Prostituce viktoriánské Anglie: Veřejných domů bylo tehdy více než škol!

Život v Anglii za vlády královny Viktorie, tedy od roku 1837 až do její smrti v roce 1901, nebyl zdaleka tak přísný a lidé tolik upjatí, jak se to může na první pohled zdát z černobílých portrétů kníratých mužů v klouboucích a rukavicích a dam oblečených v korzetech a dlouhých tmavých šatech. Za maskou spořádaného života se odehrávaly pořádně divoké věci. 

Vždyť veřejných domů bylo tehdy více než škol a odhaduje se, že nejstarší řemeslo vykonávalo jen v Londýně asi osmdesát tisíc žen! Gentlemani přece potřebují ukojit svoje sexuální potřeby a manželka se svou představou o monogamním štěstí a rodině jim nesmí bránit v rozletu. Ona sama takové možnosti sebevyjádření samozřejmě neměla, ženská sexualita jakoby neexistovala. 

Žena byla považována za nástroj ukojení sexuálních potřeb muže, proto byly prostitutky ve viktoriánské Anglii tak oblíbenými a vyhledávanými „dělnicemi“. Pro počestnou ženu byl však pád na společenské dno a perspektiva kariéry prostitutky ztělesněním nejhorší noční můry. Proč proto existovalo tolik prostitutek, když se tímto povoláním strašily už i malé holčičky? Odpověď je jednoduchá: peníze. „Padlé ženy“ si mnohdy vydělaly prodejem svého těla více, než by dostaly za šestnáctihodinové šichty v továrně. Často pro ně placený sex znamenal jediný možný způsob přivýdělku.

Ne všechny prostitutky si tuto dráhu zvolily dobrovolně. Některé byly zneužity svými rodiči a prodány do nevěstinců, jiné na ulici nabízeli jejich manželé. Mnohé z nich sáhly po prostituci kvůli otřesné sociální situaci tehdejší doby a systému, který byl nakloněn vykořisťování žen. 

Nejlépe placené

Ženy z vyšších společenských kruhů pracovat nemusely. Předpokládalo se, že porodí děti, budou pečovat o manžela a udržovat teplo rodinného krbu. Jiná kariéra než doživotní role manželky a matky pro ně běžně nepřicházela v úvahu, rozhodně se však nejednalo o fyzické strádání na pokraji života a smrti. Naopak chudší ženy stěží uživily rodinu, i když pracovaly mnoho hodin denně po sedm dní v týdnů. Pokud sehnaly zaměstnání, jednalo se o špatně placenou a často nebezpečnou práci v továrně. Ty šťastnější z nich působily jako pouliční prodavačky nebo pomocnice v domácnostech urozených rodin. 

Dokonce i vzdělané absolventky obchodních škol si vydělávaly jen asi 25 liber ročně. To nestačilo na to, aby žena uživila sama sebe, natož své děti bez pomoci manžela. Jediným zaměstnáním, kde žena mohla během kratší pracovní doby vydělat větší obnos peněz a dostat ho ihned a v hotovosti, byla prostituce. Pokud si viktoriánská kráska mezi ostatními prostitutkami vydobyla určité postavení a její klientela se skládala především z dlouhodobých zámožných zákazníků, mohla se stát zcela finančně nezávislou. Bylo veřejným tajemstvím, že pokud si žena z chudších vrstev mohla dovolit hezčí šaty nebo luxusnější vybavení domácnosti, pak si zcela jistě přivydělávala poskytováním sexuálních služeb.

Třikrát jinak

Ačkoliv práce, kterou „padlé ženy“ vykonávaly, se ve své podobě neměnila, v závislosti na vzdělání prostitutek a jejich prezentaci, místě výkonu záměstnání i typu mužů, kteří jim za poskytované služby platili, se prodejné ženy dále dělily do tří kategorií. 

Do první a nejnižší spadaly ženy pracující ve veřejných domech. Často šlo o velmi mladé dívky, které se náhle dostaly do zoufalé životní situa­ce a prostituce se zdála jako jediné možné východisko. 

Žily ve velmi ubohých podmínkách. Veřejné domy nebyly luxusní kluby ani hotely, ale špinavé baráky, kde musely dívky spát s každým, kdo jim byl přidělen. Prostitutky tady často umíraly na různé pohlavní nebo infekční choroby a stávaly se oběťmi násilných činů.

Prostitutky střední třídy byly relativně nezávislé ženy, které své povolání vykonávaly ve vlastních nebo pronajatých bytech. Také své klienty hledaly na ulici a poslední slovo měly ony samy. Pokud se jim nějaký muž nelíbil, odmítly ho. Neriskovaly přitom žádný postih, který by je čekal ve veřejných domech, kde panovala přísná hierarchie. Ačkoliv by se na první pohled zdálo, že být sama za sebe přináší svobodu, s nezávislostí se pojila i rizika. Bez bordelmamá a pasáka sice dívka vydělávala více peněz, ale hrozilo jí také potenciální nebezpečí ze strany nepředvídatelných klientů.

V nejvyšších sférách se pohybovaly krásné a vzdělané ženy, které svým klientům mohly nabídnout více než jen sex. Tyto prostitutky si své klienty pečlivě vybíraly. A měly z čeho. Setkávaly se s bohatými obchodníky, aristokraty i vlivnými politiky. Některé z nich se nechávaly vydržovat jen jedním mužem jako exkluzivní milenky. Část těchto luxusních prostitutek se svými klienty nakonec vstoupila do manželství.

Dětská prostituce

Věková hranice pro vyjádření souhlasu se sexem byla ve viktoriánské Anglii třináct let. Dětská práce se vyskytovala zcela běžně a mnoho chudých rodin na své děti pohlíželo optikou finančního zisku. Často i jedenáctileté děti tak vstupovaly do světa dospělých, z něhož nebylo k hračkám nebo vzdělání návratu.

Protože pohlavní choroby byly největším strašákem doby, mnoho mužů vyhledávalo pouze panny (foto: News Dog Media)

Viktoriánská doba vytvářela prostor pro zkoumání sexuality jedince, ale na druhou stranu umožňovala legálně se oddávat perverzím, které dnes považujeme za tabu. Oblíbené tak byly panenské prostitutky. Koupit si třináctiletou pannu byla jen otázka peněz. Stanovená cena pokryla nejen náklady na lékařskou prohlídku, aby si byl klient jistý tím, co kupuje, ale i odměnu pro dívku, přesněji její rodiče. Pohlavně přenosné choroby byly největším strašákem doby a tak mnoho zámožných mužů z obavy o své zdraví vyhledávalo pouze panny.

TIP: Pouliční láska na prodej: Zlatá éra českých nevěstinců

Investigativní novinář W. T. Stead, který se problematikou dětské prostituce dlouhodobě zabýval, popsal případ, kdy si měl on sám koupit nezletilou Lily. Po potvrzení jejího panenství mu doktor doporučil, aby dívku zdrogoval nebo omámil chloroformem. Znásilnění dětí v bezvědomí bylo běžnou praxí. Článek o těchto praktikách, který publikoval v časopise Pall Mall, Steada proslavil a nakonec vedl k tomu, že v roce 1885 byl minimální věk pro souhlas se sexem stanoven na šestnáct let. W. T. Stead se stal hrdinou v boji s dětskou prostitucí a obchodem s bílým masem. Za své zásluhy byl nominován i na Nobelovu cenu.