Proč mají hvězdy na teleskopických snímcích paprsky?
Věděli jste, že podle počtu difrakčních paprsků okolo hvězd, lze na první pohled poznat, který z kosmických teleskopů snímek pořídil?
Světlo coby elektromagnetické vlnění podléhá ohybovým neboli difrakčním jevům, podobně jako jiné typy vlnění. Zmíněné jevy jsou běžné na překážkách a jejich vliv na obraz vzdáleného objektu v souladu s vlnovou teorií závisí na vlnové délce záření, na velikosti překážky a na vzdálenosti pozorovatele za ní. Principy ohybu světla znají vědci již dlouho, přičemž o jejich přehledný popis se zasloužil zejména Augustin-Jean Fresnel na přelomu 18. a 19. století.
Velké astronomické dalekohledy představují bez výjimky zrcadlové systémy složené z primárního zrcadla na „dně“ přístroje, od nějž se světlo odráží směrem zpět ke zdroji. V cestě mu pak leží sekundární zrcadlo, které světelný kužel odchyluje mimo teleskop do okuláru či kamery. Obvykle je mechanicky připevněno radiálními pruty, jež tvoří pro přicházející světlo difrakční překážku. Každý prut tedy ve výsledném obraze vytváří jeden paprsek. Z jejich počtu lze potom například odvodit, jak je sekundární zrcadlo připevněno. A z uvedeného také vyplývá, že čočkové dalekohledy difrakčními paprsky netrpí, neboť sekundární zrcátko nevyužívají.
