Pražská Akropolis: Jak se proměnil Pražský hrad za prezidenta Masaryka?

Kýžená obnova Pražského hradu měla pro Masaryka takovou důležitost, že ji zanesl i do své závěti z 20. dubna 1925: „Smysl těchto požadavků je, Hrad učinit sídlem presidenta demokratického; celá úprava Hradu zvenčí a uvnitř musí být prostou, umělecky ušlechtilou, symbolisující ideu státní samostatnosti a demokracie. V témž duchu musí blízké okolí Hradu být regulováno. Národ pohlíží na Hrad jako na věc národní, a proto přeměně Hradu, koncipovaného a provedeného monarchisticky, v Hrad demokratický, musí být věnována pozornost nejen presidentů, nýbrž také vlády.“ Úkolem Plečnika nebylo vztyčovat nové katedrály ani paláce, ale dát starému symbolu tisícileté české státnosti nový kontext. 

Spříznění s antikou

Josip nebo též Jože Plečnik (1872–1957) se za studií u Otty Wagnera na Akademii výtvarných umění ve Vídni spřátelil s Janem Kotěrou, jenž se na přelomu 19. a 20. století stal vůdčí osobností české moderny v architektuře a výtvarném umění. V roce 1911 nastoupil Plečnik na Kotěrovo místo profesora Uměleckoprůmyslové školy v Praze, které zastával až do léta 1920. Tehdy byl jmenován profesorem architektury na univerzitě v rodné Lublani, která se po pádu monarchie stala hlavním městem Slovinska.  Na post architekta Pražského hradu doporučil Plečnika opět Kotěra, který se podílel na prvních úpravách prezidentského sídla. V dalších mu bránila nemoc, jíž v dubnu 1923 podlehl. Josip Plečnik byl jmenován 5. listopadu 1920. Bránil se prý „zuby nehty“. Už v létě toho roku však vypracoval návrh renovace zahrad, protože soutěž na tento úkol nedopadla dobře, a potvrdil své výjimečné kvality. Kvůli závazkům v Lublani ho v nepřítomnosti zastupoval jeho žák Otto Rothmayer. 

Plečnik byl ojedinělým úkazem evropské architektonické scény, protože se držel tradičních forem a odvážně je uplatňoval, zatímco moderní architektura vycházela z vývoje techniky a expanze železobetonu. V jeho spolupráci s Masarykem došlo (podobně jako v případě Karla IV. a Petra Parléře) ke vzácnému souznění, protože oba viděli novou architekturu oproštěnou spojení s Vídní a v návaznosti na antickou demokracii.

Protože však Plečnik byl hluboce věřícím člověkem, zdá se, že ideový směr udával Masaryk. Příznačně architekt později studentům v Lublani vyprávěl, že Masaryk je velký a přemýšlivý filozof, který sice nevěří v Ježíše jako Syna božího, ale tvrdí, že byl největším člověkem všech dob. Prezident také moudře předpokládal, že Slovinec nebude tak zatížen osobními vazbami a historickými a historizujícími slohy jako místní architekti.

Masaryk antiku miloval, navštívil řadu starověkých památek a z Itálie si přivezl mnoho knih o umění. Plečnik dokázal jeho filozofii vyjádřit uměleckými prostředky. S Alicí Masarykovou, jíž otec svěřil péči o Hrad, ho pojil velmi blízký vztah. Oba však věděli, že „velký úkol nesmí být narušen osobními touhami,“ jak poznamenal znalec Plečnikova díla Damjan Prelovšek.

 „Demokracie, toť diskuse“

… hlásal Masaryk a Plečnik přetvářel Hrad originálně, a přitom s pokorou k místu, v dialogu s okolím a otevřel ho více městu. Široká veřejnost však architektovo počínání sledovala s velkou nedůvěrou, která se po publikování regulačního plánu okolí Hradu v roce 1934 proměnila takřka v hon, a žádala „spásu Hradu před dotěrným cizincem, který nemilosrdně zohavuje české památky“.

TIP: Tajemná místa Pražského hradu: Co se dělo na Žiži a kde stál knížecí stolec?

Plečnik se již do Čech nevrátil. Na Hradě ještě rok pracoval zdáli, ale Edvardu Benešovi, který jej zval k dalšímu provedení prací, napsal: „Neočekávejte mne více k Vám.“ Dílo svého učitele dokončil Otto Rothmayer. Dodnes budí protichůdné reakce.