Praotec Čech: Skutečně existoval, nebo si jej kronikáři vymysleli?

Starý dobrý kronikář Kosmas začal svoji Kroniku Čechů hezky z gruntu. Od potopy světa. Pokračoval zmatením jazyků, které nastalo při stavbě babylónské věže. A když dospěl k líčení české země, uvedl na scénu postavu nám důvěrně známou: praotce Čecha. 

Kosmovo podání

Kosmas byl mistrem dramatické zkratky: „Tak krásný a tak veliký kraj jest ve vašich rukou, rozvažte, jaké by bylo vhodné jméno pro tu zemi.“ Případná otázka, každá země se přece musí nějak jmenovat. „A všichni hned, jako z božského vnuknutí, zvolali: ,Poněvadž ty, otče, sloveš Čech, kde najdeme lepší nebo vhodnější jméno, než aby i země slula Čechy?‘“

Souhlas s návrhem byl jednomyslný. Dojetí starosty Čecha bylo nelíčené: „Starosta jal se z radosti líbat tu zemi, maje radost, že se má nazývat jeho jménem, vstal a obojí dlaň zdvíhaje k nebeským hvězdám, takto počal mluvit: ,Vítej, země zaslíbená, tisícerými tužbami od nás vyhledávaná, kdysi v čas potopy lidu zbavená, nyní jako na památku lidstva nás zachovej bez pohromy a rozmnožuj naše potomstvo od pokolení k pokolení.‘“   

Historka o Čechovi je nepůvodní. Podezřele připomíná biblický příběh o Mojžíšovi a z Bible si Kosmas vypůjčil i formulaci o zaslíbené zemi. Zmínka o vylidněném území je nepravdivá, Slované střídali na našem území Germány, ti zase Kelty, a ti opět další a další. Vymyšlená je i historka o pojmenování Čech. Byla to původně země keltského kmene Bójů – Boiohaemum. 

Praotce nemáme jen my. Zakladatelem národa Izraelitů byl Jákob zvaný Izrael. Staří Řekové jich měli celou družinu: Hellén, Dóros, Aiolos, Íón a Achaios. V Itálii se této role zhostili Latinus a Romulus, u Franků Francion, u Gótů vůdce Gotha. Podobně byl ze jmen národů vytvořen praotec Teuton a Belgion, v dílně bavorských kronikářů vznikl stejně jako u Kosmy a skoro ve stejné době praotec Norik a vévoda Bavor. 

Můžeme jen hádat 

Kosmas ovšem nepsal o praotci Čechovi, ale o praotci Boemovi! Ano, on nejenom latinsky psal, ale latinsky i myslel, takže si můžeme představit jeho větu o pojmenování země takto: „Poněvadž ty, otče, sloveš Boemus, kde najdeme lepší nebo vhodnější jméno, než aby i země slula Boemia?“ Jména „Češi“ a „Čechy“ už ale v jeho době existovala. „Češi“, to byli „naši lidé“, našinci. A Čechy? Země našinců. 

„Vidíte tu oblou horu?“ Otázal se praotec Čech v kronice, které se říká Dalimilova. „Tam si odpočinem chvíli,/ tam naberem nové síly,/ tam po dlouhé strastiplné pouti/ zapomenem, co nás rmoutí.“ Jak se ta oblá hora jmenovala, netřeba snad zvlášť vysvětlovat. Uveďme aspoň několik údajů: 456 metrů nadmořské výšky, kupovitý tvar, materiál čedič obsahující hodné magnetitu, takže střelka kompasu se v jeho blízkosti může zbláznit. Na vrcholku stojí románská rotunda svatého Jiřího, což je národní kulturní památka. Ona je vlastně celá tato hora národní kulturní památkou, a to je titul, kterým se žádná jiná česká hora pochlubit nemůže. 

Proč se vlastně říká Řípu Říp? „Rozprostřená do daleka tiše leží,/ jak když čeká hospodáře./ Žádná řeka cizí tudy neprotéká,/ má své vlastní toky vodní,/ které bohatě, den po dni,/ do šíravy plynou od ní.“ A teď pozor: „A že z hory zřít se nechá,/ Řípem nazval ji lid Čecha.“ Zřít a Říp, zvláštní etymologie. Jak tomu bylo ve skutečnosti? Jméno zní docela česky, to dělá to „ř“, ale co je to ten říp? Že by něco podobného řepě?

Vliv beletrie

Náš další kronikář vlastně kronikářem nebyl. Alois Jirásek byl spisovatel. Svoje Staré pověsti české napsal jako literární dílo, ne jako historické svědectví. Podle něj nepřivedl Čech Čechy pod Říp sám, ale společně se svým mladším bratrem, také vojvodou, jménem Lech. Na rozdíl od Čecha nebyl Lech s výběrem místa zcela srozuměn. Podřipská rovina oplývající mlékem a strdím ho tolik neokouzlila, a tak pokračoval se svým lidem dál na východ.

Na něčem se se sourozencem domluvil: třetího dne před úsvitem dá o svém novém stanovišti vědět kouřovým signálem. A vskutku, když za tři dny Čech a jeho lidé pohlédli z Řípu, spatřili na východě mračna dýmu z Lechových ohňů. Podle kouře bylo to místo nazváno Kouřim a vojvoda Lech tam začal budovat opevněný hrad.   

První zpravodaj o příchodu Slovanů pod Říp, Kosmas, o Lechovi nic neví, a o založení Kouřimi taky ne. Tuto sourozeneckou dvojici našel Jirásek v mladších pramenech. Na rozdíl od nich však zamlčel, že Lech opustil časem i Kouřim a s celým kmenem podnikl dlouhou zpáteční cestu a vrátil se do původní vlasti, do Bílého Charvátska (dnešního Polska). Tam se stal praotcem Poláků (o čemž zase vyprávějí staré pověsti polské) a založil nový hrad, či spíše hradiště. Pojmenoval ho Krakov podle svého syna Kroka.

Jirásek tuto část pověsti raději oželel, protože jinak by musel Kroka poslat do ciziny a tím pádem z cyklu vypustit i příběh o Krokových dcerách. A to neudělal, protože Krok, na rozdíl od Lecha, žil v tradici českých pověstí už od Kosmových dob. 

Pak věřte kronikářům  

Kdy se k nám měl údajně praotec Čech dostat a jaké byly jeho další osudy? Kdo jiný může podat vyčerpávající informace než Václav Hájek z Libočan. Ano, to byl ten člověk, který věděl o českých dějinách „od prvopočátku dočista všechno“, a to všechno vložil do své České kroniky. Od roku 1541, kdy vyšla poprvé, byla vydána mnohokrát a představovala první český historický bestseller.  

Česká kronika je výtečně fabulované dobrodružné čtení pro každého, současně však dílko sporné faktografické ceny. Pan Hájek byl jediný český kronikář, který si vždy věděl rady, znal podrobnosti o čemkoli a poskytl letopočty pro jakoukoli událost. Co nevěděl, to si bez rozpaků vymyslel.

Už v předminulém století mu na to přišel učený otec našeho kritického dějepisectví, piarista Gelasius Dobner, jenomže milý kronikář Hájek okouzloval dál. Laiky, ale i odborníky. Argumenty v jeho prospěch zněly přibližně takto: Hájek přece nemohl být tak opovážlivý, aby do svého díla pojal vědomé výmysly! Třeba v jeho době existovaly prameny, které se později ztratily. Anebo: možná čerpal z tradic a podání, které byly tenkrát ještě živé a později upadly v zapomenutí. Hlavně vlastenečtí učenci obrozenecké doby fantastu Hájka obhajovali. Bránili vlastně jeho plastický, názorný a bohatý obraz českých dějin.   

„Roku 661. věku svého 86. kníže Čech umřel a všichni ho jako otce oplakávali,“ píše Václav Hájek. Čech měl tedy odejít na onen svět pouhé dva roky po smrti Sámově. Detailů o Čechově konci zná ovšem Hájek mnohem víc: „Třetího dne jej nesli nedaleko od jeho příbytku na západ slunce a na jedné pláni tělo jeho všichni oupějíce a křičíce líbali a pak je pohřbili. Potom to místo a ten hrob za dlouhý čas navštěvujíce plakali a klaněli se mu. Na tom místě ves postavili a v počest toho hrobu jí dali jméno Ctiňoves.“   

Spory o hrob

Více, než intenzivní citové projevy Čechových pozůstalých nás zajímá Hájkovo nesmlouvavé určení místa hrobu. Tu vesnici totiž známe. Jmenuje se dnes Ctiněves a od Řípu leží co by kamenem dohodil. Pro úplnost – kandidátů na místo posledního Čechova spočinutí bylo víc. Takovou eventualitou byl vrch Želiv, který se nachází nedaleko. Už jméno lákalo, zdálo se, že Želiv je odvozen od slova „želeti“.

Daniel Adam z Veleslavína byl náš vynikající knihtiskař, který vydal mimo jiné slavný Mathiolliho herbář. A že měl historickou průpravu, o tom svědčí fakt, že tento předmět vyučoval na pražské univerzitě. Jako další možné místo Čechova hrobu označil Budeč u Velvar. A to na místě, kde v 9. století skutečně stávalo dodnes záhadné nejrozlehlejší české hradiště.   

Nadšení amatéři kopali na řadě míst. Bezvýsledně. Až přišel páter Václav Krolmus, který na poli pachtýře Černého našel Čechovu mohylu. „Ve Ctiněvsi stávalo stavení bývalého panského dvora, ve kterém byl zasazen kámen s nápisem, podivnými čarami poškrábaný [...]. Nikdo neví, kam se poděl. Nápis na onom kameni prý svědčil, že Čech na Ctiněvsi sídlil a také zde zemřel, přičemž i vzdálenost na kroky od vrat hřbitovních k svrchu podotknuté mohyle udána byla.“ To je svědectví Václava Krolmuse. 

TIP: Hledá se pravlast Slovanů: Odkud vyrazil praotec Čech?

Václav Krolmus nebyl poslední z řady těch, kteří se snažili, seč mohli, dokazovat hodnověrnost praotce Čecha. Ještě koncem minulého století se v okolí Řípu šířily zvěsti, které kladly Čechův hrob do okolí velkých topolů, viditelných při pohledu na Říp na levé straně Ctiněvsi. Ještě častěji se hovořilo o místě, kam v poledne dopadá stín špičky ctiněveského kostela. Snad nejpěknější je ale tato pověst: „Praotec Čech je pohřben na tři hony za kostelem, obrácen k východu slunce, se zlatými zbraněmi a jinými dary, mezi nimiž je i zlatá kvočna s kuřaty. Nalezne jej teprve oráč, který bude na tom místě orat párem krav určité barvy.“