Pro pěšáky i na tank: Sovětský těžký kulomet SG-43

Kulomet Maxim představoval léty prověřenou konstrukci, jenže rudoarmějci si stěžovali na jeho enormní hmotnost – s univerzálním podstavcem vážil přes 59 kg. Koncem 20. let tak padl požadavek na vývoj uživatelsky přívětivější zbraně. Jedním z konstruktérů, kteří hozenou rukavici zvedli, se stal mimo jiné autor rozšířeného lehkého kulometu DP Vasilij Děgťarjev.

Ten převzal chlazení vzduchem z amerického kulometu Lewis, jeho koncept ale trpěl řadou dětských nemocí a do výzbroje se dostal teprve roku 1939 pod označením DS-39. Po přepadení Sovětského svazu Wehrmachtem navíc začaly z bojišť proudit rozhořčené zprávy o nespolehlivosti nové zbraně, takže armáda nechala produkci DS-39 zastavit a z nouze obnovila výrobu maximů.

Náhrada za maximy

Bylo ale jen otázkou času, kdy se téma odlehčeného nástupce znovu ocitne na stole. Projekt dostala na starost komise pod vedením generálmajora Smirnova, která od dubna do června 1942 vyzkoušela 14 modelů. Jako nejperspektivnější se jevil kulomet Petra Gorjunova, jenž se v porovnání s konkurenty vyznačoval výrobně jednodušší konstrukcí. Ačkoliv Stalin preferoval zbraň DS-43 svého oblíbence Děgťarjeva, generálové dali přednost kvalitě před protekcí.

Novinka v ráži 7,62 × 54 mmR zprvu nesla označení GVG, které upomínalo na konstruktérský trojlístek Gorjunov–Voronkov–Gorjunov. Pracovala na principu uzamčeného závěru s odběrem spalných plynů z hlavně prostřednictvím plynové trubice. Tlak plynů působil na píst spojený s nosičem závorníku, který se uzamykal sklopením zadní části v horizontální rovině. Teoretická kadence činila 500–700 ran za minutu v závislosti na použití střeliva s lehkým nebo těžkým projektilem, v praxi dosahoval počet ran za minutu 200–250. Podávání střeliva zajišťoval kovový pás s 250 náboji uložený ve schránce.

První kusy na frontu

Vzduchem chlazená hlaveň byla těžká, nicméně se mohla pochlubit chromovaným vývrtem a vydržela dlouhou nepřetržitou střelbu. V případě poškození ji voják snadno demontoval pomocí zámku a rukojeti, která zamezovala popálení. Ve snaze o maximální jednoduchost chybělo žebrování laufu i protiprachové krytky. Podobně jako u maximu byla základní verze lafetována na kolovém podvozku s ocelovým štítem. Chránil obsluhu před střelami z ručních zbraní a střepinami, ale pro svou váhu se netěšil přílišné oblibě a časem z výroby vymizel. Inženýři od začátku počítali i s použitím automatu v protiletadlové roli – pro palbu v požadovaných úhlech stačilo otočit podstavec o 90 stupňů a zajistit zbraň do úchytu na konci ostruhy.

V říjnu 1942 prošel kulomet továrními zkouškami a následně závod No. 2 v Kovrovu vyrobil prvních 50 kusů. Většina putovala k vojskovým testům, během nichž se odstraňovaly drobné nedostatky, a na jaře 1943 kulomet absolvoval též zkoušky státní. Rudá armáda zbraň přijala v květnu 1943 s podstavcem Děgťarjev-Garanin pod označením SG-43 neboli Stankovyj Pulemjot Sistemi Gorjunova (lafetovaný kulomet Gorjunovy konstrukce). První exempláře se na frontu dostaly v říjnu 1943, následujícího roku se výroba rozšířila o továrnu ve Zlatoustu.

Dlouhá služba

Dodnes není jisté, kolik kusů SG-43 do konce války vzniklo. Uvádí se, že samotný kovrovský závod jich vyprodukoval 28 882. Květen 1945 ale rozhodně neznamenal konec kariéry vydařené zbraně. Automat se dočkal řady vylepšení včetně protiprachových krytek, nového zámku hlavně i vylepšeného tvaru laufu pro účinnější chlazení. Omlazené kulomety nesly označení SGM (M jako modernizovaný) a místo podvozku se lafetovaly na klasickou trojnožku.

V této podobě Sovětský svaz vyvážel Gorjunovův výtvor do spřátelených zemí, případně poskytoval licenci na jeho produkci. Ta se rozeběhla například v Polsku, Číně (SG-43 coby Typ 53 a SGM pod názvem Typ 57) a také ve Zbrojovce Brno. Československá armáda zavedla automat pod označením vz. 43.

TIP: Kulomet vzor 59: Kontroverzní pomocník československé armády

Zrodily se i verze pro lafetaci na obrněných vozidlech. Tankistům byl určen koaxiální SGMT (T jako tankový), který postrádal pažbu a odpaloval se elektricky pomocí solenoidu, pro obrněné transportéry Sověti vytvořili SGMB. Z dalších evropských zemí se těžké automaty dostaly do ozbrojených sil Rumunska, Maďarska, Finska a východního Německa, značného rozšíření dosáhl kulomet (mimo jiné díky spolehlivosti a nenáročné údržbě i obsluze) také v Africe – od Egypta a Somálska přes Kongo a Mali až po Tanzanii nebo Zimbabwe. Nepohrdly jím ani asijské armády včetně indonéské a syrské.