Astronomie a astrofyzika patří mezi typické „remote-sensing“ disciplíny, tedy takové, v nichž se odehrává výzkum na dálku. Extrémní případ představují právě hvězdy, které leží tak daleko, že je až na pár výjimek i v těch největších dalekohledech spatříme pouze jako jasné body. O to důkladněji bylo třeba vyvinout metody využívající rozlišení hvězdného kotoučku v doméně energie, tzn. rozkladu celkového záření stálice do podrobného spektra podle frekvence či vlnové délky.
TIP: Jak poznáme, z čeho se skládají vzdálené hvězdy?
Nejvýznamnější útvary ve spektru tvoří spektrální čáry, z jejichž charakteru lze vyčíst indicie pro neuvěřitelné množství základních parametrů hvězdy. Ze spektra nebo jejich sekvence je tak možné odhadnout hmotnost stálice, její vývojové stadium, a tudíž věk i povrchovou teplotu. Můžeme změřit rychlost rotace, posoudit, zda hvězdu obklopuje obálka hvězdného větru, jestli jsou na jejím povrchu magnetická pole a zda formují útvary podobné slunečním skvrnám. Zjistíme, je-li obálka vzdálené stálice konvektivní. Lze se přesvědčit, jestli se jedná o hvězdu osamocenou, nebo má jednoho či víc hvězdných nebo planetárních průvodců.
