Prorokové starého světa: Jak se věštila budoucnost v antickém Řecku a Římě?

Věštění budoucnosti bylo v antice tak přirozenou součástí života jako divadlo nebo atletické závody. Také je si lidé spojovali s náboženským kultem – především otce bohů a lidí Dia (v Římě Jupitera) a boha světla Apollona. Ale i kterýkoli jiný bůh, polobůh nebo duch mohl lidem pomocí proroctví, výstrah a snů zjevit svou vůli či nevůli.

Existovaly dva základní druhy věštění. První byl přímo inspirovaný bohy a zahrnoval například sny nebo vidiny. Druhý se pokoušel vyložit budoucnost na základě nejrůznějších znamení. Do této kategorie spadá ptakopravectví, věštění z vnitřností obětovaných zvířat nebo astrologie.

Továrna na sny

K nejstarším způsobům zjišťování budoucnosti patřilo věštění ze snů. Téměř všichni Řekové a Římané věřili, že alespoň některé sny mají význam, který jim dokáže napovědět něco o tom, co je čeká. Bylo ale třeba odlišovat sny falešné, které souvisely s tělem (třeba když někdo ve snu viděl jídlo nebo svou milou), od pravých snů prorockých, jež byly dílem prozřetelnosti duše nebo darem duchů či přímo bohů.

Některé z takových prorockých snů byly doslovné. Sen v takovém případě mohl například varovat cestovatele, aby v ten který den nevyplouval, a loď, na níž se měl plavit, se poté opravdu potopila.

Většina snů ale byla buď alegorická, nebo dvojznačná a potřebovala správný výklad, s nímž pomáhali specializovaní vykladači či snáře, které v Řecku začaly vznikat nejpozději od 5. století př. n. l. Přesto se pochopitelně nezřídka stávalo, že spáč si sen správně vyložit nedokázal. To se přihodilo i punskému veliteli Hamilkarovi, jemuž se během obléhání města Syrakusy (311–309 př. n. l.) zdálo, jak mu jakýsi hlas oznamuje, že pozítří bude obědvat ve městě. Hamilkar proto předpokládal, že Syrakusy už brzy padnou a on je jako vítěz zabere a vyplení. Namísto toho ovšem obránci podnikli zdrcující výpad, Hamilkara zajali a jako vězně ho odvedli s sebou za hradby.

Pokud někdo nechtěl čekat, až se mu věštebný sen zjeví sám od sebe, mohl se vydat na nějaké posvátné místo, přespat tam a zjistit, jestli mu božstvo bude ochotné s řešením jeho problému pomoci. Ke snovému věštění se uchylovali především nemocní, jimž lékaři přes všechnu snahu nedokázali pomoci. Například ve svatyni boha lékařství Asklepia v Epidauru postupně vznikla jakási továrna na sny. Ve speciální místnosti tu na lehátkách nocovaly desítky spáčů, které předtím čekala rituální očista, půst a oběti. Podle dochovaných votivních darů se mnozí pacienti ráno skutečně budili s odpovědí, jak se léčit, nebo dokonce zázračně uzdravení. Pro staré Řeky zázrak, pro moderní skeptiky důkaz, že nemálo „pravdivých“ snů bylo spíše produktem propagandy či pozdějších legend.

Kontrolované šílenství

Bohové někdy nesesílali proroctví jen spáčům, ale i bdícím mužům a ženám, z nichž se pak díky božské inspiraci stávali věštci a věštkyně. Ti potom tlumočili užaslým posluchačům své vidiny a slyšiny, jindy dokonce přestávali kontrolovat své tělo, ústa a hlas dočasně propůjčovali nějakému božstvu, nejčastěji Apollonovi. Božské inspirace často přicházely náhodně nebo ve stavu psychického vypětí, a proto nebylo lehké oddělit pravého věštce od obyčejného šílence. Toto prokletí postihlo i trojskou princeznu Kassandru, jejímž ponurým věštbám o dobytí města nikdo nechtěl věřit – dokud se nenaplnily.

Tento způsob věštění vyžadoval buď přirozené nadání, nebo nějakou vnější pomoc. Věštkyně s úředním jménem Pýthie, které sloužily v Apollonově chrámu v Delfách, například dokázaly předpovídat budoucnost jen díky tomu, že se nadýchaly sladce vonících omamných plynů, které ve starověku stoupaly z podloží přímo uprostřed svatostánku.

Doba největší slávy delfské věštírny v 6.–7. stol. př. n. l. se přitom pozoruhodně kryla s dobou, kdy koncentrace těchto tajemných výparů ve věštírně byla největší. Delfská proroctví v té době lákala nejen soukromníky, ale i vyslance králů a městských států. Mnoho lidí často z Delf odcházelo s tak nečekanou odpovědí, až jim to zamotalo hlavu.

Například když se jistý Battos do věštírny přišel zeptat, jak by se mohl zbavit své koktavosti, Pýthie mu poradila, aby založil osadu v Africe. Battos nebyl nadšen, ale protože šlo o Apollonův příkaz, neodvažoval se neuposlechnout. Při zakládání města na africkém pobřeží potom na něj náhodou vyběhl lev. Muž se lekl, rychle vytasil meč a zvíře zahnal. Úlek ho ovšem rázem zbavil i jeho koktavosti.  

Romulovi dědicové

Ptakopravectví bylo oblíbené v Řecku i v Římě. Pro Římany ovšem mělo speciální význam, protože sehrálo svou roli už při zakládání jejich metropole. Když se totiž Romulus a Remus nemohli dohodnout, po kom z nich by se nové město mělo jmenovat, jejich spor měla rozsoudit ptačí věštba. Znamení se nejprve ukázalo Removi, který spatřil šest supů, a vzápětí i Romulovi, jenž napočítal supů dvanáct. Na tom, jestli je významnější počet ptáků, nebo čas, kdy se objevili, se ale opět bratři nemohli shodnout. Vášnivě se kvůli znamením pohádali a v následné potyčce Romulus Rema zabil. Nově založené město tak i kvůli nejasným ptačím věštbám dostalo jméno Roma – Řím.

Romulův nástupce Numa Pompilius potom ustanovil oficiální sbor věštců – augurů, který vykládal boží vůli pomocí znamení; především letu a křiku ptáků (zvláště orla, supa, jestřába, havrana, vrány, sovy nebo kohouta), ale i blesku nebo zvuků čtvernožců (koně, vlka).

Protože augurská pozorování měla zpravidla platnost jen jeden den, s věštěním se začínalo už brzy po půlnoci. Augur si vyhlédl nějaké vhodné čisté místo, buď na Kapitolu či jiném úředním místě nebo v prostoru chystané události (her, válečné výpravy), posvětil ho modlitbou a obětí a obrácen tváří k jihu začal do půdy kreslit čáry, s jejichž pomocí rozdělil obzor na čtyři stejná pole. Potom se v tichosti posadil doprostřed naznačeného čtverce a čekal na znamení. Pokud přicházela od východu, byla příznivá, pokud od západu, nepříznivá (byť existovaly i určité výjimky). Nepříznivým znamením bylo i to, když věštec během svého trpělivého čekání nespatřil nic. Pokud bohové vyjádřili svůj nesouhlas, augur měl povinnost chystanou událost odložit lakonickými slovy: „Alio die.“ (Jindy.)

Ponuré věštby mrtvých

Mezi nejponuřejší orákula starověku patřila takzvaná nekromantia – věštírny mrtvých. Nejznámější z nich se nacházela uprostřed bažin, jen kousek od dnešního turistického střediska Parga v severozápadním Řecku. Řekové věřili, že pod zdejším chrámem podsvětních bohů se ukrývá vstup do jejich říše, kde bloudí duše zemřelých. A protože duchové mrtvých vidí do budoucnosti, tisíce poutníků se sem chodily vyptávat na to, co je čeká. 

Než ale tazatel mohl duchům položit svou otázku, musel několik dnů zůstat v absolutní tmě, jíst stravu, o níž se předpokládalo, že ji konzumují mrtví (boby, vepřové maso, ječný chléb či ústřice) a pít posvátné nápoje, pravděpodobně s obsahem narkotik. V doprovodu kněží potom sestoupil do malého podzemního labyrintu pod svatyní, kde obětoval ovci. Poté se vydal přímo do domu boha podsvětí Háda a začínal vidět duchy.

Jak ukázal archeologický výzkum, pokud se přes všechno poutníkovo trápení duchové nedostavili, kněží mu dokázali připravit hororové divadlo pomocí deus ex machina (divadelní loutky bohů či v tomto případě duchů), ve kterém se mu mrtví – byť falešní – skutečně zjevovali.

Rosničky války

Oblíbeným médiem, které Římané používali hlavně během válečných pozemních i námořních výprav, byla kuřata. Šlo o speciální druh opeřenců chovaných v klecích, jejichž funkce byla podobná jako u našich rosniček – s tím rozdílem, že kuřata nepředpovídala počasí, ale výsledky bitev. 

Před důležitým střetnutím si vojenský věštec nechal donést klec s kuřaty, otevřel ji a hodil před ni žrádlo. Pokud kuřata vyšla z klece a s chutí se dala do zobání, bylo to dobré znamení, pokud žrala liknavě, nežrala vůbec, nebo dokonce uletěla, naopak špatné. V takovém případě bylo podle tradice záhodno bitvu odložit.

Ne každý netrpělivý velitel se ale na opeřené věštce chtěl spoléhat. Například v roce 249 př. n. l. konzul Publius Claudius Pulcher během první punské války nejenže věštná kuřata neposlechl, ale ze vzteku, že mu kazí jeho válečné plány, je i s klecí nechal hodit přes palubu s tím, že „nechtějí-li žrát, ať se alespoň napijí“. Když potom bitvu s Kartaginci drtivě prohrál, pověrčiví Římané ho odsoudili za bezbožnost a za trest ho poslali do vyhnanství.

Předchůdce hádání z ruky

Další důležitou skupinou římských věštců byli haruspikové, kteří zkoumali budoucnost z vnitřností obětovaných zvířat, z blesků a dalších náhodných znamení bohů. Původně šlo o etruskou disciplínu a také haruspikové zpravidla bývali etruského původu.

Základem jejich umění bylo věštění z vnitřností. Za nepříznivé znamení se považovalo, pokud byly zvířecí orgány nějakým způsobem poškozené, zdeformované, či dokonce chyběly. Nedlouho před vraždou Julia Caesara haruspex údajně nenašel srdce v útrobách býka, kterého nechal římský diktátor obětovat. To samozřejmě vyvolalo spekulace o tom, jak nebohý sudokopytník vlastně mohl žít, takže haruspex došel k závěru, že srdce někdo z těla ukradl a ten někdo zřejmě také Caesarovi usiluje o život. Pokud byly všechny orgány v pořádku, zaměřoval se haruspex na játra. Pečlivě prozkoumal jejich tvar, velikost částí zasvěcených jednotlivým božstvům, přítomnost zářezů a rýh a teprve poté vynesl svůj ortel. Jeho práce se přitom trošku podobala dnešnímu hádání z ruky.

Nespolehlivá řeč hvězd

Astrologie byla pro Řeky a Římany spíše doplňkovým věštebným prostředkem. Do Středomoří se dostala pod vlivem Mezopotámie a Egypta. Služeb astrologů využívali především šťastní novopečení rodiče, aby se dozvěděli něco o budoucnosti svých dětí. Postavení Slunce, Měsíce a planet vůči sobě navzájem a vůči znamením zvířetníků v době narození totiž údajně mělo mít vliv na charakter, tělesné i duševní vlastnosti dotyčného člověka a tím i na jeho budoucnost.

Této disciplíně se ovšem věnovalo tolik potulných šarlatánů, že jejich předpovědi byly obvykle nevalné kvality. Dokonce koloval i vtip, kdy rozzlobený otec bije astrologa holí a přitom na něj křičí: „Chlapec, o němž jsi tvrdil, že bude lékařem, zemřel.“ Potlučený hvězdopravec se nesměle brání: „Přísahám, že kdyby žil, byl by se jím stal!“

Knihy stařičké věštkyně

Nejznámější sibylou (věštkyní) Itálie byla v 6. století př. n. l. stařičká žena, která žila ve městě Kýmy (nyní Cuma u Neapole). Stejně jako Pýthii také ji inspiroval jakýsi druh šílenství, v němž měla vidiny, které buď ona, nebo někdo z jejích asistentů zapisoval. Bohové jí sesílali i vize ohledně budoucnosti Říma, kterých bylo tolik, že postupně zaplnily celých devět papyrových knih. Sibyla potom podle legendy své knihy za obrovskou částku chtěla prodat římskému králi Tarquiniovi Superbovi. Tomu se cena zdála přemrštěná, a tak ji odmítl. Sibyla neváhala, okamžitě tři knihy spálila a zbylých šest nabídla králi za původní cenu. Ten opět odmítl, a tak věštkyně spálila další tři svitky. Když Tarquinius viděl zbývající papyry, začal mít pocit, že pokud je nekoupí, Řím zřejmě úplně přijde o důležitý zdroj informací. Proto nakonec ustoupil a zbylou třetinu sibyliných věšteb koupil za původní částku.

Sibylské knihy poté Římané téměř půl tisíciletí přechovávali jako klenot ve státním archivu v chrámu Jupitera Kapitolského, dokud svatostánek v roce 83 př. n. l. nezničil požár. Během něj shořelo mnoho cenností a vzácných dokumentů, včetně sibylských svitků.

TIP: Nostradamus, Sibyla i Vergilius: Hledání šťastné budoucnosti trvá už od dob Říma

Výklad knih měl na starost sbor nejprve o dvou, pak o deseti a posléze o patnácti mužích, jimž pomáhali překladatelé (svitky byly sepsány v řečtině). Ti na pokyn senátu v knihách hledali vhodné prostředky k zažehnání pohrom, jako byl mor, neúroda a podobně. Sibylské knihy většinou doporučovaly obětovat nějakému bohu, zavést nový kult nebo uspořádat hry. Například když v roce 400 př. n. l. Řím postihl mor, Římané po poradě s knihami připravili osm dní dlouhou hostinu, během níž uctívali několik sibylou jmenovaných bohů.