Příliš drahá čelenka: Jak to skutečně bylo s korunou pro knížete Vladislava II.?

Koruna jako symbol panovnické moci má velmi dlouhou a zajímavou historii. Její původ bychom prý našli již v antickém Římě, kde při triumfu držel státní otrok nad vítězným vojevůdcem zlatý vavřínový věnec. Podle historické anekdoty si Gaius Julius Caesar později prosadil, že podobnou snítku bude nosit neustále, aby tak zamaskoval svou postupující pleš.

Údajný módní doplněk se pak změnil v klenot, který se stal symbolem moci a božského mandátu k vládě. V našich dějinách se měla koruna poprvé objevit roku 1085, kdy však připadla pouze Vratislavovi II. (kníže 1061–1085, král 1085–1092). Později ji však Vladislav II. (kníže 1140–1158, král 1158–1172) získal dědičně, a to na dvorském sjezdu v Řezně. Došlo k tomu 11. ledna a z českých knížat se tak jednou provždy stali čeští králové. Bylo to však opravdu tak snadné?

Podivné výsady

Stručně řečeno nebylo. Přesvědčí nás o tom text listiny z 18. ledna roku 1158, kterou vydal císař Friedrich Barbarossa (vládl 1152–1190). Formuloval ji kancléř a budoucí kolínský arcibiskup Rainald z Dasselu (žil 1120–1167). Právě tento dokument měl potvrdit povýšení knížete na krále. 

Vladislav II. zde však vůbec není označován tímto termínem. A aby toho nebylo málo, tak mu nemá příslušet ani žádná koruna (latinsky corona), ale pouze jakési okruží či obroučka (circulus). Tu si navíc smí nasadit jen tehdy, když si císař nasadí skutečnou korunu (corona et diadema glorie). Úhrnem tedy listina neznamenala nic víc, než že si český vládce ve vybraných dnech smí nasadit čelenku, kterou později může předat svým nástupcům. „Korunován“ kníže smí být jen rukou olomouckého nebo pražského biskupa. 

Důležitá listina byla později uložena na Pražském hradě, aby o jejím obsahu nevznikla žádná pochybnost. V tomto případě však rozhodně neplatilo, že co je psáno, to je dáno. V Sázavském klášteře totiž obratem vymysleli historku, že Barbarossa dlouho váhal, jak svého chrabrého spojence z říše oplývající zlatem a stříbrem odměnit. Nakonec se prý poradil se svými knížaty a vyznamenal Vladislava korunou i důstojenstvím královské moci a cti. V Opatovicích zase měli jasno v tom, že diskutovaným šperkem byl královský diadém a že císař rozkázal, aby byl kníže nazýván králem. Obě verze byly samozřejmě přitažlivější než strohá realita a jistě i více odpovídaly panovníkovým ambicím.

Bez vědomí předáků

S trochou nadsázky však můžeme říci, že situace byla přesně opačná. Podle skvěle informovaného kronikáře Vincentia se totiž ještě o Letnicích (pohyblivý svátek vázaný na Velikonoce) roku 1156 kníže zavázal vojensky pomoci císaři. Rozhodl se však sám a bez vědomí Čechů. V lednu roku 1158 se pak ukázalo, že vládce nebyl podivným privilegiem odměněn za věrné služby v minulosti, ale za příslib budoucí pomoci a že celý postup poněkud zapomněl konzultovat se svým „národem“, tedy českými velmoži. To mu předáci nedarovali. Panovník jim proto musel nabídnout, že je zajistí úctou i penězi a že si mohou vybrat, zda se podniku zúčastní či ne. 

TIP: Od knížectví ke království: Jak rostla prestiž českého státu

Češi nakonec při trestání odbojného Milána nechyběli a i díky jejich pomoci císař nakonec uspěl. Vladislavovy sliby však z celého italského dobrodružství dělaly výlučně soukromou záležitost. Z oné čelenky se tak stalo jen o něco více než ona Caesarova snítka na zakrytí pleši. Ozdoba dělala z knížete jen povýšence, který slouží slávě císaře a nikoli vlastní zemi.

Když tedy vládce v roce 1176 zemřel, zůstaly po něm denáry, na kterých seděl jako král v majestátu. Jeho následník Soběslav II. (podruhé vládl 1173–1178) se však tradice zřekl a významněji se jí nedomáhal ani Vladislavův vlastní syn Bedřich (1178–1189). Královská hodnost zůstala skoro na tři desetiletí zapomenuta. Císařova listina ostatně vypovídá o tom, že byla méně významná, než by si Vladislav a čeští předáci přáli.