Potřební, přesto opovrhování: Krvavá historie katovského řemesla

V červnu roku 1600 se v Rečkově koleji sešel velký počet lidí. Chtěli vidět první veřejnou pitvu v českých zemích. V jednu chvíli se však pozornost přítomných upřela kamsi do rohu. Neboť kdosi vykřikl, že tam stojí člověk nečestný a hodný opovržení. A tak musel vystudovaný lékař, avšak také staroměstský kat Jan Mydlář, přednáškový sál opustit. Nebylo totiž žádoucí, aby vykonavatel tak strašlivého řemesla zneuctil svou přítomností ostatní řádné a bohabojné občany... 

Povolání: kat

V Čechách se kati „na plný úvazek“ objevují od 13. století, což souvisí s rozvojem měst a městským právem. Dříve totiž tresty vykonávali vojáci pověření majitelem panství. Katovské řemeslo se dědilo z otce na syna. Je totiž už od samého počátku považováno za práci nečistou a podřadnou. Proto stojí katovny vždy oddělené od zbytku města, buď u hradební zdi, u řeky či v příkopech. Ovšem to neznamená, že kat nebyl potřebným. Naopak. Ovšem dovolit si ho mohla jen města, která měla hrdelní právo. 

Na samotce i v šenku

Proč se popravčí meč doslova předával z generace na generaci? Potomci kata totiž nemohli navštěvovat školy a tak jediné, čím se mohli živit, bylo zase a jenom katovnictví. Což nebylo dvakrát příjemné. Kat mohl vcházet do města pouze speciálně pro něj vyhrazenou branou. V kostele měl určené místo daleko od ostatních. Ruku mu jen tak někdo nepodal a v hostinci si nesměl přisednout k ostatním ke stolu. Často tam měl i své vlastní nádobí. Když si chtěl na zábavě zatancovat, směl jen se svou vlastní ženou. Nikdo jiný v tu chvíli netancoval a po katovském tanci byl parket pokropen a zameten. Jeho jméno se nesmělo ani vyskytovat společně s ostatními jmény. Proto bylo katovo narození, svatba i úmrtí zaznamenáno farářem až na poslední stránku knihy. A po smrti jej pohřbili v neposvěcené půdě stejně jako jeho oběti.

Oblečen musel chodit v černém a červeném šatu, aby jej snadno rozpoznali od ctnostných spoluobčanů. Byl tu ale i jiný důvod, proč se katům lidé vyhýbali. V menších městech kat vykonával i práci rasa, odklízel mršiny, čistil stoky a záchody. A je jasné, že při takové práci zrovna dvakrát nevoněl…

Přestože byli středověcí kati většinou vyděděnci společnosti, lidé je občas sami vyhledávali. Samosebou, že většinou tajně. Nejčastěji je k tomu vedly pověry. Veřili například, že provaz, na kterém byl odsouzenec oběšen, přinese novému majiteli štěstí a bohatství. Jedním ze zdrojů katovy obživy bylo proto prodávání předmětů souvisejících s výkonem trestu.

Lidé v noci, aby je nikdo neviděl, chodili do katovny a vykupovali provazy, třísky ze šibenice, hřeby, oděvy a části těl. Některé věci si ovšem museli ukrást. Jedna z pověr říká, že prst z ruky oběšeného zajišťuje zloději ochranu před prozrazením, pokud si svíčkou z něj vyrobenou svítí lupič při krádeži na cestu. Kati také za úplatu zachytávali krev sťatých a dávali ji pít nemocným či dovolili příbuzným, aby v ní namočili alespoň šátek či obklad.

Sám a bohatý

Kat měl tedy několik vedlejších zdrojů obživy a od radnice pak dostával pravidelnou gáži. K tomu ještě pevně danou taxu za jednotlivé úkony provedené v mučírně či na popravišti. Jen namátkou: za uvedení do mučírny a přípravu nástrojů inkasoval na začátku 18. století jeden zlatý a dvanáct krejcarů, za přišroubování palečnic třicet šest krejcarů a za ostatní mučení dva zlaté a dvacet čtyři krejcarů. A konečně za samotnou popravu se katův váček naplnil sedmi zlatými.

Uvážíme-li, že v té době byla odměna za celodenní práci tesařského mistra devět a zednického dvacet čtyři krejcarů a celá kráva stála sedm zlatých, je jasné, že alespoň částečně vytížený kat nežil z ruky do huby. Ve větších městech to byl hodně zámožný občan!

Můj dům, můj hrad

Z výše odměn je zřejmé, že ani katovna nebyla pastouškou pro chudáky. Ač ležela na odlehlých místech, kam se jen málokdo odvážil vstoupit, často šlo o velice rozlehlé stavení. Asi nejrozlehlejší katovnou u nás byl domov legendárního Jana Mydláře, staroměstského kata. Ten se nacházel mimo hradební zdi, byl obehnán zídkou, za níž stála hospodářská stavení, příbytek pro katovy pomocníky a pacholky a samozřejmě katův dům. Velká budova s chodbou, katovou pracovnou, jídelnou, kuchyní, katovou ložnicí i ložnicí jeho hospodyně a se dvěma pokoji pro hosty. Samozřejmě pro hosty nízkého stavu.

Někteří kati, a nebylo jich málo, měli to štěstí, že díky zřejmě tolerantnějšímu přístupu radnice, mohli mít své katovny přímo ve městě. Tak jako v Olomouci, Plzni či v Ústí nad Labem.

Katovna se, podobně jako celé krvavé řemeslo, dědila z otce na syna. Manželství se pochopitelně uzavírala jen mezi potomky katů a jelikož tyto děti neměly na výběr, co v dospělosti dělat jiného, staly se opět mistry popravčími. A po otci zdědily meče, katovnu a celou jejich živnost. Pokud kat potomka neměl, připadla katovna městu a nový kat si ji pak musel od města odkoupit.

I kamarád je kšeft

Ovšem kromě již tak nelehkého řemesla a všech příkoří a pohrdání, které se katovi dostávalo, na něj osud mohl nachystat ještě mnohem krutější nástrahy. A to, když kat musel popravit někoho známého či blízkého. Mistr Jan Mydlář, ač sám evangelík, musel po prohrané bitvě na Bílé hoře popravit dvacet sedm českých pánů a mezi nimi i svého blízkého přítele Jana Jesenského!

Ano, ironií osudu se dvacet jedna let po slavné pitvě, jíž se nemohl zúčastnit, ocitl na opačné straně. Teď musel „rozpitvat“ Jana Jesenia. Na staroměstském popravišti mu nejprve usekl jazyk, poté jej sťal a jeho tělo nechal rozčtvrtit a vplést do kola. Bohužel, nemohl jinak.

TIP: Trest i výstraha zločincům: Jak probíhala novověká poprava?

Jiný krutý žert osudu se udál v roce 1588. Žatecký kat Vyskočil si na posvícení pozval lounského kata Rosu a litoměřického kata Kabáta. Hodovalo se a pilo. Bohužel zřejmě asi přespříliš. Hostitel se tehdy pohádal s katem Rosou a v hádce jej probodl nožem. Rána to byla přesná a smrtící. Rosa byl okamžitě mrtev. Kat Vyskočil byl uvězněn a odsouzen k trestu smrti stětím. Tento rozsudek na něm vykonal poslední z účastníků posvícenského hodokvasu litoměřický kat Kabát.