Případ číhošťského zázraku: Zásah shůry, nebo provokace StB?

Komunisté po vítězném únoru efektivně likvidovali všechny odpůrce. Za vůbec nejnebezpečnější považovali katolickou církev a její hodnostáře, těšící se velké úctě občanů. Složitá jednání o vyrovnání státu s církví se táhla. Její představitelé přirozeně odmítali úřední snahy o vytvoření národní církve, odtržené od vlivu Vatikánu. Stát tedy přistoupil k drakonickým opatřením a rozhodl se církev zlikvidovat. Zahájil ostrou diskreditační kampaň proti papežskému stolci, omezil vydávání katolických tiskovin a náboženskou výuku na školách, zakázal duchovní poutě, církevní obřady mimo kostel a internoval příslušníky mužských i ženských řeholních řádů.

Vydatně v tom pomáhala Československá strana lidová, přívažek KSČ, ovládaný kolaborujícími kněžími. Následovaly soudní procesy s duchovními, kteří se odmítali podřídit, a konečně zavedení takzvaných nových církevních zákonů, jež uložily dozor nad církvemi a náboženskými společnostmi čerstvě zřízenému Státnímu úřadu pro věci církevní, vedenému ministrem Alexejem Čepičkou, obávaným zetěm Klementa Gottwalda. Číhošťský případ se odehrál právě v době, kdy vlna represí vrcholila.   

Třetí adventní neděle

Týden před podivnými událostmi se v Číhošti náhle objevilo několik neznámých osob. Procházely obcí i blízkým okolím a navštívily také volně přístupný kostelík Nanebevzetí Panny Marie, stojící na samém okraji obce. Mohlo se jednat o agenty StB, kteří zde nepozorovaně nainstalovali důmyslné mechanické zařízení, jež mělo uvést kříž do pohybu a spustit tragický vír událostí dalších týdnů?

Lidumilný farář Josef Toufar byl v Číhošti uznávanou osobností. Trpělivě vyslechl každého, kdo přišel pro radu a pomoc, neochvějně zásoboval okresní orgány žádostmi o povolení náboženských slavností, procesí a setkání s věřícími mimo kostel, ačkoliv tím na sebe strhával nežádoucí pozornost Státní bezpečnosti. Třetí adventní neděli roku 1949 Toufar sloužil ranní mši před zaplněnými lavicemi. Námětem kázání bylo evangelium svatého Jana o Janu Křtiteli.

Okolo půl desáté se to stalo. Farář zvolal: „Hle, uprostřed stojí, kterého vy neznáte, zde ve svatostánku na vás čeká a tluče srdce Spasitelovo ...“ Při těchto slovech zvedl levou ruku směrem k hlavnímu oltáři a pravou položil na prsa. Zhruba 48 centimetrů vysoký dřevěný kříž s kulatým podstavcem, dominující oltáři, se v ten okamžik čtyřikrát výrazně vychýlil ze své osy. Za normálních okolností by se převážil a spadl na zem. Tehdy jej však buď tajemná vyšší síla nebo ukrytý mechanismus, vyrobený člověkem, udržely v nepřirozené poloze. Toufar nic nezaregistroval a v klidu mši dokončil. Devatenáct farníků však s úžasem hledělo vzhůru a přemýšlelo, čeho byli právě svědky. Když lidé opustili kostel, šířili zvěsti o zázraku dál.

Opatrný farář

Název obce brzy koloval v nejvyšších církevních kruzích. Do Číhoště přijížděli věřící i hodnostáři, v těsném závěsu za nimi pak státní bezpečnost. S každým svědkem byl sepsán protokol, který byl odeslán i biskupovi do Hradce Králové. Samotný Toufar nechtěl zvěstem o zázraku věřit. Správně tušil, že všechno nadpřirozené, co nepůjde vysvětlit Leninovými postuláty a závěry ústředního výboru KSČ, se setká s odporem a bude mít fatální následky. Ze svědků si dokonce trochu utahoval, zda neměli vlčí mlhu nebo nebyli posilněni alkoholem.

V neděli 18. prosince při další mši apeloval na věřící, aby se nenechali strhnout: „Všichni víte, co se u nás před týdnem v kostele stalo. Mnozí z vás to viděli, jak se nachyloval kříž. Nemůžete v tom vidět ani zázrak, ani nějaké znamení dobré či zlé, protože nám to Pán Bůh neřekl. Víme jen jedno, že se nachyloval kříž. Nemusíme v tom viděti žádné neštěstí, protože naše farnost je dobrá, a naopak nemůžeme to považovati za vyznamenání naší farnosti. Pán Bůh nám ukázal, že skutečně mezi námi ve Svatostánku je a jaký má kněz zodpovědný kazatelský úřad, když nejen vy, ale i On sleduje jeho slova.“

Podobné vysvětlení pak nechal Toufar vyvěsit na tabuli u vchodových dveří. Ale do Číhoště už mířily další davy zvědavců a v kostele si podávaly dveře. Zoufalý farář nechal dokonce na vlastní náklady vyhotovit stovky fotografií chrámu páně i oltáře, které pak zdarma rozdával návštěvníkům, jen aby je odradil od vstupu do kostela, jehož vybavení by mohli poškodit. Mezi lidmi kolovaly zvěsti, že kříž se naklonil na západ, což symbolizuje brzký příchod osvobozeneckých vojsk a pád komunismu. Proti podobným „zárodkům kontrarevoluce“ brzy přišel zákrok státní moci. 

Nebezpečná bezpečnost

9. ledna 1950 se na „zázrak“ poprvé oficiálně přijely podívat orgány bezpečnosti, konkrétně příslušníci SNB z Ledče nad Sázavou. Jejich náčelník provedl šetření v kostele, sejmul kříž z oltáře, ale žádný mechanismus ani skryté pružiny či vlákna nenalezl. Všiml si však, že dřevěný oltář má četné škvíry, kterými by se daly případně protáhnout drátky a s jejich pomocí by pak bylo možné s křížem hýbat. Člověk mohl zůstat schovaný za oltářem a z kazatelny ani od lavic nemusel být vůbec vidět.

Náčelník podal hlášení nadřízeným a záležitost na chvíli utichla, i když se během následujících dvou mší objevila další očitá svědectví nepatrného naklánění kříže. Farář Toufar nerušeně připravoval sebe i farnost na svátky narození Krista, nacvičoval se sborem vánoční koledy a vyzdobil kostel elektrickými svíčkami. Byl to pouhý klid před bouří.  

28. ledna 1950 zastavila v Číhošti černá tatra. Řidič nechal nastartovaný motor a dva muži v dlouhých kabátech zazvonili na faře. Představili se jako zástupci zahraniční tiskové agentury a chtěli po Toufarovi, aby jim ukázal kostel. Farář se narychlo oblékl a chtěl hostům vyjít vstříc. Do kostela už nedošli. Černé dveře zaklaply a automobil státní bezpečnosti i s vyděšeným Toufarem, drženým na zadním sedadle, se vypařil z obce.

Po zastávce na služebně StB v Jihlavě zamířil rovnou do proticírkevního oddělení valdické věznice, kde Toufara očekávali Ladislav Mácha a Josef Čech, jedni z nejkrutějších vyšetřovatelů. Měli jasný úkol: přinutit faráře k doznání, že během mše sám manipuloval s křížem na oltáři. Na výsledky vyšetřování údajně nedočkavě čekal sám prezident Gottwald. 

Tragická dohra

Estébáčtí trýznitelé se tedy činili. Podrobili Toufara nelidskému mučení, mlátili jej obušky a tyčemi, škrtili, odpírali mu jídlo i pití, nechávali ho dlouhé hodiny trpět v temné kobce, kopali jej do žeber, koženými důtkami ho mlátili do chodidel tak, že mu nohy opuchly o několik čísel a pohybovat se mohl jen v pletených bačkorách. Muka trvala necelý měsíc. Z vyrovnaného a klidného služebníka božího se v důsledku těžkých zranění a psychického vyčerpání stalo zubožené tělo bez duše. Jeho zhoršující se stav dokazoval stále nečitelnější podpis na vyšetřovacích protokolech a samozřejmě na povinném prohlášení, že s ním bylo slušně zacházeno. 

22. února Toufar učinil „doznání“. Ve zfalšovaném protokolu stálo, že pomocí provázků a gumiček hýbal s křížem, aby mohl z podvodného zázraku finančně profitovat a využít jej pro kariérní postup. To nebylo vše. Dokument prozrazoval, že Toufar sexuálně zneužíval nejméně sedm místních chlapců a že církevní hodnostáři o jeho počínání věděli. StB nepochybně obdržela příkazy shora, aby číhošťský případ posloužil jako záminka k dalším zásahům proti duchovním. 

Příštího rána estébáci převezli zmláceného faráře na místo činu, do kostela Nanebevzetí Panny Marie, kde připravili natáčení filmové „rekonstrukce“ podvodu. Toufar měl v propagandistickém díle Běda tomu, skrze něhož pohoršení přichází ztvárnit sebe sama a názorně na kameru ukázat, jak během mše mechanismus ovládal. Svědectví o odhalení spiknutí katolické církve proti lidově demokratickému zřízení se mělo promítat ve všech kinech. Žádné zařízení se v kostele přirozeně nepodařilo nalézt, a pověřená technická skupina StB proto musela jedno sama vyrobit.

Po několika minutách natáčení upadl zdecimovaný Toufar do mdlob a musel být převezen do nemocnice na operaci zažívacího traktu. Komunistická moc jej nutně potřebovala naživu pro chystaný monstrproces. Josef Toufar však 25. února zemřel, aniž by se po operaci probudil z narkózy. Ministr Čepička i Gotwald zuřili. Dvojici vyšetřovatelů, potažmo vrahů, čekaly kázeňské tresty. 

Hradba lží

Ani ubití hlavního aktéra nenávistnou kampaň nezastavilo. Ba naopak, Toufarovo posmrtné, ve skutečnosti neexistující přiznání se objevilo ve všech novinách. Čtenář se na celé stránce mohl seznámit se snůškou výmyslů, které ideologicky uvědomělým novinářům předala StB. Toufar v „doznání“ dopodrobna vylíčil, kdy a jak mechanismus sestrojil, přidal i detailní technické parametry. Jenže uvedená data neseděla a každý obyvatel Číhoště mohl potvrdit, že farář patřil k absolutním antitalentům a manuální zručností neoplýval.  

Z vysokých míst přišel příkaz dokončit propagandistický film Běda tomu, skrze něhož pohoršení přichází. Protože originální záběry s Toufarem nešly použít, oblékl si kněžský ornát jeden z estébáků a zažil pár minut slávy na filmovém nebi. Sestrojený mechanismus nefungoval, ve filmu jej musel ovládat člověk schovaný za oltářem a záběry s pohybem kříže byly stejně následně dotočeny na maketě v pražském studiu. Výsledek byl po filmařské stránce tak zoufalý, že samotní tvůrci se zdráhali předat pásky dál.

TIP: Hon na lišku majora Zemana: Co se skutečně odehrálo u Flosmanova mlýna

Nakonec se dvanáctiminutová filmová „rekonstrukce“ v hojném počtu 152 kopií dostala 10. března 1950 do kin po celé republice, s výjimkou obcí v okolí Číhoště. V kinosálech se však místo výhrůžek nepřátelům dělnické třídy ozýval hurónský smích a diváci kroutili hlavami nad nepodařenou taškařicí StB. Diváci ihned poznali nesrovnalosti a chyby v liturgických zvyklostech, kterých by se pravý farář nikdy nedopustil. Úřady raději dílo po několika dnech stáhly z oběhu.