Pražská defenestrace: Jak české stavy zúčtovaly s pražskými místodržícími?

Přijetí Rudolfova majestátu v roce 1609, který potvrzoval svobodu náboženství v Českém království, bylo obrovským úspěchem stavovské opozice. Ta při jeho prosazování vystupovala jednotně, rázně a cílevědomě. Bylo to však naposled. Už během krize spojené s vpádem pasovských se tato jednota začala tříštit. V rámci stavů vykrystalizovalo radikální křídlo, bylo ale nepočetné a z náboženského hlediska nejednotné. Radikálové sice již od roku 1613 sebevědomě prohlašovali, že jejich cílem je odstraněni Habsburků z českého trůnu, když ale došlo na lámání chleba, skutek utek.

Uplacený sněm

To se jednoznačně projevilo na dvou sněmech. Roku 1615 svolal Matyáš Habsburský generální sněm, k čemuž ho dohnala finanční tíseň. Opozice k tomu přistoupila značně laxně. Někteří, třeba Jáchym Ondřej Šlik, se ho vůbec neúčastnili, jiní si v průběhu zasedání klidně odjeli na zámek v Postoloprtech „pro přátelská shledání a rekreaci, myslivost a štvaní zajícův, domnívajíce se, že jedním dnem v sobotu nic zmeškáno nebude.“ Císař jednoznačně uspěl, sněm mu povolil vybírat berně ve výši 800 000 zlatých po dobu pěti let.

Povzbuzen úspěchem svolal Matyáš další sněm roku 1617, kde se měla řešit otázka nástupnictví. Podle Oňatovy smlouvy se měl Matyášovým nástupcem stát jeho bratranec Ferdinand Štýrský. Ten měl pověst ortodoxního katolíka, který zavedl ve svém Štýrsku tvrdou protireformaci. Na sněm se španělská strana výborně připravila a již před ním bylo většině účastníků naznačeno, že případný odpor by mohl vést k tvrdým trestům. Běžně se také rozdávaly úplatky, kdo je však dostal, dodnes nevíme. Sněm přijal Ferdinanda na český trůn bez větších problémů, proti vystoupili jen Thurn, Colonna z Felsu a dva mluvčí královských měst Valentin Kochan a Maxmilián Hošťálek.

Mnozí protestanti se pak vymlouvali, že by „byli rotě papeženské, mezi níž drahný počet lidí dosti chatrných a obcování nechvalitebného, hlasy svými odolati nemohli.“ Možná měl ale pravdu spíš Václav Budovec z Budova, který na adresu stavů pronesl že „se stáváme horšími, hodujeme, opíjíme se, víno, citera a tympany jako za časů Yzaiášových jsou naším potěšením, naše hostiny jsou klamáním mládeže, mučírnou starců, závodí se v pití na zdraví jiných.“

Aféra kolem kostelů v Hrobech a Broumově nakonec stavovskou opozici přece jen přiměla jednat. Města Broumov a Hroby si tehdy postavily protestantské kostely. Problém byl však v tom, že kostel v Broumově byl postaven na klášterním pozemku a kostel v Hrobech byl postaven ze stavebního materiálu, jehož vlastníkem byl také klášter. Soudní dvůr proto rozhodl, že kostel v Broumově musí být uzavřen a ten v Hrobech zbourán.

V pražském Karolinu se sešel 6. března 1618 sněm, jenž přijal rezoluci proti porušování Majestátu. Informoval jej rovněž, že další sněm se sejde 21. května. Odpovědí bylo takzvané „těžké psaní“, jímž císař sněm zakazoval a hrozil přísnými tresty. Z autorství byli neprávem podezřívání místodržící Slavata a Martinic, známí katoličtí radikálové. I přesto se do Prahy účastníci sjeli a každý přivezl ozbrojený doprovod. Napětí v hlavním městě rostlo. 

Tajná schůzka

Na sněmu se řečnilo, ale s ochotou k činům to bylo všelijaké – aspoň to tak připadalo radikálům, zejména Thurnovi. Bylo třeba uskutečnit něco, co by znovu pozvedlo stavovskou morálku, něco, co by je sjednotilo a znemožnilo jim později vycouvat. S tímto názorem přišel Thurn na tajnou schůzku do paláce Smiřických. Toto jednání zůstává dodnes obestřeno tajemstvím, nevíme ani, kdo se ho zúčastnil. Jistě na něm nechyběli Thurn, Budovec, Smiřický a Oldřich Vchynský, pravděpodobná je účast Roupovce a Colonny z Felsu, je možné, že nechyběli ani někteří přední pražští měšťané Martin Fruwein, Sixt z Ottersdorfu a další. 

Právě zde padlo rozhodnutí vypravit se druhý den ráno na Pražský hrad a zbavit se místodržících. Tedy ne všech, ztrestáni měli být jen ti největší katoličtí exponenti. Trest smrti padl na Slavatu, Martinice a stejně potrestán měl být i sekretář České kanceláře Pavel Michna. Ten ale něco vytušil a z Prahy včas uprchl. 

Drama v kanceláři

Sněm měl pokračovat 23. května, ale hrabě Thurn plány změnil a dav zamířil na Pražský hrad. Oficiálně se šli dotázat, jak to bylo s oním „těžkým psaním“, zda opravdu nevzniklo v Praze. Jen několik osob vědělo, že se jedná podle přesně stanoveného plánu a že se nic neděje náhodou. V kanceláři zastihl dav, který se cestou „správně rozvášnil“, Adama ze Šternberka, Děpolta Matouše z Lobkovic a také dva největší škůdce – Viléma Slavatu a Jaroslava z Martinic. První dva nechali vzbouřenci velkomyslně odejít.

Na Slavatu a Martinice se vzápětí sesypala řada obvinění. Slavatovi vytýkali, že prý prohlásil: „Že by s Majestátem nevím kterak zacházel a že o něj nestojí a se starati nebude. Kdo ho chce míti, aby o něj stál.“ Na svých statcích že nutili poddané k přestupu ke katolictví, a proto jsou zemskými škůdci. Vzápětí byl přečten Pavlem z Říčan rozsudek: „Poněvadž stavové jsou v tom vskutku přesvědčeni, že oba pánové mají za rušitele Majestátu považováni být, proto prohlašují je za nepřátele své a obecního dobrého i za odbojníky Království českého vůbec.“

„A hned za tím slyšán byl hlas mezi stavy, aby s šelmami do arestu neb do Černé věže bylo pospíšeno. Jiní pak volali, aby zrádci ven z okna vandrovali.“ Situaci pak rychle převzali do rukou účastníci tajné schůzky. „Hrabě z Turnu přistoupil rychle k Slavatovi a popadl ho za ruku jako i Voldřich Vchynský Jaroslava z Martinic… a šli s nimi přímo do houfu stavů… chytivše se jich, přímo k oknu je táhli.“ Místodržící prosili, aby je nechali vyzpovídat, ale nebylo jim to povoleno.

Nejprve vyhodili Martinice, po něm Slavatu. Ten se bránil, držel se parapetu, takže ho tloukli přes prsty rukojeťmi rapírů a dýk. Nešťastník padal příliš blízko stěny budovy a udeřil se do hlavy o parapet spodního okna. Pavel Skála ze Zhoře to popsal takto: „V pláštích, s rapíry i s jinými ozdobami svými … do příkopu dolů pod palácem … jsou po hlavách smetáni a vyhozeni.“ Přítomen byl ještě písař Filip Fabricius, který „po stranách jako čamrha se točil“ a pány šlechtice napomínal. Ti ho nejprve „tulichy zkuchati chtěli“, ale po napomenutí Šlika „jako nějakého snopka ho týmž oknem také vyhodili“.

TIP: Přežil defenestraci: Jak se podařilo uprchnout královu místodržícímu?

Pád z šestnáctimetrové výšky přežili všichni, Martinic a Fabricius utekli hned po dopadu, přestože „hejduk nějaký učinil z rozkazu Ernfrída z Berbisdorfu k nim z okna palácového ránu jednu nebo druhou z ručnice, ale i ten se jich chybil“. Slavatu odnesli služebníci do nedalekého domu paní Polyxeny z Lobkovic. Prvotní násilí se vybilo aktem defenestrace a nikoho z defenestrovaných stavové nepronásledovali.