První banka v monarchii: Půjčovní banka nastartovala brněnský textilní průmysl

Rozvoj obchodu a průmyslu v průběhu 18. století v rakouské monarchii vyžadoval obrovské množství finančních prostředků, jedinými zdroji úvěrů však byly soukromé bankovní domy ve Vídni nebo lichváři. Ve městech, centrech tehdejší ekonomiky, chyběl levný zdroj úvěrů pro obyvatele, řemeslníky a obchodníky. Částečné řešení přineslo převzetí modelu ze západní Evropy, konkrétně z Amsterodamu.

Ve Vídni byla už 14. března 1707 založena zastavárna, jejímž úkolem bylo poskytovat drobné úvěry proti zástavě movitých věcí, stejně jako zprostředkování prodeje realit a zboží. V Království českém byl první takový podnik založen císařským reskriptem ze 4. září 1747 v Praze. Zastavárna zde sídlila v domě U Zlatého lva na Malostranském náměstí skrze několik transformací přežila až do období první republiky. 

Peníze pro manufaktury

O necelé dva roky později, 20. května 1749, císařovna Marie Terezie podepsala reskript, na jehož základě měla být podobná zastavárna založena v Brně. Moravští stavové do ní hodlali vložit kapitál 10 000 zlatých, proto se velmi zajímali o zkušenosti svých českých protějšků.

Jednání se urychlila, když se projektu ujal baron a později hrabě Jindřich Kajetán Blümegen (1715–1788). Ten po řadě jednání navrhl, aby vláda namísto zastavárny raději založila směnečnou banku s kapitálem 60 000–100 000 zlatých, která by mohla lépe podporovat rozvoj živností a manufaktur. Ty monarchie potřebovala jak z hospodářských, tak (zejména během válek o rakouské dědictví ve čtyřicátých letech 18. století) vojenských důvodů – zejména pro výrobu uniforem, zbraní a munice. Jejich založení a provoz vyžadovaly velké množství kapitálu nebo úvěrů, přičemž monarchie selhávala v poskytování obojího. Banka měla poskytovat úvěry za úrok 5 % p. a. (per annum neboli za rok, což je i na dnešní poměry přijatelná cena peněz) a eskontovat (tedy proplácet) směnky za poplatek 3 % p. a. 

Jednání o vzniku finančního ústavu se táhla, takže až 9. ledna 1751 byl císařskou kanceláří vydán patent o jeho založení. O týden později vyšel takzvaný octroy (dnes bychom řekli bankovní licence) na 25 let, který byl udělen správci moravských daní Janu Antonínu Kernhoferovi a jeho společníkům.

Dozor nad činností banky měl vykonávat již zmíněný Jindřich Kajetán Blümegen. Reálně tuto první banku svého druhu nejen na Moravě, ale v celé habsburské monarchii založilo několik moravských, ve Vídni usazených šlechticů v čele s prezidentem komerční rady Rudolfem hrabětem Chotkem (1706–1771) a prezidentem zemské reprezentace a komory hrabětem Blümegenem.

Dobrovolní podílníci

Zajímavý byl i oficiální název první banky v českých zemích, který zněl „Lehenbank zu unseren Lieben Frau“ („Úvěrová banka u naší milostivé paní“), daleko více se však pro ni vžilo označení Půjčovní banka. Představitelé firmy Kernhofer et Comp., která podnik provozovala, mu do znaku vybrali moravskou orlici s obrazem Svatotomášské Matky Boží na prsou.

Podílnictví na základním kapitálu banky (100 000 zlatých) bylo sice pro moravské stavy formálně dobrovolné, úřady jej ale považovaly za znak loajality, čímž se de facto stávalo povinným. Proto mezi podílníky nalezneme také město Brno (z obavy, že banka bude ztrátová, investovalo 4 000 zlatých jen velmi nerado), stejně jako Olomouc nebo Znojmo. Akcionáři dostávali ročně šestiprocentní úrok z kapitálu a podíl na zisku, do řízení banky ale nemohli zasahovat, neboť její vedení jmenovala vídeňská vláda. 

Podle licence měla banka oprávnění poskytovat krátkodobé úvěry obchodníkům a živnostníkům na movité a nemovité zástavy za úrok 5 % ročně. Dlužník dostal od banky směnku, která měla při nemovité zástavě splatnost tři měsíce, při movité jeden měsíc. Pokud požadoval hotové peníze, obdržel je se srážkou 3 %.

Úvěry se poskytovaly na poměrně krátkou dobu: jen do 11 měsíců u movité zástavy a do 9 měsíců u zástavy nemovité, za jednoprocentní poplatek bylo ale jejich splatnost možné prodloužit. V případě, že úvěr nebyl dlužníkem zaplacen, měla banka právo jeho zástavu vydražit – s licencí získala totiž také loterijní a dražební monopol. O výhradní oprávnění pořádat sázkové hry ale banka přišla již v roce 1752, když italský hrabě Ottavio di Cataldi získal desetileté privilegium na provozování takzvané číselné loterie za roční nájem 260 000 zlatých.  

Vzhůru do podnikání

Půjčovní bance se zřejmě dařilo, i když podrobnější zprávy o její činnosti nám chybějí. Jediná dochovaná bilance z roku 1755 uvádí, že banka na nemovité zástavy půjčila celkem 17 424 zlatých a 20 a čtvrt krejcaru a na zástavy movité 36 231 zlatých a 34 krejcarů, což byly prostředky v přibližné hodnotě středně velkého panství.

Významnější byla její angažovanost v obchodu se zbožím, v průmyslu a v jeho financování. Za tím účelem otevřela už roku 1753 pobočku v Olomouci, provozovala také sklad ve Vídni a zaměstnávala komisionáře až v dalekém Terstu. Zemské úřady dostaly o dva roky později nařízeno u ní ukládat volné peníze (například ze sirotčích pokladen) za tříprocentní úrok. Od roku 1755 banka vydávala jednou týdně vlastní obchodní zpravodaj, který kromě úředních nařízení obsahoval i sekci věnovanou poptávce a nabídce výrobků a zboží.

Už o rok dříve banka vyslala do Itálie a Polska nejvyššího českého kancléře Fridricha Viléma hraběte Haugwitze (1702–1765) a inspektora Prokopa, aby zjistili možnost odbytu zboží a navázali obchodní kontakty, a právě v těchto oblastech pak investovala největší část svých prostředků – celkem 69 532 zlatých. Do roku 1763 byl kapitál banky postupně zvýšen až na 124 510 zlatých, aby byla schopná financovat rostoucí množství úvěrových obchodů.

TIP: Proč se Brnu v 19. století přezdívalo rakouský Manchester?

Díky Půjčovní bance například mohla v lednu následujícího roku zahájit činnost první manufaktura na jemné sukno v Brně (C. k. privilegovaná továrna na sukna), která na jih Moravy přesídlila předcházejícího roku z Kladrub u Pardubic. Její provoz přilákal řadu zahraničních odborníků a přinesl cenné zkušenosti, které pomohly podnikatelům vybudovat slávu brněnského vlnařství.