Prvorepublikový boj o elektrárnu: Oslavanská stávka přerostla v ozbrojený střet

Dnešní představa o první republice je často velmi zidealizovaná a sklouzává k nekritickému líčení doby. I přesto, že meziválečné Československo přineslo mnoho dobrého a pro drtivou většinu obyvatelstva bylo splněním tužeb o státní samostatnosti, doba jeho existence se neobešla bez komplikací, jako ostatně jakákoliv jiná doba. Krátce po opadnutí euforie po 28. říjnu 1918 se začaly nálady obyvatelstva radikalizovat. Jeho značná část totiž měla pocit, že nedošlo ke splnění slibů, které jim dali jejich političtí vůdci v době převratu.

Atmosféra houstne

Představy o novém směřování státu se pochopitelně různily, ale faktem je, že ve společnosti převládaly velice silné sympatie k levicovým idejím a politickým stranám. Šlo hlavně o Československou stranu socialistickou, později známější jako národní socialisté, dále německou sociální demokracii (DSAP) a především Československou sociálně demokratickou stranu dělnickou. Ta se v prvních měsících samostatnosti stala hlavním politickým hráčem. Zvítězila v obecních volbách konaných 15. června 1919 i těch parlamentních v dubnu roku následujícího. Už v první vládě Karla Kramáře obsadili její politici tři ministerská křesla. To sice v té době neodpovídalo aktuálním politickým náladám, ale pro sociální demokraty bylo důležité například i to, že získali důležitý post ministra sociální péče, který obsadil ho Lev Winter.

Politická mapa se překreslila až po zmíněných volbách v roce 1920. Pro československé sociální demokraty hlasovalo více jak jeden a půl milionu voličů a úspěch měla i německá DSAP, která získala přes 600 000 hlasů. I přesto, že sociální demokraté později oslabili, tak po celou dobu první republiky patřila tato strana mezi nejdůležitější politické hráče a pomohla prosadit mnoho ze svého programu. Ať už to byla osmihodinová pracovní doba, volební právo žen a řadu dalšího. Neopomenutelná je i činnost sociálně demokratických politiků v odborech, též velice silných a vlivných. Vraťme se ale do roku 1920. Z pozice nejsilnější strany tak sociální demokracie obsadila pozici ministerského předsedy, kterým se stal Vlastimil Tusar. Na první pohled se socialistům dařilo, nic ale nebylo vzdálenější pravdě.

Krize ve straně

Příznivé volební výsledky československých sociálních demokratů kalil fakt, že se strana nacházela v těžké krizi. Ta souvisela mimo jiné s tím, že značná část členské základny (a připomeňme, že se jednalo o masovou stranu s půl milionem členů) požadovala urychlení socializačních kroků, které deklarovali sociální demokraté na konci roku 1918 v převratové euforii. Vedení bylo ve složité situaci, protože si uvědomovalo, že je ve vládní koalici i s jinými politickými stranami, které mají program odlišný a nepodpoří například rozsáhlejší znárodňování. Šlo především o agrárníky, kteří reprezentovali venkovské a konzervativní voliče. Bylo nutné hledat kompromis, což se v této době do jisté míry dařilo.

To se bohužel nesetkalo s pochopením části členské základny a v průběhu roku 1919 začaly sílit odstředivé tendence. Projevovalo se to například tím, že byla ustavena frakce v rámci strany, která si do původního názvu dala slovo levice. Proto se začíná hovořit o pravici a levici sociální demokracie. Obě skupiny se hlásily k marxismu, ale jejich představy o taktice se značně lišily. 

Pravice věřila, že ke zlepšení sociálních podmínek dělníků není třeba násilných zvratů. Nově nabytá svoboda dle ní umožňovala změnit sociální podmínky skrze parlamentní činnost, schvalování zákonů nebo činnost odborů. Levice zastávala opačný názor a obrovskou roli u ní hrál ruský vzor bolševické revoluce. O skutečných poměrech v sovětském Rusku v té době věděl málokdo a často se jednalo o zidealizovaný obraz. Možná právě proto měla levice tak silnou podporu a věřila, že docílit splnění svých požadavků je možné pouze revolucí. Do čela levicové frakce se postavil Bohumír Šmeral, někdejší předseda strany. 

Byl to vlastně paradox, protože Šmeral patřil v době první světové války k zastáncům takzvaného austromarxismu. Tento levicový politický proud si nepřál rozpad Rakousko-Uherska. Ne snad z důvodů věrnosti císaři, ale především proto, že silnější a větší státní útvar mohl zajistit větší a silnější hospodářské zázemí pro dělnictvo. Navíc, jak věřili austromarxisté, se počítalo s prosazením různých práv v rámci monarchie. K ničemu takovému nedošlo, ale Šmeral na těchto názorových pozicích setrval velmi dlouho a na prvním poválečném sjezdu strany musel vysvětlovat své prorakouské postoje. Vyloučen nebyl, ale odsunut do pozadí rozhodně ano. Levice se mu potom stala příležitostí, jak se dostat znovu do centra dění. Šmeral bývá dnes líčen jako výborný řečník, který se u dělníků těšil velké oblibě.

Boj o tiskárnu

K přiostření situace přispělo, když 21. září 1920 vyšlo první číslo Rudého práva jako tiskového orgánu levice v sociální demokracii. Stal se konkurentem Práva lidu, které drželo oficiální linii vedení, tedy pravice. Tiskárny obou těchto listů se nacházely v sídle strany, Lidovém domě v Hybernské ulici. Stále ale nedošlo k otevřenému střetu dvou frakcí, do toho se žádné skupině nechtělo, protože si nedovolila riskovat kolizi se zákonem. K tomu ale mělo nakonec stejně dojít.

Zákony Československa nepovažovaly politické strany za právnické osoby, ty tedy nemohly ani vlastnit jakýkoliv nemovitý majetek, uzavírat právně závazná ujednání a tím pádem ani vydávat noviny nebo časopisy. K tomuto legislativnímu nedostatku se politické strany stavěly různě a objevovaly se dva hlavní přístupy. Občanské partaje si z tohoto důvodu vybudovaly tiskové podniky, ve kterých měli hlavní slovo vysoce postavení zástupci strany. Oproti tomu sociální demokracie a komunisté byli proti tomuto postupu a problém vlastnictví majetku řešili prostřednictvím fyzických osob. Zpravidla se jednalo o stranické funkcionáře, kteří se prezentovali jako vlastnící majetků politické strany, případně tištěných médií a tiskáren. U sociální demokracie byl v roce 1920 oficiálním majitelem Práva lidu Antonín Němec a tiskárna a budovy byly ve formálním vlastnictví komanditní společnosti složené z vůdců strany, ale ve skutečnosti byly stranickým majetkem. Byl to právě Němec, který vypověděl tiskárně Rudého práva smlouvu a ta měla vyklidit prostory Lidového domu. Právo stálo na jeho straně (a na straně pravice v soc. dem.), levice si na Lidový dům činila nárok z hlediska morálního práva.

Generální stávka

Dne 9. prosince 1920 vedení sociální demokracie požádalo o vrácení svého majetku a povolalo policii. Ta Lidový dům obsadila a vyváděla z něj reprezentanty levice. Ti se nechali teatrálně vyvádět policií, někteří se v domě i zabarikádovali. Tento incident se stal rozbuškou a již následujícího dne se ve městech konaly pouliční demonstrace. Výkonný výbor sociálně demokratické levice si uvědomoval, že argument obsazení Lidového domu by neoslovil a nepřiměl k mobilizaci větší část členů, a proto vydal prohlášení, v němž formuloval základní a velmi obecné sociální požadavky, za které se stavěl a které ještě nebyly splněny: zvýšení mezd, kontrolu nad zásobováním, vydání nevyužitých bytů dělnictvu a odstoupení vlády. Generální stávka se mezi 10. až 16. prosincem rozšířila do mnoha měst a často měla podobu povstání. Velmi silnou odezvu nalezla na Kladensku, ale velmi silně se projevila i v moravských Oslavanech.

Jak to bylo v Oslavanech

Oslavany jsou město ležící zhruba 25 kilometrů jihozápadně od Brna a 3 kilometry severozápadně od Ivančic. Podle sčítání lidu v něm v roce 1921 žilo 4 669 obyvatel, což je zhruba stejně jako dnes. Původně zemědělský ráz obce se proměnil v 18. století v souvislosti se zahájením těžby uhlí. Obec si získala v souvislosti s těžbou dělnický ráz. A tomu odpovídaly preference a nálady místních občanů. Ve zmíněných obecních volbách v roce 1919, kdy se volilo podle nového volebního řádu, místní sociální demokracie obsadila 21 mandátů z 30 a po právu jí připadl post starosty, kterým se stal Jindřich Křesťan.

Stávka ve městě, konkrétně v místní elektrárně dodávající proud Brnu, začala opravdu 10. prosince. Organizátoři ji záhy odvolali, ale poté rozhodli o jejím obnovení, ke kterému došlo o tři dny později. Ze strany ozbrojené moci bylo rozhodnuto co nejrychleji jednat, protože nedostatek elektrického proudu ohrožoval výrobu v Brně, a co víc, hrozilo, že se povstání rozšíří i do dalších částí republiky. Bylo nutné ho zničit v zárodku.

Oslavanská revoluce

V pondělí 13. prosince došlo k obsazení pošty, elektrárny a železniční stanice praporem 10. pěšího pluku. Jak bylo zmíněno v hlášení prezidia zemské správy, tak „elektrárna v Oslavanech obsazena hladce.  Dvacet četníků a 205 vojínů za vedení okresního komisaře Gely od okresního hejtmanství v Brně dojelo do Oslavan o půl jedné hodině noční a obsadilo vchody do elektrárny. Dělnictvo, jež bylo rychlým příchodem vojska a četnictva překvapeno, nekladlo vůbec žádný odpor.“ Události ale nabraly rychlý spád. Dopoledne se v Oslavanech shromáždil pětitisícový dav na náměstí, který se vzápětí vydal k železniční stanici a jeho část se obrátila k obsazené elektrárně. Podle vojenské správy došlo k odzbrojení nejdříve oddílu vojáků na poště. Poté se vzdala pučistům posádka na stanici železnice, kde velel jeden důstojník a 22 vojáků. Dále došlo na stanici k odzbrojení příchozí posily, ta dorazila pod vedením poručíka Zezuly, ale byla pučisty napadena a zbavena zbraní již ve stadiu, kdy vystupovala na nádraží z vlaku.

Poté asi 150 ozbrojených dělníků zaútočilo na elektrárnu, kterou rychle obsadili a odzbrojili všechny vojáky a četníky. Kořist vzbouřenců byla velká a mohla způsobit trvalejší problémy, do rukou jim padly čtyři kulomety, 305 pušek a 25 000 nábojů. Obsazení elektrárny proběhlo bez výstřelu a bylo pravděpodobné, že se několik vojáků přidalo na stranu vzbouřenců. Dělníci pak obsadili i cukrovar, velkostatek, obecní úřad a další důležité body v Oslavanech, ale i v nedalekých Ivančicích a v dalších okolních obcích. Kolem Oslavan byly rozestavěny revoluční hlídky a proud do Brna byl vypnut.

Soudní dohra

Reakce úřadů na sebe nenechala dlouho čekat. Zaktivizovány nebyly jen vojenské a četnické jednotky, ale také příslušníci tělovýchovných organizací Sokola a Orla. V noci ze 13. na 14. prosince zakročil oddíl podplukovníka Hynka Sponnera síle asi 1 500 mužů a postupně dobýval jeden opěrný bod pučistů za druhým. Odpoledne 14. prosince již byly celé Oslavany obsazeny vojskem. I přes střelbu nedošlo ke ztrátám na životech. Důležitým bodem bojů se ukázal fakt, že se armáda nedala zastrašit palbou povstalců, střetnutí probíhala většinou velmi rychle, armáda opětovala palbu a vzbouřenci se dali na útěk. Během zásahu došlo pouze ke zraněním jednoho četníka a osmi zraněných na straně demonstrantů. V Oslavanech bylo vyhlášeno stanné právo a vojsko v městě zůstalo déle než měsíc. I po potlačení povstání se některé ukořistěné zbraně nepodařilo nalézt, konkrétně 128 pušek, jeden kulomet a 280 bajonetů.

TIP: Bylo za Tatíčka lépe? Aneb nejslavnější hospodářské mýty První republiky

Proces s hlavní skupinou oslavanských pučistů začal na jaře 1921 v Brně. Dne 7. března předstoupilo před šestičlenný senát 17 obžalovaných. Někteří z nich mohli být dokonce odsouzeni až k trestu smrti. K tomu nedošlo, ale tresty nebyly úplně zanedbatelné. Celková výměra trestů jen v tomto jednom procesu činila 59 let a 6 měsíců. Nejvyšší délka trestu činila 8 let vězení u Vladislava Buriana a Karla Votavy. Je tak logické, že i po potlačení rebelie zůstala u mnoha dělníků hořká pachuť a pocit nespravedlnosti. Možná i to byl důvod, proč se v Oslavanech stala v květnu 1921 založená KSČ velice silnou stranou.