Probuzení v rakvi: Pohřbení zaživa nebylo v minulosti úplně neobvyklé

Zdálo by se, že poznat mrtvého člověka není zas tak obtížné: Nedýchá, nelze mu nahmatat tep, je sinalý… Jenže kdyby to skutečně bylo tak jednoduché, nejspíš by se tisíciletou historií lidského pokolení neprolínaly zprávy o nešťastnících, kteří se náhle na vlastním pohřbu, nebo dokonce až pod zemí probudili k životu. V současnosti jsou takové případy v podstatě vyloučeny díky pokročilým vyšetřovacím metodám, jež mohou potvrdit či vyvrátit tzv. nezvratnou smrt mozku. Jedná se o zánik všech jeho funkcí včetně práce mozkového kmene, který zprostředkovává komunikaci mezi míchou a klíčovým orgánem a zajišťuje základní životní reflexy. Dřív ovšem v daném ohledu panovala výrazně složitější situace.

Koruna pro zesnulé

V minulých stoletích lékaři – natož laici – moderními znalostmi či technologiemi nedisponovali, a tak nezřídka docházeli k mylným závěrům. K získání jistoty, že nebožtík skutečně zesnul, přestalo po řadě nepříjemných zkušeností stačit pouhé zjištění, že dotyčný nedýchá. Už v raném středověku, konkrétně po dobytí Anglie Normany v roce 1066, tak vznikla profese koronera. Jeho úkolem se stalo ohledávání mrtvých těl, přičemž se zmíněný výraz odvozuje od slova „koruna“, neboť šlo o královského úředníka.

Počátky oficiálního vyšetřování smrti nicméně historikové nacházejí ještě mnohem hlouběji v minulosti. Jeden z prvních písemných záznamů se datuje do roku 44 př. n. l., kdy řecký lékař Antistius údajně potvrzoval skon zavražděného Julia Caesara. Mimochodem, tehdejší ohledávači se nazývali koronátoři: Základ tvořilo slovo „corona“ označující vavřínový věnec, který se zesnulým pokládal na hlavu, a právě z něj pak vzniklo i pojmenování pro symbol monarchie.

Hlídejte mrtvé!

V českých zemích vstoupilo za vlády Josefa II. v platnost nové opatření, podle nějž muselo být každé tělo povinně ohledáno a pohřeb mohl následovat až po dvou dnech. Zesnulý se navíc nesměl nechat bez dozoru: Pokud se náhodou objevily příznaky života, pak se nebožtík umístil do teplejší místnosti a pod dohledem zástupců farního úřadu se jej lékař snažil oživit. 

K podobným situacím docházelo například poté, co se podařilo vytáhnout z vody zdánlivě utonulého člověka. Stačilo však, aby si některý z pozorovatelů všiml třeba mrknutí či svalového záškubu, a bylo zřejmé, že dotyčný zatím na hřbitov nepatří.

Podle dochovaných záznamů šlo dokonce o poměrně častý jev: Český renesanční lékař Jan Marek Marci z Kronlandu se domníval, že zdánlivá smrt postihuje nejčastěji ženy trpící hysterií. Ve svých spisech zachytil případ jisté Heroiny ze šlechtického rodu Fürstenbergů, jež po domnělém skonu spočívala na lůžku ve světnici, přikrytá bílým plátnem. Když se však služebná mimoděk dotkla jejího chodidla, žena se nečekaně pohnula a otevřela oči…

Hniloba nelže

Český kněz Jan Pauly, později umučený nacisty, napsal v roce 1911 publikaci Pastorální medicína se zvláštním zřetelem na zdravotnictví a mimo jiné se v ní pokusil definovat smrt. Podle něj skon nastává při oddělení duše od těla, k němuž dojde zhruba půl hodiny od posledního vydechnutí. Pauly doslova uvádí: „V té chvíli, ve které veškerá organická životní činnost těla lidského přestala, oddělí se duše od těla a nastává smrt skutečná. Tato smrt jmenuje se smrt absolutní a liší se od smrti relativní, která nastává posledním dechem. Jakmile člověk posledně vydechl, nezemřel totiž, avšak jeho organická činnost v něm trvá sice v míře zmenšené, ale přece existuje, a to vždy ještě půl hodiny po posledním vydechnutí a jsou známky, že tato doba i více hodin trvati může.“

Jan Pauly vyjmenovává pět příznaků, podle nichž lze smrt s jistotou poznat, a sice zástavu srdeční činnosti, ztrátu svalové citlivosti, zchladnutí, posmrtnou ztuhlost a hnilobu. Pouze poslední jmenovaný symptom však považuje za stoprocentní, neboť v případě ostatních může nastat výjimka. Dokládá to na příkladu muže, u nějž lékař nedokázal zjistit činnost srdce po dobu 29 hodin, načež se dotyčný probral zpět k životu. „Jediná známka, z níž možno souditi na skutečnou smrt absolutní, jest hniloba,“ uzavírá Pauly s tím, že charakteristický znak rozkladných procesů představuje zelenavé zbarvení v místě žaludku.

Hororová inspirace

Ke zdánlivé smrti dochází dle Paulyho nejčastěji v případě, že dotyčného postihne nějaká okamžitá příhoda – mdloby, náhlá ztráta vědomí či zásah bleskem. K jejímu vyvrácení pak používal mimo jiné tzv. dynamoskop, který přikládal na libovolné místo těla, aby zaslechl šum coby jednu ze známek života. Další možností bylo třít kůži hrubým plátnem, a pokud zčervenala, znamenalo to, že dotyčný žije. Totéž platilo, jestliže se po kápnutí horkého vosku vytvořil puchýř nebo se objevila jakákoliv reakce na dráždivou látku, například čpavek, přiloženou k nosním dírkám.

Podle sto let starého názoru zůstává život v člověku ještě několik hodin po úmrtí, a jde o jeden z důvodů, proč s uložením do hrobu posečkat. Navzdory veškerým opatřením však v historii ojediněle docházelo k případům, kdy se člověk prohlášený za mrtvého později probral v rakvi. Dle četných legend se v některých otevřených pohřebních schránách našla těla v jiné pozici, než v jaké do ní byla uložena, případně bylo víko zespod poškrábané, jak se nebožák pokoušel dostat ven. 

Kupříkladu roku 1884 jistý lékař při zkoumání 40 mrtvol uložených v kryptě katedrály v Bordeaux tvrdil, že nejméně dvě jevily známky oživnutí: Jedno tělo leželo převrácené na stranu, druhé otočené na břicho s rukama pod hlavou. Hororově znějící příběhy se promítly i do literatury a inspirovaly například hned několik děl známého amerického autora Edgara Allana Poea.

Rakve se zvonkem

Představa probuzení v zasypaném hrobě děsila naše předky natolik, že se zejména v 19. století objevovaly na trhu speciální rakve se signalizačním mechanismem. Zabudovaný zvonek dovoloval probuzenému nebožtíkovi upozornit hrobníka, zatímco sofistikovanější schránky měly prosklené víko i trubici pro přívod vzduchu.

V Londýně vznikl ke konci viktoriánské éry spolek pro zabránění předčasným pohřbům a v roce 1905 zveřejnil znepokojivou statistiku: Uvedeného roku evidovali jeho členové 149 zaživa pohřbených osob; 13 zesnulých, kteří obživli při pitvě; jednoho spáleného zaživa a dva probuzené při balzamování. Tou dobou se odhadovalo, že u 2–3 % z 20 tisíc zemřelých došlo jen ke zdánlivému skonu. 

K možným příčinám nepochybně náležel fakt, že se resuscitační metody rozvinuly až koncem předminulého století – například přímou srdeční masáž poprvé úspěšně provedl německý fyziolog Moritz Schiff teprve v roce 1874. O sedm let dřív vznikla v Amsterodamu první záchranná organizace zaměřená na pomoc tonoucím. Ukázalo se totiž, že po vytažení z ledové vody většinou nevykazují známky života, nicméně po nějaké době se často proberou, zejména při intenzivní snaze o oživení například pomocí zahřívání.

Odpůrci předčasných pohřbů působili i na našem území: Lékař Vojtěch Vincenc Zarda založil roku 1797 první záchranný ústav ve střední Evropě. Instituce inspirovaná londýnskou Royal Humane Society otevřela své brány u pražského Týna a zaměstnávali ji zejména již zmínění tonoucí. K jejímu vybavení tak patřil i speciální člun určený pro vytahování topících se osob z vody.