První úředník říše: Jak vypadal běžný den Františka Josefa I.?

Velký vliv na chování a rozhodování mladého panovníka měla jeho matka, arcivévodkyně Žofie. Když dosáhl věku 23 let, dospěla k závěru, že je na čase, aby se oženil. Ovšem pro rakouského císaře nebylo vůbec jednoduché najít si vhodnou nevěstu. Podle ustanovení domácího zákoníku mohl pojmout za manželku pouze ženu, která byla rovnorodá, tedy pocházela z některého z několika málo vyjmenovaných evropských panovnických rodů, významných stejně, jako byl rod habsburský. Najít takovou princeznu, navíc přiměřenou ženichovi věkem, nebylo vždy snadné. A přesto se to povedlo. Přestože matka plánovala oženit císaře s jeho bavorskou sestřenicí Helenou, mladý František Josef se na první pohled zamiloval do její mladší sestry Alžběty. I přes matčiny námitky se rozhodl - ta a žádná jiná.

Nešťastné manželství

Svatba se konala 24. dubna 1854 ve Vídni. Slavnostní obřad proběhl ve večerních hodinách v Augustiniánském kostele, ozářeném 15 000 svíčkami. František Josef I. v maršálské uniformě poseté řády vedl k oltáři krásnou Alžbětu z rodu Wittelsbachů. Měla na sobě nádherné svatební šaty s vlečkou, zdobené myrtou, s čelenkou ve vlasech a kytičkou bílých růží na prsou. Oddával je vídeňský arcibiskup Otmar von Rauscher, v mládí císařův učitel.

Svatební hostina se konala pozdě, až mezi 22. a 23. hodinou v noci. Pro ženicha to byl jeden z nejkrásnějších dnů v životě, pro jeho mladou ženu nepochybně jeden z nejhorších. I když před veřejností zůstal pravý stav věcí skryt, pocítila brzy, jak moc je nešťastná. 

Alžbětino neštěstí hned od počátku prohlubovaly stále častější konflikty, do nichž se dostávala se svou tchýní. Arcivévodkyně Žofie považovala za nutné mladou snachu a neteř současně vychovávat podle svých představ, zasahovala mladým lidem do života a František Josef v sobě nenašel dost síly, aby se tomu vzepřel. František Josef (vzdor citovému chladu z manželčiny strany, který nemohl nevnímat) svoji krásnou Sissi oddaně miloval po celý život, nikdy jí nic neodepřel. A když ji o mnoho let později, 10. září 1898, v Ženevě zavraždil italský anarchista Lucheni, císaře to zdrtilo. „Mir nichts ersparrt,“ povzdechl si prý nešťastně. „Ničeho jsem nebyl ušetřen!“ 

Režim úředníka

František Josef I. se pokládal za prvního úředníka své říše a tomu přizpůsobil denní režim. Musel být vskutku neobyčejně pracovitý, aby dokázal dostát všem povinnostem, které na sebe vzal. Všední den pro něj začínal o půl čtvrté ráno a to od mládí až do smrti. Panovníkův osobní sluha Ketterl uvádí: „Přesně o půl čtvrté přistoupil jsem denně k lůžku císařovu a probudil jej stereotypními slovy: ‚Kladu se k nohám Vašemu Veličenstvu a přeji dobrého jitra,‘ načež mi císař pokaždé poděkoval a otázal se po počasí. Pak vyskočil z postele a ranní toileta započala.“  Když skončilo mytí a česání, poklekl ke krátké modlitbě a pak již jeho kroky směřovaly k psacímu stolu, na jehož desce ležela akta, která zpracoval a podepsal během předchozího dne, a nová akta, připravená úředníky ministerstva zahraničí. 

Mezi čtvrtou a pátou hodinou ranní se také každého dne dostavil dvorní lékař dr. Kerzl a buď panovníka podrobil zdravotní prohlídce, nebo s ním o jeho zdraví alespoň pohovořil. V pět hodin přinesl Ketterl snídani, která vždy sestávala z kávy, pečiva, másla a s výjimkou postních dnů také šunky. Čaj začal panovník pít až v posledních letech života a to velmi silný. 

Bez polední pauzy

Pak František Josef I. usedl k práci a začal vyřizovat akta, která dostával z jednotlivých centrálních úřadů. Mezi tím přijímal návštěvy dvorních hodnostářů: denně o deváté hodině se hlásil k audienci generální adjutant hrabě Paar, pak následoval přednosta vojenské kanceláře, vrchní dvorní hofmistr a také dvorní kuchyňský mistr. Potom následovala přijetí ministrů a dvakrát týdně – v pondělí a ve čtvrtek od desáté hodiny – také všeobecné audience. 

Mezi dvanáctou a třináctou hodinou mocnář obědval. Do jídelny nechodil, jídlo dostával až na svůj psací stůl. Tak „nacházela se v malebném nepořádku napravo vyřízená, nalevo nevyřízená dosud akta a mezi těmito akty císař obědval,“ vzpomínal později komorník. „Že se takto mnohdy i velmi důležitá akta vracela s mastnými skvrnami, nemusím podotýkati. Tento pořádek (či spíše nepořádek) byl zachováván jak ve Vídni, tak v Schönbrunnu, Išlu nebo Maďarsku.“ Polední přestávka pro mocnáře neexistovala. K obědu dostával většinou polévku, hovězí maso se zeleninou, biftek nebo zvěřinu, někdy malý předkrm, vždycky však jednu či více sklenic plzeňského piva. 

Železná pravidelnost

Rovněž odpoledne František Josef I. většinou vyřizoval písemnosti a je známo, že volával „Akta, akta,“ pokud jich neměl na svém stole dostatek. Práce končila o sedmnácté hodině, kdy se konalo dinner, obvykle o něco bohatší než oběd. Pak už císař až do příštího dne nejedl nic. Tento obvyklý režim byl poněkud obměněn v letních měsících při pobytu v Bad Ischlu; tam se dinner odbývalo již o třetí hodině odpolední. Tehdy mocnář ještě obvykle večeřel – z polévkového talíře pojídal lžící kyselé mléko a přikusoval k němu černý chléb s máslem.

TIP: Šťastné dětství v Possenhofenu: Rodinné zázemí císařovny Sisi

Při cestách mimo Vídeň a také v průběhu vojenských manévrů, pobytech v zahraničí či ve dnech věnovaných lovu – největší vášni Františka Josefa I. – byl samozřejmě rytmus jeho dní poněkud jiný. Některé věci se však neměnily ani zde, a sice doba císařova vstávání a také vyřizování akt, která mu doručoval ordonanční důstojník, a po vyřízení je zase dopravil do hlavního města.