Přemyslovo spiknutí aneb Když se český kníže vzepře císaři

Roku 1191 zemřel při italském tažení císaře Jindřicha VI. Štaufského za sicilským dědictvím český kníže Konrád II. Ota. Jeho smrt vyvolala v Čechách další z řady bojů o knížecí hodnost. Jako vítěz z něj vyšel starší syn krále Vladislava I. z druhého manželství Přemysl, jemuž se v této záležitosti patrně dostalo podpory jeho bratrance, pražského biskupa Jindřicha Břetislava. Ten intervenoval (z dnes ne zcela jasných důvodů) v Přemyslův prospěch na úkor Konrádova oprávněného nástupce Václava u císaře Jindřicha VI.

Aby biskup docílil uznání pro Přemysla a jeho mladšího bratra Vladislava Jindřicha, jenž se měl stát moravským markrabětem, neváhal císaři přislíbit astronomickou částku 6 000 hřiven stříbra. Tento čin však zřejmě nebyl motivován rodinnou soudržností, ale spíše osobní záští vůči Václavovi. Přemyslův postoj k celé záležitosti i k bratranci Jindřichu Břetislavovi by mohl naznačovat, že znal jeho důvody a necítil se mu být ničím zavázán. Byl koneckonců synem někdejšího krále Vladislava a svou knížecí hodnost mohl považovat za přirozenou. 

Příliš samostatná politika?

Vůči biskupovu slibu zaplatit za potvrzení na knížecím stolci císaři tučnou sumu se Přemysl stavěl zcela odmítavě. To samozřejmě způsobilo biskupovi potíže, kterým se snažil uniknout poutí do Santiaga de Compostela. Na německém území však byl císařem zadržen a nucen zůstat v jeho blízkosti. O vztahu Přemysla k jeho bratranci vypovídá mnohé skutečnost, že jej tento akt nevyvedl z rovnováhy, ba co víc, nesnažil se Jindřichu Břetislavovi nijak pomoci.

K císaři Jindřichovi VI. zaujal Přemysl podobný postoj jako v počátcích své vlády jeho otec k Fridrichu Barbarossovi. Neprojevoval mu žádnou zvláštní úctu, ani se příliš nezajímal o potřeby Říše. Jeho hlavní zájem naopak patřil Čechám a jejich větší nezávislosti na Říši, což dokázal i tím, že bez ostychu vystoupil proti císařovu bavorskému spojenci a vyplenil část jeho území. Tato Přemyslova akce se císaři pramálo zamlouvala, neboť právě v bavorském Podunají měli Štaufové své politické zájmy. I když se Přemysl dostal do konfliktu se štaufskou územní politikou, nebyl to ještě důvod k tomu, aby byl zbaven knížecího titulu. Závažnější důsledky pro něj mělo jeho příbuzenství s míšeňskými Wettiny.

S podporou dvou lvů

Přemysl byl ženatý s Adlétou z rodu Wettinů a naopak Přemyslova neteř se provdala za wettinského markraběte Albrechta. Míšeňští Wettinové se kvůli sporu o stříbrné doly ve Freiburgu dostali do konfliktu s císařem Jindřichem, sužovaným velkými dluhy. Navíc sympatizovali s císařem zapuzenými Welfy v čele s Jindřichem Lvem. Zřejmě prostřednictvím Wettinů se tak Přemysl dostal do styku s proticísařským spolkem vedeným vévodou Jindřichem Brabantským, který vinil císaře z vraždy svého bratra. Vévoda se tak stal nejen hlavou proticísařské koalice dolnorýnských a severoněmeckých knížat, ale i protikandidátem na post římského krále.

Přední roli v tomto spolku hráli Welfové. Jindřich Lev, kterému byl roku 1180 odebrán titul vévody a byl zbaven Bavorska i Saska, vycítil příležitost. Tím, že přistoupil ke spolku brabantského vévody, se stala protištaufská koalice poměrně silnou a nebezpečnou. Díky příbuzenství Jindřicha Lva s anglickým králem Richardem I. Lví srdce bylo možné počítat i se silnou zahraniční podporou. Richard a Jindřich Lev byli také ve spojenectví s dalším císařovým nepřítelem, sicilským králem Tankredem. Vše tedy napovídalo tomu, že by proticísařské spiknutí mohlo mít úspěch. To byl zřejmě také jeden z hlavních důvodů, proč ke spolku přistoupil i český kníže Přemysl, který doufal ve větší nezávislost Čech na Říši. Jeho plán se však neměl zdařit.

Zadržení Lvího srdce

Velké naděje pro úspěch spolku byly vkládány do osoby anglického krále Richarda, který se tou dobou vracel ze třetí křížové výpravy. Na cestě domů chtěl využít svého spojenectví s Welfy, Wettiny i Přemyslem, a tak směřoval do Čech, odkud pak hodlal pokračovat přes Sasko do severních přístavů a do Anglie. Avšak na dosah českých hranic, před Vídní, byl před Vánoci 1192 Richard zajat vévodou Leopoldem V. Babenberským, který cítil potřebu odplaty za události během křížové výpravy v Palestině, kdy mezi nimi došlo ke sporu o rozdělení válečné kořisti po dobytí Akkonu.

Jistě ale nešlo o motiv jediný. Rakouský vévoda Leopold byl loajálním vazalem císaře a pravděpodobně jednal na jeho přímý pokyn. Anglický král Richard se tak počátkem roku 1193 ocitl před císařem Jindřichem VI., který za jeho propuštění požadoval výkupné 150 000 hřiven stříbra, z něhož chtěl financovat své italské tažení. Za uvěznění bývalého křižáka Richarda byl císař dokonce exkomunikován papežem Celestýnem III., od jeho záměrů ho to ale neodradilo.

Richardovým zajetím ztratil protištaufský spolek ve hře s císařem svůj hlavní trumf a brzy se rozpadl. Poražen a zbaven svých držav byl také Jindřich Lev. Naopak císař slavil vítězství. Zadusil spiknutí již v zárodku a za Richardovo propuštění získal skvělé výkupné, které mu později pomohlo vyřešit problém se sicilskou korunou. V opačném postavení se nalézal český kníže Přemysl. Byl členem spiknutí, které mělo za cíl prosadit svého kandidáta na post římského krále a nepochybně měl v plánu přijmout, pohostit a podpořit nyní již císařova vězně, krále Richarda. 

Důsledek pro Čechy

Samotné české knížectví se mělo podle Přemyslových záměrů oprostit z vlivu Říše, výsledek byl ale opačný. Je patrné, že Přemysl nejednal v souladu se svým postavením a de facto se dopustil porušení lenní přísahy. To se jasně odráží ve slovech letopisce Jarlocha, jenž píše, že císař Přemysla odsoudil „pro uražení velebnosti a pro obmýšlené uražení osoby své“.

Ve chvíli, kdy říšské spiknutí ztroskotalo, na scénu opět vstoupil Přemyslův bratranec biskup Jindřich Břetislav. Ten se na jaře 1193 vydal k císaři a vyzradil mu Přemyslovu účast na spiknutí. Poté logicky následoval proces s věrolomným českým knížetem, jeho sesazení a předání léna novému knížeti, kterým se nestal nikdo jiný, než biskup Jindřich Břetislav. To vše za Přemyslovy nepřítomnosti. 

V tomto sledu událostí bývá spatřován bezbřehý oportunismus Jindřicha Břetislava, ba, jak píše historik Václav Novotný, dokonce mrzkost jeho povahy. Byly však biskupovy motivy skutečně tak nízké? Musíme si uvědomit, že Přemysl se dopustil vůči císaři felonie, tedy porušení lenní přísahy a přirozenou reakcí bylo jeho potrestání. Jindřich Břetislav lennímu slibu dostál, zachoval císaři věrnost a zároveň mohl mít zájem na tom, aby po bratrancově sesazení nenastal v Čechách zmatek.

Vědom si svých schopností i toho, že je v právu, se mohl nabídnout jako kandidát na českého knížete. Císař, ať už sám či na jeho popud, biskupovi na sněmu ve Wormsu v červnu 1193 knížectví skutečně udělil v léno. A nejen to. Dokonce mu odpustil dluh 6 000 hřiven, možná z osobních sympatií, snad v euforii ze zisku obrovského výkupného za krále Richarda. Silné pozici Jindřicha Břetislava by mohl nasvědčovat i další vývoj událostí.

Kníže ve vyhnanství

Zpočátku se Přemysl verdiktu z Wormsu příliš neobával. Čeští velmoži, popuzeni císařovým zásahem do svých výsostných práv, přísahali knížeti věrnost a podporu. V srpnu 1193 vpadl Jindřich Břetislav do Čech a přiblížil se ku Praze. Když však mělo mezi sesazeným a novým knížetem dojít ke konfrontaci, začali Přemyslovi „věrní“ hromadně přecházet na druhou stranu, takže původně mnohem slabší vojsko Jindřicha Břetislava získalo převahu. Stalo se tak u Zdic nedaleko Berouna. 

TIP: Od knížectví ke království: Jak rostla prestiž českého státu

Nelze vyloučit, že ti, kteří zprvu slibovali věrnost, později pochopili (nebo se dozvěděli), že právo je na straně knížete-biskupa, a že pokud by setrvali v Přemyslově táboře, mohl by je stihnout podobný osud, jako jejich pána. Oslabený Přemysl však boj nevzdával lehce. Uzavřel se za pevnými hradbami Pražského hradu, kde se po čtyři měsíce bránil. Před Vánocemi 1193 byl nakonec nucen opustit Čechy a hledat útočiště u příbuzných v Míšni. Je paradoxem, že panovník, který započal svou kariéru tak neslavně, měl o pět let později získat dědičný královský titul a vydobýt Čechám postavení první země v Říši.