Pravý rytíř chrání chudé: Jak se stal z nájezdníka a lupiče ctnostný kavalír?

Výcvik, výšková převaha na koňském hřbetě a kvalitní výzbroj postupně učinily z těžkého jezdce nepřemožitelného válečníka, k jehož udolání by obyčejní pěšáci potřebovali mnohonásobnou přesilu. Důležité je, že tito jezdci obvykle nebojovali za žold ani za jiné dočasné odměny, přestože i v této době fungovali žoldnéři (například Normané v jižní Itálii). Většinou však zkrátka prokazovali věrnost svému pánu, čímž položili základ jedné z důležitých rytířských ctností. Ani v 11. století ovšem ještě nemůžeme mluvit o rytířstvu. Ke skutečnému dovršení proměny potřebovali rytíři ještě kulturní a ideologický podklad.

Jak zkrotit krutost

Kněží, faráři i mniši mohli během 11. století často jen bezmocně přihlížet, jak křesťanští jezdci plení kláštery, kostely či církevní vesnice a polnosti. Samotné přijetí křesťanské víry jim v tom nezabránilo. Jelikož katolická církev sama je ze své podstaty nebojová, mohla si na svou obranu najmout maximálně nějaké ty žoldnéře, případně mohli biskupové či arcibiskupové vytvořit vlastní ozbrojené družiny. To však bylo církevních hodnostářů nedůstojné. A tak křesťanští učenci začali přemýšlet o tom, jak tuto neporazitelnou vojenskou sílu zkrotit vlastními zásadami, aby namísto páchání škod byla církvi spíše k užitku. 

Prvním zásadním impulsem pro vznik rytířstva se stalo vyhlášení první křížové výpravy na koncilu v Clermontu roku 1095. Papež Urban II. zde jasně deklaroval myšlenku, že je hanebné, když křesťanští bojovníci válčí mezi sebou, a namísto toho je nasměroval k výpravě proti nevěřícím a ještě k tomu přidal vznešený cíl osvobození Kristova hrobu. Možná měl tak trochu v úmyslu zbavit se těch nejhorších válečníků s nízkými morálními kvalitami, když všichni věděli o bohatství muslimských zemí a nemohli odolat vidině bohaté kořisti, která se přitom dá získat. Navíc by svatý boj odměnilo spasení, protože na rozdíl od bezbožného vzájemného pobíjení křesťanů je boj proti nevěřícím Bohu milý a funguje jako určitá forma pokání a následného rozhřešení za předchozí hříchy.

Řád válečníků

Urozené účastníky první křížové výpravy v letech 1096–1099 už můžeme nazývat se vší vážnosti rytíři, přestože je dohromady spojoval vlastně jen onen cíl osvobození Božího hrobu. Nicméně tento společenský stav či vlastně řád válečníků nevznikl jen tak z ničeho. O ordo militum hovoří už prameny během 11. století, které jasně rozlišují laiky bojující od laiků obdělávajících půdu. Od papeže bylo vyhlášení křížové výpravy jistě geniálním tahem, avšak samo o sobě by nestačilo. Křižáci ještě nevytvořili rytířský stav. Navíc církev měla v úmyslu svázat svými pravidly všechny těžké jezdce, což zpočátku činila hlavně formou zákazů – nenapadat neozbrojené lidi, nevylupovat kostely, nezapalovat mlýny a domy, nevymáhat peníze násilím. 

Nicméně během 12. století postupně krystalizovala pravidla, která formuloval roku 1159 anglický duchovní a filozof Jan ze Salisbury. Ten psal, že rytíře (miles) si má vybrat do své družiny jeho budoucí pán nejen na základě fyzických (bojových) schopností, ale také podle morálních kvalit. Rytíř měl složit do jeho rukou vojenskou přísahu, která ho zavazuje k věrnosti. Rytíř má statečně bojovat v jeho službách, neutíkat z boje a dodržovat solidaritu se svými spolubojovníky. 

To už se dostáváme k rytířským ctnostem, zatím ovšem k těm, které by měly být platné v podstatě pro všechny vojáky v armádě ve všech dobách bez ohledu na jejich původ. Jan ze Salisbury k tomu ovšem přidává, že rytíř má sloužit jen do té doby, dokud jeho činy odpovídají křesťanským ideálům. Pokud by se biblickým přikázáním jejich pán zprotivil, pak jej má správný rytíř opustit. 

Zájmy církve

Zde už se dostáváme k vyššímu poslání rytíře jakožto vojáka Kristova (miles Christi). Jan ze Salisbury to doplňuje popisem obřadu, při němž rytíři symbolicky získají od svého pána meč. Ten mají ovšem obdržet v kostele a vzít jej z oltáře, což je zavazuje k vyšším morálním kvalitám než běžné vojáky. „Úkolem pravidelného rytířstva je ochraňovat církev, bojovat proti věrolomnosti, ctít klérus, chránit slabé před příkořími, zajistit mír v zemi a – jak káže přísaha – neváhat prolít krev za své bratry a v případě potřeby za ně položit život.“ Připomeňme, že v té době už vznikly dva velké rytířské řády, templáři a johanité, jejichž členové se plně oddali službě bohu s mečem v ruce. 

Nicméně to byl zcela jiný případ spojení mnišského řádu s válečnou službou, navíc ve 12. století omezený víceméně jen na Svatou zemi. V Evropě církev hodlala zkrotit světské rytířstvo. Ale železní jezdci se nedali tak snadno. Nechtěli si nechat mluvit do svých zvyků a už vůbec nehodlali poslouchat pátery, kteří jim kázali, kdy mají bojovat a kdy ne. Naštěstí církev našla nečekaného spojence ve světské literatuře – konkrétně v rytířských eposech. Ty se začaly hromadně šířit právě ve 12. století a šlechtici je znali daleko více než teologická kázání učenců. 

Populární romány

První z rytířských eposů, Píseň o Rolandovi, vznikl zřejmě už v 11. století. Popisuje hrdinskou smrt jednoho z družiníků Karla Velikého, který zahynul roku 778 v Roncevalském průsmyku v Pyrenejích při nenadálém útoku Saracénů. Je lhostejné, že ve skutečnosti se celá příhoda odehrála úplně jinak (mimo jiné útočili křesťanští Baskové). Poselství o sebeobětování Rolanda ve službě pánovi navíc v boji proti nevěřícím je naprosto zjevné. Ve 12. století pak přibyl další epos Píseň o Cidovi a zejména artušovské romány Chrétiena de Troyes a Geoffreye z Monmouthu. Legendy o rytířích kulatého stolu a hledání svatého grálu získaly popularitu v celé Evropě a rytířský ideál se začal pomalu usazovat i v hlavách méně zbožných šlechticů. 

V románech totiž rytířská morálka není podmíněná čistě náboženskými důvody, ale hlavně zaručuje vstup mezi vyvolenou elitu. Jen ti nejlepší z nejlepších se dokážou chovat správně za všech okolností a přijetí mezi rytíře (ještě ne pasováním) je k tomu zavazuje. Promítá se zde i motiv ochrany chudých a slabých, kteří se sami ochránit nedokážou. A s tím souvisí i ochrana dívek a žen, za jejichž čest se rytíři musí bít, aby dostáli svému poslání. Tímto způsobem dostávají artušovské romány i neskrývaný erotický náboj (například v příběhu o Lancelotovi a Guinevře), který se také musel středověkým šlechticům líbit více než náboženské poučování. 

Ideál není skutečnost

A tak zápas o kontrolu rytířstva skončil pro církev rozporuplným výsledkem. Na jednu stranu se kněžím podařilo vnutit bojovníkům víceméně křesťanské hodnoty promítající se do rytířských ctností, ale na stranu druhou zůstali světští rytíři od vlivu církve oddělení, pořádali turnaje proti její vůli a také si sami rozhodovali, koho přijmou do svých řad. Koncem 12. století pak můžeme spatřit prototypy rytířského chování třeba ve slavném Normanovi Vilému Maréchalovi či jeho pánu Richardu Lvím srdci, který se stal vzorem rytířského vládce. 

Na závěr je třeba zdůraznit, že mezi rytířským ideálem a realitou zůstával propastný rozdíl. Ve skutečnosti křesťanští bojovníci samozřejmě nepřestali bojovat mezi sebou a plenění klášterního zboží také nikdy neustalo. A zdánlivě paradoxní pojem loupežný rytíř, který se rozšířil zejména v pozdním středověku, pak mluví sám za sebe.