Prostě Červíček: Jak cestovatel Frič přivezl do Prahy Indiána

Mezi nejslavnější české cestovatele začátku 20. století patřil etnograf, botanik a fotograf Alberto Vojtěch Frič (1882–1944). Synovi z významné pražské rodiny se pro jednu z jeho vášní dostalo přízviska Lovec kaktusů. Když se pohyboval v oblasti horního toku řeky Paraguay, dostal se i ke kmeni Čamakoků, který decimovala blíže neznámá nemoc.

Způsobovala hlavně zesláblost, přičemž krvácení ze střev a vředy v konečníku nešlo pro nedokonalost přístrojů místních lékařů podrobněji vyšetřit. Frič kdysi jednomu z členů kmene zachránil život, a tak byl u Čamakoků uctíván jako velký učitel, i když mu tehdy bylo sotva 25 let. Říkali mu Dlouhý lovec (Karai Pukú), snad díky jeho pro indiány nezvykle vysoké postavě.

Náčelníkův syn

I když s sebou kvůli svým botanickým zájmům po Jižní Americe vozil i mikroskop, pomoci nemocným indiánům se Fričovi nepovedlo. Nemoc neustupovala, a proto se roku 1907 vydal s Fričem do Prahy v roli „pokusného králíka“ syn náčelníka Čerwuiš Piošád Mendoza, věkem někde mezi patnácti a dvaceti lety. „Před naším odjezdem byla svolána velká porada starců a bojovníků kmene Čamakoko, ale já na ni nebyl pozván. Bylo mi to sice divné, ale nebylo kdy nad tím přemýšlet. Mnohem později jsem pochopil, že na té poradě dostával vyslanec kmene tajné instrukce, jak prozkoumat všechna tajemství bělochů, aby, vrátí-li se živ, mohl poučit svůj lid,“ napsal o okolnostech odjezdu Frič.

Původně chtěl nechat Čerwuiše vyšetřit jen někde v Jižní Americe, v Asunciónu nebo snad v argentinském Buenos Aires, ale ceny za ošetření vesměs přesahovaly Fričovy finanční možnosti. Protože už potřeboval odjet do Evropy (jeho cílem byl amerikanistický kongres ve Vídni), vzal Čerwuiše na loď jako svého sluhu, na cestu „z Pacheca do Pacheca přes Evropu“. Na palubě lodi si Čerwuiše oblíbili zejména kuchaři, a tak mladý Indián, během plavby stačil hezky přibrat, ačkoli stále trpěl krvácením. Měsíc strávili ve Vídni, kde bydleli u Fričovy sestry. Účastnili se zmíněné vědecké akce a v srpnu roku 1908 dorazili do Prahy. Čerwiuš, stále trpící nemocí, stále při chuti a stále přibírající se tu s Fričem ubytoval v pronajatém bytě v Náplavní ulici.

S indiánem U Fleků

Čerwuiše, v Praze zvaného Červíček, Frič používal také jako demonstrační pomůcku při přednáškách po celých Čechách i Moravě, čímž si získal velkou popularitu. Tu mu cestovatelští konkurenti, zejména Enrique Stanko Vráz, začali závidět, a tak mladého kaktusáře pomlouvali. Přinejmenším v prvních měsících ostatně nemohl nechávat Čerwuiše v Praze samotného. Ačkoliv ho Frič nevystavoval přímo „na jevišti“, přítomnost indiánského chlapce byla velkým lákadlem. Frič ho často vodil s sebou, a to i do hospod včetně legendární pivnice U Fleků, kde si prý indiánský „náčelník“ velmi dobře rozuměl s místním bláznem zvaným Ferda.

Groteskní situace, které Červíček vyvolával, udělaly Albertu Fričovi nejednu potíž. Upjatá česká společnost nebyla na divocha, který měl zcela jiné společenské konvence, připravená. A pochopitelně ani on na ni. Rozdávání peněz žebrákům považoval za něco samozřejmého; dam (včetně bavorské princezny, již staré dámy, s níž se setkal na amerikanistickém kongresu) se ptal, zda už měly milence. Strážníky s péry na klobouku považoval za mocné šamany. Jedné holčičce zase poradil, že na vši, které ji trápily, je nejlepší štětka z mravenečníka – že tato zvířata v Čechách nežijí, jaksi nepochopil. Málem způsobil skandál mezinárodního ražení, když si chtěl při jednom banketu pověsit na krk slavný řetěz, který zdobil hruď vídeňského starosty Karla Luegera.

Neznámý student

Záhadu nemoci Čamakoků nakonec pomohl vyřešit jistý student, který se u Friče jednoho dne objevil a požádal ho o vzorky stolice (jeho i Červíčkovy) pro výzkum parazitů. Poněkud neobvyklé prosbě cestovatel ochotně vyhověl – dokonce mu dal peníze na větší množství potřebných chemikálií. O dva dny později se student objevil znovu a radostně oznámil, že v Čerwuišově stolici nalezl dosud neznámý druh škrkavky, kterou chtěl pojmenovat vědcovým jménem. To Frič odmítl a Čerwuiše pověřil, aby studenta vyhodil.

Nicméně pročištění střev Indiánovi pomohlo natolik, že se prakticky během několika dnů zcela vyléčil. Frič skutečnou příčinu zcela nepochopil, viníkem byli přemnožení střevní červi měchovci, konkrétně druhy Ancylostoma duodenale a Necator americanus. Druhý z nich, popsaný i odborníky teprve několik let předtím, byl zřejmě oním neznámým druhem škrkavky, který měl být po Fričovi pojmenován.

Mimochodem studentovo jméno si Frič nezapamatoval (říkal mu „pan Novák“), a tak dodnes zůstává anonymní. K parazitům měl mezi tehdejšími studenty pražské univerzity nejblíže asi pozdější profesor zoologie Václav Breindl (1890–1948), ale ten se v té době spíše věnoval cizopasníkům u ryb a nikdy se o indiánově chorobě nezmínil. Kdo ví, kdo tehdy pomohl.

Indián Červíček v Praze pobyl až do počátku roku 1909. Tehdy se i s Fričem vrátil do Jižní Ameriky, spolu s poznatkem, že k léčbě Indiánů stačí použít silné projímadlo, jako byl kalomel (chlorid rtuťný). Právě touto metodou také Alberto Vojtěch Frič Indiány „odčervil“. Čerwuiš se vrátil ke svému kmeni a hodně vyprávěl o tom, co „v Ropě“ (Evropě) viděl. Většinou mu nevěřili, považovali ho za jakéhosi „barona Prášila“ a dokonce ho prý načas vyhnali. Teprve s tím, jak i do zapadlé Paraguaje přicházela civilizace, začali indiáni svému zcestovalému krajanovi věřit. Hlavně prý poté, co nad oblastí Gran Chaca zakroužilo první letadlo.