Pračlověk na talíři: Kdo lovil naše předky?
Naši bezmocní a zranitelní předchůdci byli vydáni na pospas šelmám, dravým ptákům i mořským tvorům
Australopitékové, naši přímí evoluční předkové, byli před miliony let s výškou 120 cm a hmotností kolem 30 kg poměrně bezbrannými tvory, a tudíž i snadným cílem nejrůznějších predátorů. Souboj na život a na smrt sváděli nejčastěji se „strašnou kočkou“ z rodu Dinofelis.
Veřejný nepřítel
Dinofelis byla šavlozubá kočkovitá šelma, která byla vzdáleně příbuzná například dnešním lvům a tygrům, přestože nepředstavovala vývojového předka ani jednoho z nich. Tento poměrně velký predátor dosahoval v kohoutku výšky přes 70 cm a dospělé hmotnosti v rozmezí 80–120 kg. Dva fosilní exempláře byly zkoumány za účelem určení jejich přibližné tělesné hmotnosti. Nedospělý jedinec měl pravděpodobně hmotnost pouhých 31 kg, větší pak 88 kg. Velikostí se tedy blížili spíše levhartovi nebo jaguárovi. V přední části tlamy měli svou hlavní zbraň: dva šavlovité zuby.
Kamenem do toho
Náš drobný předchůdce, žijící asi před dvěma miliony let ve východní Africe, nepředstavoval tak pro šelmu obtížnou kořist. Dokázal už sice používat ostré pěstní klíny a zahrocené klacky, v otevřeném terénu se však sotva mohl děsivému dravci postavit. Jehojediná šance tak spočívala ve skupinové obraně mnoha dospělých členů tlupy. Vědci předpokládají, že jednou z možností záchrany bylo například společné vrhání kamenů proti blížící se šelmě.
Přestože v počínajících čtvrtohorách řádily šelmy rodu Dinofelis mezi našimi předchůdci možná více než kdy jindy, šlo o dobu velkého zlomu. Dávní lidé brzy zjistili, jak mohou nebezpečná zvířata odehnat nebo s nimi alespoň úspěšně bojovat.
Souboje v jeskyních
Zabijáci však na pravěkého člověka nečíhali jen na pláních Afriky. Na našem území ho v období svrchního pleistocénu (asi před sto tisíci lety) ohrožovaly také další velké kočky. Jednou z nich byl například jeskynní lev, jehož pozůstatky byly nalezeny na několika místech jižní Moravy.
Dále to byli medvědi jeskynní, mohutní příbuzní dnešních medvědů hnědých. V nálezech je navíc zdokumentováno i násilné střetnutí obou druhů právě v jeskyních. Jeskynní hyeny byly rovněž schopné napadnout a roztrhat neandrtálce i zástupce tzv. kromaňonského člověka. V nebezpečném světě končících třetihor a počínajícího pleistocénu však číhalo nebezpečí i ve vodě. V afrických řekách čekali na příležitost krokodýli a v mořích žraloci i draví kytovci.
