Zvrhlí adamité: Patřili k nejradikálnějšímu proudu uvnitř husitské revoluce

Kacíři měli na jihu Čech svou baštu ještě před nástupem husitství. Alespoň to tak viděla inkvizice. Ta začala svou systematickou činnost na našem území rozvíjet s nástupem Lucemburků na trůn. A ne náhodou se často zaměřovala právě na pohraniční oblasti. Tam totiž s německými kolonizátory pronikalo i učení, které církev považovala za ďábelské. Platilo to zejména o takzvaných valdenských, tedy o hnutí chudých laických kazatelů. Duchovním otcem těchto údajných odpadlíků byl Fracouz Valdès. Snažil se s Vatikánem vycházet, ale nakonec se jeho hnutí pronásledování nevyhnulo.

Bludařský jih

Valdèsovi následovníci vytvářeli ostrůvky exulantů po celé Evropě. Díky německy mluvícím novousedlíkům se jim dařilo i u nás, nejprve zejména na jihu Čech. Už celá desetiletí před Janem Husem našli na Kozím hrádku azyl valdenští kazatelé pronásledovaní inkvizicí. A nelze si nevšimnout, že valdenské učení mělo mnohé společné i s myšlenkami samotného Husa, i když ten sám se k valdenským nehlásil. To ale neznamená, že ho z toho v Kostnici neobviňovali. A někteří Husovi následovníci už valdenskou inspiraci nepokrytě přiznávali. Aby ne! Obzvlášť ti, co pocházeli z jihu Čech, nemohli dost dobře na některého příznivce valdenského hnutí nenarazit.

Zrazená revoluce?

Krátký exkurs do rušné a neklidné doby nám říká, že zástupy chudiny přicházely na jih Čech s velikými nadějemi. Církevní reformátor Hus pomohl rozpoutat něco, co bychom mohli nazvat sociální bouří a utopií. Nešlo jen o spor s oficiální církví a o hledání pravé víry. Naději v lepší časy vyvolávala i idea rovnostářství, která se mezi přívrženci kalicha šířila. Nešlo jen o skoro bájné kádě, kam se měl v Táboře odevzdávat soukromý majetek. Nemajetní doufali, že je husitská revoluce zbaví také povinnosti odvádět daně. Tyto ideály připomínající utopické vytržení prvních komunistů však vzaly v praxi za své.

Realitu můžeme docela dobře přirovnat k životu v současných „komunistických rájích“ či možná spíš „skanzenech“. Hospodářství se nedařilo tak, jak by si proroci lepších zítřků představovali. Válka si žádala své a polykala spoustu peněz, zboží a surovin. Lidé brzy zjistili, že se jim nežije lépe – naopak: životní potřeby musejí odevzdávat ve prospěch bojujících vojsk. A co hůř, nové elity se často chovaly stejně jako ty dřívější. Nastalo rozčarování, které poskytlo živnou půdu pro všechny demagogy a náboženské blouznivce.

Konec světa

Mezi husity velmi silně rezonovaly takzvané chiliastické nálady, tedy přesvědčení, že konec světa se blíží. V očekávaný čas však soudný den nenastal. Přesto se nepřestávalo věřit, že je blízko. Učení se jen trochu poupravilo. Konec nepřijde sám od sebe, ale lidstvo se o něj prý musí přičinit. Když to jinak nepůjde, tak třeba i násilím. Je potřeba zúčtovat se všemi přisluhovači ďábla. Potom nastane ráj na zemi, ženy budou rodit bezbolestně a k rozmnožování nebude ani třeba mužského semene… 

Podobné teorie podporovaly násilné běsnění husitů. To se přitom nevyhýbalo ani kněžím. Duchovní patřili mezi vražděné i vraždící. Našla se spousta věcí, které byly náboženským radikálům trnem v oku. Například drahá kněžská roucha. Na co taková paráda? Neposloužily by tyto oděvy lépe, kdyby se rozpáraly a ušilo se z nich oblečení pro chudé? A proč sloužit mši v kostele? Proč ne na zelené louce pod širým nebem, jako to dělával mistr Jan třeba před Kozím hrádkem?

Husitští duchovní, kterým často chybělo teologické vzdělání a zkušenosti, šli ještě dál. Hostie? Z jakého důvodu připomínat Kristovu památku takovýmto složitým způsobem? Copak někdo věří, že je jeho tělo přítomné v kousku jídla? Kterýkoliv pokrm je možné přijímat od Boha s vděčností. Hostie k tomu nepotřebujeme! Kristus a učedníci nepojedli při poslední večeři jen symbolicky, ale opravdu se společne nasytili. Proč nedělat jednoduše totéž?

Souhrnně řečeno se reformní teologie zbavovala církevního učení, které se během dlouhých století nabalilo na původní jádro křesťanství. Jenže kde se takovéto divoce aplikované reformy zastaví? Nedojde nakonec k popření víry jako takové? Radikální kazatelé si brzy nadělali spoustu nepřátel. Vždyť by se snadno našlo víc důvodů, proč je prohlásit za kacíře, než tomu bylo v případě Jana Husa před kostnickým koncilem. Mezi pražskými teology a lidovými kazateli z Tábora vězel zanedlouho hluboký příkop. Husitskému hnutí hrozil vážný rozkol. Žižka to mohl pozorovat i na svých vlastních vojácích. Nakonec pochopil, že musí jednat dřív, než nastane zhoubný rozklad, který už nikdo nezastaví. Husité se museli se zbraní v ruce vypořádat s jinými husity, kteří podle názoru většiny odpadali od pravé víry.

Čistky

Na počátku husitské revoluce stála Husova náboženská vzpoura. Nepřekvapí proto, že právě teologické otázky způsobovaly další kvas a třenice. Nejednotnost reformního hnutí by znamenala neschopnost čelit vnějšímu nepříteli – tedy křižáckým výpravám. To si vůdce Žižka jasně uvědomoval. Jeho další kroky můžeme interpretovat dvojím způsobem.

Snad viděl, že radikální reformátoři zacházejí příliš daleko. Jak například mohou zpochybňovat přijímání jako takové, když právě přijímání pod obojí je jednou z věcí, za niž kališníci bojují? Máme dokonce doloženo, že husitská vojska nesla ve svém čele hostii. A teď by ji odmítali? Možná tedy chtěl Žižka zabránit ztrátě víry. Té víry, pro kterou zahořel a jíž byl připraven obětovat i život. Existuje ale i druhá možnost. O teologické spory se možná příliš nezajímal a uvažoval především jako vůdce a voják. Nemohl dovolit, aby se síly vojska tříštily, a proto musel zasáhnout a radikální křídlo utnout v zárodku. Je také pravděpodobné, že pikarti, jak se začalo radikálům poněkud nepatřičně říkat, měli prostě sklony k volnomyšlenkářství či idealismu, jaký se neslučuje s vojenskou kázní. Pokud by uvěřili, že nastává ráj na zemi, byli by ochotní bojovat?

Dnes asi těžko zmapujeme všechny myšlenky, které se mezi náboženskými horlivci v Táboře rozmohly. Ale například Petr Chelčický hlásal nenásilí. To jistě nešlo dohromady s vizemi pragmatických politiků, k jakým patřil do jisté míry i Žižka, přestože zápal pro víru mu zřejmě také nechyběl. Stál však nohama na zemi a věděl z vlastní zkušenosti, že světská moc se získává mečem a ohněm.

Jisté je, že Žižka zasáhl. Tvrdě a krutě. Sektáře nechal zmasakrovat, nebo dokonce upálit. Řád a pořádek udržel podobným způsobem, jakým jednali nepřátelé husitů. A to přesto, že se mezi reformátory ozývaly hlasy, které takto násilné praktiky odmítaly.

Trestná výprava

Kdo vlastně mezi obyvateli husitského Tábora platil za nejviditelnější tvář pikartů? Z Moravy pocházející Martin Húska si vysloužil přezdívku Loquis neboli mluvka. Zas tak mnoho o něm nevíme – tím méně je toho jisté. Kusé zprávy mohly být značně tendenční – oponenti se snažili tohoto muže zdiskreditovat. Jeho nesoulad s většinovými proudy uvnitř husitských kruhů narůstal postupně. Nejprve se lidově řečeno hádal Tábor s Prahou, nakonec však i z Tábora zaznívaly hlasy, které žádaly o pomoc s extremisty, kteří se příliš utrhli ze řetězu.

A Húska měl stoupence, kteří táborské většině pili krev ještě víc než on sám – například kazatel Petr Kániš. Pikarté raději z Tábora odešli a našli azyl pod hradbami hradu Příběnice. To bylo někdy z kraje roku 1421. Ještě téhož roku proti nim zasáhla vojenská síla a rozehnala je do okolních lesů.

Nevíme přesně, zda už během života ve stínu příběnického hradu docházelo k sexuálním excesům, které českým pikartům vynesly pojmenování adamité neboli naháči, nebo zda se tyto pochybné praktiky rozmohly až poté, co zbytky pikartů bloudily krajem. Je možné, že jejich pád do bludů ovlivnilo jejich spojení se sektáři vedenými jistým Rohanem. Tento kovář z Veselí nad Lužnicí si pravděpodobně nezadal s dnešními guru, kteří někdy také mají tendence zneužívat svou moc k sexuálnímu ovládnutí žen.

Historici vedou polemiky, jak přesně se pikartská krize vyvíjela. Pravděpodobný scénář vypadal asi tak, že Húska v Táboře zažehl něco, co se mu později vymklo z rukou. Počáteční náboženskou horlivost a snahu navázat na ducha prvních křesťanů vystřídaly bludy a snad došlo i na sexuálně uvolněné chování. Pokud ale pikarti opravdu chodili nazí a propadali orgiím, pravděpodobně k tomu hromadně docházelo až v poslední fázi, kdy zbývající členové sekty přežívali na ostrově na Nežárce. Nenapočítali bychom jich zřejmě víc než několik desítek. Okolí svého ostrovního ráje však pěkně děsili, protože se dopouštěli přepadů a násilí.

Středověký fejk?

Takhle to zkrátka dál nešlo! Jižní Čechy se staly kulisou drastických dějů. Poté, co Žižka upálil pochytané pikarty v klokotské faře na dohled od Tábora, došlo nakonec i na naháče od Nežárky. A vítězové se postarali také o špatnou pověst „naháčů“, když šířili zvěsti o nepravostech, které páchali. Skutečně? Nebo šlo jen o jednotlivé excesy? Vrhl snad promiskuitní Rohan stín i na jinak asketické pikarty, které vedl Húska? Je docela dobře možné, že Žižka prostě potřeboval odpadlíky očernit, aby ospravedlnil tvrdost, s níž znovunastoloval jednotu. Skupinový sex, nahota a násilí na nevinném obyvatelstvu, to zní snad až příliš přitaženě za vlasy. Stali se pikarti obětí Žižkovy dezinformační kampaně, díky níž vstoupili do našich dějin jako adamiti – naháči? Nešlo jen o středověký „fejk“? Nevíme jistě.

TIP: Hippiesáci středověku: Jak se na valdenské dívala středověká církev?

Osud Martina Húsky naopak známe. Odvolal své názory, čímž se mu málem podařilo utéct smrti. Dost možná tím ale naopak přispěl k mravní zkáze svých někdejších následovníků. Ztratil u nich autoritu a oni buď propadli anarchii, anebo se dali ošálit novými falešnými mesiáši. Húska se snažil uklidit do ústraní na rodnou Moravu. Hořkému konci se však stejně nevyhnul. Dostal se do rukou pražského arcibiskupa Konráda z Vechty, který pobýval v Roudnici nad Labem. Právě zde Húsku mučili a snažili se jej přimět k udávání přívrženců. Nakonec ho čekala smrt upálením v zabedněném sudu.