První český kronikář: Kosmovo dílo se stalo zakladatelskou prací českého dějepisectví

„Hledaje totiž, hledal jsem, co bych vám věnoval příjemného, co zábavného, ale nenalezl jsem nic, co by bylo tak směšné jako mé dílko. S chutí se zasmějeme, když uzříme, že si někdo urazil o kámen svou nohu, kolik uzříte v tomto díle mých úrazů, kolik kazů proti slovesnému umění!“ Tato slova adresoval před necelými devíti sty lety kronikář Kosmas v úvodu ke své Kronice Čechů mělnickému proboštovi Šebířovi. Ono směšné dílko, jež na jiném místě nazývá autor stařeckými bláhovostmi, patří neodmyslitelně k českému středověku. Co tam spatříme? Především temnotu, z níž se nám tu a tam vynořují jednotlivé drobnosti, ze kterých si postupně můžeme poskládat představu o Kosmovi a jeho intelektuálním světě. 

Učený kněz 

Náš kronikář se narodil před polovinou jedenáctého století do rodiny duchovního a byl, jak je zřejmé i ze stereotypních hanlivých narážek jeho kroniky na okolní národy, českého původu. Jeho rodina byla na svou dobu zámožná. Jinak je těžko představitelné, že by dosáhl postavení a vzdělání, jakého se mu dostalo. Pro dráhu kněze se asi rozhodl až v pozdějším věku, protože v době, kdy mu zbýval už jen rok či dva do třicátých narozenin, jej nalézáme ve škole při pražském kostele, kde získal základní vzdělání. Tato škola byla tehdy úzce spojena s panovníkem a jeho kanceláří, podílela se i na diplomatické a politicko-propagandistické činnosti panovníka.

Brzy poté se přesunul na studia do zahraničí. Nevíme jistě, zda v Evropě vystřídal více škol, jak bylo tehdy obvyklé, bezpečně jej však můžeme nalézt v Lutychu (Liège v dnešní Belgii). Zde navštěvoval velmi prestižní školu patřící do kulturně vyspělé oblasti říše. Působil na ní proslulý mistr Frank, pod nímž, jak zpětně vzpomíná osmdesátiletý autor kroniky, si mladý, ale už ne nejmladší Kosmas hrával na poli gramatiky a dialektiky. Ty tehdy společně s rétorikou patřily k „trojcestí“ trivia, tedy k základnímu stupni vzdělání ve středověkém vzdělávacím systému.

Biskupův muž 

Nejpozději v roce 1091 se Kosmas vrátil do Čech, kde se přidal k doprovodu pražského biskupa. Po svém návratu Kosmas založil i rodinu – vzal si ženu jménem Božetěcha. Ta však pro nás zůstává pouhým jménem, protože nic určitějšího o ní nejsme schopni říct. Kněžské svěcení přijal tedy Kosmas v roce 1099 již jako ženatý muž, což nás nesmí udivit, protože Kosmas patřil ke světským kapitulním kněžím, kde sňatky rozhodně nebyly ničím výjimečným. Nepřekvapí nás proto, že Kosmas měl syna Jindřicha, jenž se stal předmětem dodnes ne zcela jednoznačně vyřešeného sporu, zda jej lze ztotožnit s pozdějším významným olomouckým biskupem Jindřichem Zdíkem. 

Jako příslušník širší biskupské družiny doprovázel Kosmas pražské biskupy občas na jejich cestách. Z toho sice nemůžeme vyvozovat, že by patřil k úzkému kruhu biskupových důvěrníků nebo byl dokonce diplomatem, minimálně si však mohl rozšířit obzory, které mohly být pro jeho současníky až nepříjemně omezeny geografickými nebo obecně společenskými překážkami. 

Vedle lutyšských školních pozemků poznal i krásy italské Mantovy nebo uherské Ostřihomi. V domácím prostředí tak mohl platit za vzdělance plně kvalifikovaného k tomu, aby napsal Kroniku Čechů (Chronica Boemorum). Ta se stala zakladatelským dílem stojícím na počátku českého dějepisectví a obecně českého historického myšlení. Pro pozdější generace se pak stala i významným inspiračním zdrojem. 

Kosmas kroniku nepsal v rodném jazyce, ale v jazyce učenců své doby, v latině. S tím je však spojena potíž. Středověká latina se totiž od antické latiny významně odlišovala a mnohá slova, která přesně známe z antických latinských spisů, nabývají v Kosmově době nového významu, což opět zamotává hlavu historikům a jejich kolegům zabývajícím se středověkou latinou. Kosmas nám dokonce jmenuje i prameny svých Dějin Čechů. Vyskytuje se mezi nimi také bájné vyprávění starců, což je název velmi přiléhavý, neboť nejstarší dějiny zachycené v kronice jsou skutečně vyprávěny spíše jako báje a hemží se nepřesnostmi v datech. Ty jsou však plně vyváženy silou Kosmova příběhu a celé koncepce díla. 

Česká kronika 

Kosmas je neodmyslitelně spjatý se svou kronikou, jež pro nás zůstává zároveň takřka jediným pramenem o jeho životě. Své dílo rozdělil do tří knih. Kronika začíná potopou a rozchodem národů od babylónské věže. S touto událostí středověk obecně spojoval výklad vzniku různých jazyků. Poté nás zavádí do kraje v Evropě, který je „kolem dokola obklíčený horami, jež se podivuhodným způsobem táhnou po obvodu celé země, že se na pohled zdá, jako by jedno souvislé pohoří celou tu zemi obklopovalo a chránilo,“ tedy do Čech. Přes praotce Čecha a jeho polovybájené potomky se Kosmas ve svém líčení dostal až k historickému Bořivojovi, prvnímu křesťanskému českému knížeti. Bořivoj se podle Kosmovy kroniky objevil zhruba ve stejné době, kdy z historické scény zmizel velkomoravský vládce Svatopluk. 

Není jistě náhodou, že první datum (mimochodem taktéž vybájené) v Kosmově kronice je spojeno s Bořivojovým křtem a s přijetím křesťanství. To totiž v Kosmově době nemělo podobu niterně prožívaného aktu víry, ale bylo spíše kulturním rámcem, jehož prostřednictvím se Čechy hlásily do světa západního latinského křesťanství. Kosmův svět však nebyl jen plný světců nebo mnichů umrtvujících svá těla za zdmi klášterů, ale i pohanských rituálů, které tehdy ještě mladá a málo početná církev nestihla vymýtit nebo obléknout do slušivých hávů křesťanské bohoslužby. Po roce 1000 přechází kronika k dosti krvavým událostem s nešťastným hrdinou Jaromírem, jenž byl vykastrován, oslepen, vyhnán, uvězněn a pak znovu dosazen na knížecí stolec. Tato část svědčí o tom, že Přemyslovci rozhodně nepatřili k rodinám, kde by se tu a tam nevyskytla nějaká ta ostřejší rozepře. 

Na začátku druhé knihy, jak se to sluší na autora píšícího i v zájmu vládnoucí dynastie Přemyslovců, se Kosmas velmi oslavně zmiňuje o knížeti Břetislavovi, jenž ukořistil v polském Hnězdně tělo svatého Vojtěcha. Poslední třetí kniha pak začíná vládou Břetislava II. (1092), který ještě stále musí vyhánět čaroděje, hadače a věštce. 

Z úvodu ke třetí knize pochází nadčasový Kosmův povzdech, že napsaná pravda plodí v srdcích ublížených nenávist. I Kosmas proto musel při psaní postupovat vůči současníkům velmi obezřetně, aby tím nevzbudil nevůli. Pokud by nepsal příznivě o knížetech nebo jiných mocných šlechticích, mohl slavného kronikáře i jeho rodinu snadno stihnout krvavý trest. 

Pobavit a poučit 

Kosmova kronika však není pouze suchopárným vylíčením událostí českých dějin. Mnohdy je proložena informacemi o úrodě a počasí, na němž byl středověký člověk závislý. Zápisy k některým létům se blíží krátkým zápisům z klášterů. K pobavení čtenáře jsou jednotlivé pasáže oživeny přímou řečí vtahující do událostí, které se mnohdy svým tématem až nepříjemně blíží dnešní bulvární produkci. Je otázkou, zda se na účet Velfa, nejistého v důvěrném styku se zkušenější Matyldou, bavila celá Evropa, podobně jako Kosmas v jedné z kapitol druhé knihy. Pasáž nám však zároveň také dává vědět, že středověcí kronikáři nebyli jen suchopární historikové stroze zaznamenávající události, ale také zdatní spisovatelé. I Kosmas je vzdělaný kronikář dávající na odiv své vzdělání dobově typickými výpůjčkami z Bible, citací povinných míst z antických autorů, ale také navazováním na starší historickou produkci, jež je umně včleněna do textu kroniky.

Jeho kronika je orientovaná jednoznačně na vládnoucí dynastii a oslavuje zemské patrony Václava a Vojtěcha, kterým je vyhrazena zvláštní úcta. Jsou v ní ale také první stopy rozvinutého národního vědomí, jež se vytváří na základě společných světců, dynastie a proti nepřátelským Němcům a Polákům. Jeho nositeli jsou však pro Kosmu vždy jen členové vyšší společnosti, kterou ztotožňuje s kmenem Čechů. 

Kosmas ale nezůstal osamocen a jeho kronika našla řadu pokračovatelů, z nichž první dokonce navázal na poslední větu v Kosmově kronice. O popularitě kroniky svědčí i patnáct dochovaných středověkých rukopisů. I dnes zůstává Kosmovo dílo zajímavých čtením. Jeho pozoruhodné, napínavé i poučné příběhy jsou výmluvným svědectvím o době svého autora a o dílně středověkého kronikáře přelomu 11. a 12. století.