První křesťanští kacíři: V boji proti ariánům musel zasáhnout koncil
Po dva tisíce let měla katolická církev jedinečné postavení. Ovšem ještě předtím, než uchopila opratě moci, se musela vypořádat s mnoha odchylnými učeními. První z těchto velkých zápasů proběhl s ariány.
Abychom poznali, kdo vlastně ariáni jsou, pronikneme do dějů na sklonku římského impéria, do lavic prvních církevních koncilů i mezi barbarské germánské kmeny, které rozšířily ariánskou víru po pozdně antickém světě. O koho se však vlastně jednalo?
Dvojí učení o Trojici
Ariánství se zrodilo ve filozofických úvahách alexandrijského kněze Areia, jehož jméno učení nese. Počátek sporu s hlavním myšlenkovým proudem křesťanství se datuje kolem roku 318, kdy Areios vystoupil s vlastní tezí o původu a bytí Ježíše Krista, čímž se dostal do sporu s alexandrijským biskupem Alexandrem. Fakticky šlo o povahu vztahu mezi Bohem-Otcem a Bohem-Synem, tedy mezi biblickým Stvořitelem a Ježíšem.
Zatímco katolické dogma hovoří o jejich neoddělitelnosti, Areiovo učení to vidí jinak. Podle něj byl Ježíš podřízen Stvořiteli a sám jím byl stvořen jako první bytost. Jednoduše řečeno, ariáni neuznávali božství Krista a stejně jako on byl podle Areia Bohu-Otci podřízen i Duch svatý.
To byl samozřejmě problém, a tak byl Areios se svými stoupenci vyloučen z lůna apoštolské církve a následovalo i odsouzení regionálním egyptským koncilem. Ten se konal roku 321, tedy osm let po vydání Ediktu milánského, kterým císař Konstantin I. zrovnoprávnil křesťanství s ostatními náboženstvími.
Jistě nebylo v zájmu mocných, aby se ortodoxní učení drolilo odlišnými výklady o Svaté Trojici. Areiovy myšlenky však byly nesmírně atraktivní a brzy se staly velmi diskutovaným tématem. Do sporu se rozhodl vstoupit i samotný císař Konstantin I., jenž si předsevzal odstranit rozpory a zároveň tím získal příležitost uspořádat první koncil zástupců všech křesťanských obcí tehdejšího světa.
První níkajský koncil
Psal se 20. květen 325 a do města Níkaia v Malé Asii se sjížděli biskupové ze všech koutů říše, především však z východní části. Zastoupení Západu bylo velmi symbolické, dorazilo pouze pět biskupů – z Córdoby za Hispanii, z Dijonu v Gallii, z italské Calabrie, Stridonu v Podunají a afrického Karthága. Britannii nezastupoval nikdo a chyběl i biskup římský, jenž alespoň vyslal své zástupce. Císař na koncil pozval všech 1 800 biskupů, co jich v říši bylo, uvádí se osm stovek ze Západu a celá tisícovka z Východu. Realita však byla skromnější. Přímí účastníci uvádějí rozdílná čísla: biskup Eusebius z Caesareie uvádí 220 účastníků, Eustathius, biskup antiochijský, napočítal 270 a Athanasius z Alexandrie, velký odpůrce Areiův, udává číslo 318. Nešlo jistě o počet konečný, neboť každého z biskupů mohli doprovázet dva kněží a tři jáhnové. Všichni měli zaručenou bezplatnou cestu i ubytování do Níkaie a zpět. Město se tedy stalo po dobu dvou měsíců velmi živým místem, kam se sjeli lidé nejrůznějšího ražení, aby dotvořili nezbytný balast, jenž kolem podobných akcí vždy vzniká. Na své si jistě přišli obchodníci, podvodníci i prostitutky.
Na koncil byl samozřejmě pozván i Areios z Alexandrie. Koncilu se však neúčastnil od začátku a ariánský výklad při předběžných jednáních obhajovali jeho zastánci, zejména vlivný biskup Eusebios z Nikomédie. Celkem se za Areiovy teze postavilo dvaadvacet biskupů, avšak většina Areiovo učení odsoudila a koncil se proto usnesl, že Bůh-Otec i Bůh-Syn jsou stejné podstaty a že jsou neoddělitelní. Ariánský výklad byl označen za kacířský (heretický) a Areios byl s dalšími dvěma společníky poslán do vyhnanství v Illyricu. Císař rovněž rozkázal spálit všechny kopie díla Thalia, ve kterém Areios obhajoval své názory.
Jistě stojí za zmínku, že ačkoliv byla otázka ariánství pro koncil zcela klíčová, nebyla jediným diskutovaným problémem. Koncil rovněž vyřešil otázku výpočtu data Velikonoc a zabýval se například platností křtu z rukou heretiků. Zásadním výstupem koncilu, který ukončil své zasedání 25. července 325, byl oficiální dokument, takzvané níkajské vyznání víry, čímž byly položeny kořeny ortodoxní víry a jejích dogmat.
Příliš lákavá myšlenka
I když koncil ariánství odsoudil, jeho myšlenky si našly příznivce i mezi mocnými, a to i v samotné císařské rodině. K ariánství se přiklonili dokonce císařova sestra a jeho syn Constantius. Sám císař ve skutečnosti pramálo dbal o to, jaké podstaty Ježíš vlastně byl. Důležité pro něj bylo sjednotit církev, která byla významnou politickou silou. To se jasně projevilo nedlouho poté, když se Konstantin nechal přesvědčit o tom, že myšlenky Areia z Alexandrie byly překrouceny. Významnou roli v jeho rehabilitaci sehrál již zmíněný Eusebius z Nikomédie, chráněnec císařovy sestry Constantie, za jehož přispění byl Areios povolán zpět z vyhnanství. Stalo se tak roku 335 na synodu v Tyru a tamtéž byl Areiův zapřísáhlý kritik a odpůrce Athanasios, biskup z Alexandrie, odsouzen do vyhnanství. O rok později měl být Areios znovu přijat do církve, ale krátce předtím nečekaně zemřel. Odpůrci mluvili o zázraku a zaslouženém trestu pro zapřisáhlého heretika, jiní spekulovali o otravě.
Svůj postoj k ariánství zaujaly i provincie, kde na místních koncilech postupně docházelo k přibližování ortodoxních tezí k ariánství. Důvod byl zřejmý. Ariánství bylo pro mnohé stávající i potenciální věřící mnohem atraktivnější svou srozumitelností a hierarchií, zatímco ortodoxie byla matoucí a plná těžko uchopitelných úvah. Jednoznačná hierarchie ve vztahu Stvořitele k Ježíšovi a její přenesení do reality v podobě vztahu vládce a církevního hodnostáře také napomohla rychlému šíření mezi pohanskými kmeny Germánů.
Vzhůru do Konstantinopole
Ariány byli Konstantinovi následníci Constantius II. a Valens a další východní císařové ariánství přinejmenším tolerovali. Ne tak na Západě. Nacházíme se ve 2. polovině 4. století, kdy již byla říše rozdělena na dvě části a o vládu nad ní se dělili dva císařové. To se samozřejmě projevovalo i v přístupu k neuchopitelným náboženským jednotlivostem, jimiž mohl žít Východ, ale Západ jim nerozumněl a zůstával de facto ortodoxní. Ariánství se mezitím ubíralo svou cestou a překročilo hranice říše.
Roku 379 usedl na východní trůn Theodosius I., původem ze Západu. Podobně jako jeho předchůdce Konstantin I. se i on rozhodl provádět jednoznačnou mocenskou politiku a skoncovat nejen s pohanstvím v říši, ale i se všemi věroučnými odchylkami. Proto svolal roku 381 do Konstantinopole druhý ekumenický koncil, kde měla být definitivně vyřešena otázka Svaté Trojice. Koncilu se opět účastnili převážně východní biskupové, kteří prakticky jednomyslně stvrdili platnost níkajského vyznání a definitivně odsoudili ariánství i jeho odnože. Od této doby měl již existovat pouze jeden správný pohled na Trojici. Avšak nestalo se.
Úsilí biskupa Wulfily
Předehrou Theodosiova nástupu do císařské hodnosti bylo překročení Dunaje Góty a drtivá porážka římského vojska u Hadrianopole roku 378. Již v této době se mezi Góty šířila nová víra, ariánské křesťanství, a bylo to zásluhou misionářského biskupa Wulfily. Wulfila nebyl gótského původu, ale získal jejich výchovu a v Konstantinopoli pobýval zrovna v době, kdy ariánské myšlenky sílily zejména pod vlivem Eusebia z Nikomédie. Tento charismatický učenec také Wulfilu kolem roku 340 vysvětil biskupem, aby se pak odebral ke Gótům a šířil ariánské křesťanství.
Jako mnozí jiní misionáři i Wulfila musel čelit pohanské tradici a v polovině 4. století byl nucen uprchnout i se svými přívrženci před hněvem gótského náčelníka Athanaricha. Oporu misionář nalezl u císaře Constantia II., jenž jemu i jeho ariánům dovolil usadit se v Moesii (dnes sever Bulharska). Wulfila však nezahálel ani ve vyhnanství na římské půdě. Aby mohl plnit své poslání, rozhodl se přeložit Bibli z řečtiny do gótského jazyka. Pro tento účel stvořil i vlastní runovou abecedu, v níž pak Knihu knih opsal.
Abychom však byli spravedliví, Wulfila nebyl jediný, kdo se zasloužil o šíření ariánského křesťanství mezi Góty. Svůj významný podíl na zavedení nového náboženství jakožto politické teorie, kdy je král svrchovaným vládcem podobně jako Stvořitel nad Ježíšem, měl i náčelník Fritigern, vítěz od Hadrianopole.
Vizigóti se na počátku 5. století hnuli z Balkánu směrem na západ do Itálie a po roce 410, kdy vyplenili Řím, se přesunuli do jižní Gallie a Hispanie. Zde vytvořili království, jež se v průběhu 5. století stalo nejmocnějším germánským rivalem Západořímské říše. V téže době již bylo ariánství významně rozšířeno i na Balkáně, kde byli usazeni Ostrogóti. Ti zažili své nejlepší časy pod vládou Theodoricha I., který je odvedl z balkánských provincií do Itálie a po svržení krále Odoakera ovládl celou Itálii. Dařilo se i ariánům. Na Balkáně rostly ariánské chrámy, v samotné Itálii ariány nikdo nepronásledoval, dařilo se jim i na jihu Gallie a i Hispanie byla prakticky ariánská.
Pod ochranou Vandalů
Faktem je, že ariánství bylo mnohem tolerantnější než ortodoxní katolická víra a obě vedle sebe existovaly bez větších problémů. O toleranci ariánských Vizigótů se však nedá mluvit v případě vztahu k Židům, kteří byli podrobováni násilným křtům. Tato tradice pak přetrvala i v pozdějších dobách, kdy se Visigóti stali katolíky.
Nebyli to však pouze Gótové, kteří přijal ariánskou víru. Ariány byli i Burgundové, Vandalové a Langobardi. I u těchto kmenů napomohl rozšíření víry Wulfilův gótský překlad Bible. K Burgundům i Vandalům se ariánství dostalo v době, kdy putovali z východu do západních římských provinciích, někdy na přelomu 4. a 5. století. Ariánství Burgundů vůči nim vyvolalo v Západořímské říši nedůvěru, která byla otupena až na přelomu 5. a 6. století, kdy se burgundští králové postupně obrátili ke katolictví a následně se stali součástí Francké říše.
Zřejmě nejzapálenějšími ariány byli Vandalové, kteří do poloviny 5. století ovládli celou severní Afriku a západní Středomoří. Nebudeme pátrat, kde se vzala vandalská nenávist vůči katolictví, nicméně jejich tažení proti katolíkům bylo doslova programové. Roku 483 vydal vandalský král Hunerich, syn Geiserichův, edikt namířený proti katolíkům s cílem vyvrátit je a z ariánství učinit hlavní severoafrickou víru. Většina vandalských králů vystupovala právě v tomto duchu. Vandalům byl přestup k ortodoxii zapovězen, katoličtí biskupové odcházeli do vyhnanství a probíhaly násilné konverze. Jedinou výjimkou byla vláda krále Hildericha, jenž byl nábožensky tolerantní, avšak po neúspěších byl sesazen a zavražděn. Rok poté přestalo existovat i království Vandalů.
Soumrak ariánství
V šedesátých letech 6. století došlo k posunu v otázce ariánství i v Hispanii, kde byla za králů Leovigilda a Rekkareda obnovena silná vláda a sjednocen celý Pyrenejský poloostrov. Roku 587 přestoupil Rekkared ke katolicismu, neboť si uvědomil důležitost jednotného vyznání v království. Vizigótští ariáni totiž byli v zemi v menšině. Katolické království Vizigótů pak přetrvalo až do 8. století, kdy padlo pod tlakem Arabů. Labutí písní ariánů bylo období přibližně od poloviny 6. století do poloviny 7. století, kdy do Itálie dorazil germánský kmen Langobardů a na troskách ostrogótského panství vytvořil vlastní království.
Ariánství Langobardů však nebylo tak jednoznačné, našli se mezi nimi ariáni stejně jako katolíci, a tak po celou dobu docházelo k soupeření jednotlivých frakcí. Nutno rovněž poznamenat, že šlo pouze o spor aristokracie. Obyčejní Langobardi zůstávali jednoduše pohany. Od 7. století o ariánství již prakticky nenacházíme zmínky. Stalo se součástí historie, ačkoliv mělo šanci stát se novou vírou umírajícího římského světa.
