé, nebo se hlásili k bezvěrectví. Při sčítání lidu roku 1921 se nakonec ukázala celková čísla. Z původních 96,5 % římských katolíků před vznikem republiky jich v Českých zemích zůstalo 76,3 %. V absolutních číslech odešlo 1,4 milionu věřících.

Nespokojení kněží

Nemysleme si však, že katolická církev byla po převratu ve všem zajedno. Právě naopak. Vnitřní pnutí a reformní snahy inspirované takzvanou Katolickou modernou se projevovaly už před 28. říjnem. Naplno však propukly po vzniku ČSR. Vždyť i katoličtí duchovní byli občany republiky a jako takoví si nechtěli vybírat mezi loajalitou ke státu a k církvi. Spisovatel Baar a jeho spolupracovníci založili Jednotu katolického duchovenstva, ke které se přihlásilo 80–90 % kněží! Nejednalo se rozhodně o žádné okrajové hnutí.

Její zástupci na audienci u prezidenta vyjádřili loajalitu státu a seznámili Masaryka s chystanou reformou církve. A že byla věru radikální! Mezi požadavky patřilo třeba zrušení celibátu nebo demokratická volba biskupů, tedy věci, o kterých se diskutuje bez úspěchu ještě po 100 letech. Jednota potřebovala svolení papeže, aby mohla reformu provést. Ten však celou věc víceméně shodil ze stolu a rozhodl se hnutí zlomit. Konečně, nebyla to první zkušenost papežství s kacířskými Čechami, co si pořád vymýšlí nějaké zvláštnosti.

Nové církve

Jednota se poté rozštěpila na dva proudy. Větší část duchovenstva rezignovala a podřídila se Svatému otci, ale radikální část kněží v čele s Karlem Farským se odhodlala k nesnadnému kroku. Tak vznikla Církev československá, od roku 1971 s přídomkem husitská. Právě sem mířily kroky mnoha lidí, již nadále nechtěli být katolíky, ale zároveň netíhli k ateismu. Tato ke státu loajální církev rok po svém vzniku čítala kolem půl milionu věřících. V prvních letech si organizace hledala své směřování. Část tíhla k evangelickému směru, část k pravoslaví. Vyznavači ortodoxie však byli v menšině, a nakonec pod vedením biskupa Gorazda (Matěje Pavlíka) došlo k jejich odštěpení. Zbylí členové kolem Karla Farského se začali odkazovat k husitské tradici. A s dědictvím upáleného mistra a jeho následovníků souvisí i diplomatická roztržka mezi Vatikánem a ČSR, kterou způsobil prezident Masaryk.

Marmaggiho aféra

Roku 1925 byla situace katolické církve již poměrně stabilizovaná. Revoluční nálady odezněly, vztahy mezi papežským státem a ČSR fungovaly. V červenci toho roku se však konalo 510. výročí smrti Jana Husa. Církvi se dostalo ujištění, že akce nebudou mít protikatolický charakter, avšak prezident Masaryk se chystal dát ostentativně najevo svůj názor. V den výročí nad Pražským hradem zavlál (ahistorický) černý husitský prapor s rudým kalichem, který rozpálil papežského nuncia (vyslance) Marmaggiho téměř doběla. Během jediného dne si sbalil kufry (zlí jazykové tvrdí, že i několik vzácných koberců, které mu až tak úplně nepatřily) a z Prahy odjel.

TIP: Když vlál nad Hradem husitský kalich: Masarykův spor s Vatikánem

Reakce veřejnosti šokovala i samotného Masaryka. Protikatolické nálady byly evidentně pryč, a ačkoliv socialistická poslankyně Fráňa Zemínová pokřikovala v parlamentě: „Bude-li Svatá stolice tvrdá, pošleme jí láhev Šaratice!“, všeobecná nálada spíš volala po smíru. K tomu došlo o tři roky později. Od té doby byly vztahy mezi ČSR a Vatikánem stále lepší, čehož důkazem může být třeba to, že roku 1938 se papež Pius XI. jako jeden z mála významných činitelů ostře vymezil proti mnichovskému diktátu. Éra první republiky se však chýlila ke svému konci.