Pro pěšáky i na tank: Sovětský těžký kulomet DŠK

Když Rudá armáda začátkem 30. let poptávala velkorážní zbraň pro boj s lehce pancéřovanými a vzdušnými cíli, zapojil se do projektu náhrady za těžký kulomet Maxim také konstruktér Vasilij Alexejevič Děgťarjov. Automat měl pálit náboji 12,7 × 108 mm a počítalo se též s jeho instalací na obrněnou techniku. Konstruktér šel nejprve cestou nejmenšího odporu a inspiroval se vlastním lehkým kulometem DP.

Spolupráce se Špaginem

Z osvědčených prvků svého úspěšného výtvoru využil kupříkladu odběr spalných plynů z hlavně. Zrodila se zbraň zvaná DK, která se v první polovině 30. let sice dočkala sériové výroby, jenže kvůli kadenci pouhých 360 ran/min. se příliš nerozšířila. Zlom nastal až poté, co Děgťarjev zahájil spolupráci s další konstruktérskou legendou Georgijem Špaginem. Autor slavného samopalu zdokonalil systém podávání střeliva, čímž se počet výstřelů za minutu navýšil asi na 600.

Tato hodnota potvrzená zkouškami z roku 1938 generály uspokojila a automat se záhy dostal do výzbroje pod názvem DŠK (Děgťarjev, Špagin, krupnokalibernyj). Konstruktéři vsadili na přímoběžný a uzamčený závěrový mechanismus, z DP-27 převzali systém uzamykání dvojicí destiček uložených v závorníku. Na konci hlavně našla své místo rozměrná úsťová brzda. Zbraň vojáci „krmili“ pomocí pásů po 50 nábojích, přičemž cívkový podávací mechanismus se ovládal výkyvnou pákou. Spoušťový mechanismus umožňoval výhradně palbu dávkou. Zbraň se lafetovala na podstavec s dvojicí kol a podobně jako u SG-43 bylo možné ji po jednoduché úpravě použít i proti letadlům. 

Příliš těžký

Rudoarmějce kulomet nadchl výkonností (účinný dostřel činil až 2 000 metrů), ale „nevoněla“ jim extrémní váha. Zatímco u samotné zbraně činila akceptovatelných 34 kg, i s podvozkem už šlo o 157 kg. Proto se DŠK v protiletadlové roli nejčastěji umisťoval na lehčí trojnožku (hmotnost kompletu dosahovala 82 kg) a vojáci jej převáželi na korbě nákladního vozu GAZ-AA.

Ve druhé polovině války se DŠK uplatnil i jako protiletadlová výzbroj těžkých obrněnců v čele s tanky IS-2 a samohybnými děly ISU-122 nebo ISU-152. S německou pěchotou si měl velkorážní kulomet poradit buď ze zmíněného dvoukolového podvozku, nebo namontovaný na lehkých obojživelných tancích T-40 a obrněných automobilech BA-64. Výkonný automat nechyběl ani na palubách válečných lodí či vagonech obrněných vlaků.

Ideální zbraň milicí

Po válce se zbraň dočkala modernizace na standard DŠK vz. 1938/46 neboli DŠKM. Kromě Sovětského svazu sloužila v armádách moskevských satelitů a zákazníky si našla též v řadě rozvojových zemí, kde mnohdy slouží dodnes. Těžký kulomet tvořil protiletadlovou výzbroj tanků T-54 i T-55 a licenčně se stavěl jak v Číně (coby Typ 54), tak v Československu, Pákistánu nebo Rumunsku.

TIP: Samopal PPŠ-41 Špagin: Legendární sovětská balalajka

V současné době jej ve vyspělejších ozbrojených silách už obvykle nahradily modernější zbraně NSV či Kord, přesto zůstává jedním z nejrozšířenějších těžkých kulometů světa. S trochou nadsázky se dá říct, že od konce 30. let nechyběl DŠK v žádném větším ozbrojeném konfliktu. Účinné střelivo a robustní konstrukce z něj činí ideální zbraň milicí a povstalců, kteří jeho trojnožku navařují na korbu pick-upů a vytvářejí tak improvizovaná bojová vozidla známá jako technicaly.