Proč českoslovenští legionáři skončili na jaře 1919 ve vězení Gornostaj?

Největší potíží v první české legionářské formaci v Rusku se ukázala skutečnost, že převážná většina velitelského sboru byla tvořena ruskými důstojníky – přičemž při formování Družiny veleli pouze Rusové bez výjimky. Dobrovolci se odmítali podřizovat některým vskutku ponižujícím opatřením, namířeným primárně vůči ruskému mužstvu; mezi ta nejproslulejší patřil bezpochyby „zákaz vstupu psům a vojínům“ do většiny kyjevských parků.

Druhou stranou mince byl fakt, že někteří ruští velitelé byli mezi vojskem pramálo oblíbeni. Kapitán Pluto, zásobovací důstojník Družiny, proslul krádežemi a hrubým chováním k podřízeným, stejně tak plukovník Sozentovič a jiní. Existuje několik vzpomínek na rvačku legionářů s opilým kapitánem Plutem i na snahu Čechoslováků nedobrou velitelskou situaci řešit po politické linii s takzvaným politickým plnomocníkem Družiny.

Povstání na jaře 1919

K největšímu rozkolu ve vojsku však došlo na jaře 1919. Důvodem bylo několik rozkazů, které byly vydány v návaznosti na misi Milana Rastislava Štefánika, novopečeného československého ministra vojenství, u sibiřské armády. Štefánikovým úkolem bylo nejen uklidnit rozjitřenou situaci – vojáci chtěli okamžitě domů, vždyť jejich sen, samostatné Československo se již vyplnil –, ale také reformovat toto revoluční vojsko na standardní republikovou armádu.

Hlavním terčem Štefánikových a následně Syrového rozkazů byly takzvané komitéty v jednotkách, které přímo navazovaly na sověty vojenských oddílů po první ruské revoluci 1917. Zatímco zpočátku se tyto komitéty věnovaly osvětové činnosti, postupem času se proměnily v politické platformy, schopné konkurovat klasické struktuře důstojnického sboru.

Z komitétů vyrůstala i specifická instituce sjezdu čsl. vojska – jakéhosi parlamentu, do něhož byli voleni zástupci vojáků i důstojníků. Nový sjezd byl slibován již na zimu 1918/1919 – poslední proběhl v květnu 1918 v Čeljabinsku a výsledkem jeho předporad bylo mimo jiné rozhodnutí „jet vlastním pořádkem“, tedy fakticky zahájení nepřátelství s bolševiky a navíc porušení přímých direktiv, daných vojsku T. G. Masarykem.

V době, kdy již existovala republika a sibiřské vojsko mělo být plně podřízeno její vládě, mnoho lidí včetně Štefánika nebo Syrového považovalo sjezd vojska za zbytečný revoluční přežitek, který je možno zrušit bez náhrady – vždyť parlament již přece existuje v Praze a ruský odboj si nemůže uzurpovat právo na politická rozhodnutí.

Velká část mužstva legií a minorita důstojníků se však sjezdu odmítala vzdát. Byly vyhlášeny volby ke sjezdu a sjezd samotný se začal připravovat. Mezi body, které se zde měly řešit, patřil mimo jiné vztah vojska k admirálu Kolčakovi a obecně k boji proti bolševikům v Rusku. Rozkazy Syrového a Štefánika jako nejvyšších čs. vojenských a politických představitelů na Sibiři sice celou přípravu sjezdu postavily mimo zákon, volby však přesto proběhly a byli jmenováni jednotliví delegáti. 

Konflikt vrcholí

Výsledkem „politického boje“ v legiích byl rozkol, rozšíření propasti mezi důstojnickým sborem a mužstvem, nekončící politická agitace obou znesvářených stran a konflikty, které procházely jak politickými, tak soukromými sférami života vojáků. Jisté kruhy v některých jednotkách (často obviňované z bolševismu) požadovaly odstoupení současného vedení legií (politického i vojenského), okamžité uzavření míru s bolševiky a urychlený odjezd do vlasti. Objevovaly se fámy o tom, že jsou legionáři v Rusku drženi za nevědomosti nebo dokonce nesouhlasu „tatíčka“ Masaryka, což pochopitelně nebyla pravda.

TIP: Uloupené poklady: Mají ve zmizelém pokladu ruského cara prsty českoslovenští legionáři?

Zakázané volby vedly k tomu, že část legionářů se pokusila v Irkutsku silou obsadit redakce Československého deníku, vnímaného jako hlavní informační platforma vojska. Pokus o převrat se však brzy proměnil v jakousi frašku, neboť byl k uklidnění situace povolán loajální první střelecký pluk (od té doby hanlivě nazývaný „vládní“) a ani jedna ze stran konfliktu se naštěstí nechtěla pustit do skutečného boje. Povstalci složili zbraně, následně byli zatčeni, postaveni mimo službu a posléze uvězněni ve vězení Gornostaj, kde jejich internace trvala až do odsunu do vlasti. Nejviditelnějším výsledkem irkutské revolty se nakonec stalo odstoupení vedení legií, však pouze rezignace Rudolfa Medka byla přijata a tento odjel přes USA do Evropy a do vlasti.