Posmrtná anabáze Jana Lucemburského: Na klidné spočinutí čekal šest set let

„A obzvláště želeli král anglický a jeho syn smrti chrabrého krále českého a vychvalovali jej všem, co byli okolo,“ napsal kronikář Froissart, když vypočítával všechny urozené padlé v bitvě u Kresčaku...

Florentský kronikář Villani praví, že Edward III. nechal tělo Jana Lucemburského omýt a obléct, čemuž asistoval ve smutečním šatu. Pak je poslal „Němcům“, tedy Karlovi, po otcově smrti i králi českému. Podle Bernské kroniky dal vnitřnosti (neboť tělo muselo být zbaveno částí, jež nejrychleji podléhaly rozkladu) pochovat v opatství Bailleul-lès-Pernes, které leží téměř 50 km severovýchodně od bojiště.

V dobových písemnostech a kronikách nenalezneme doklad o tom, že by si syn Edwarda III. řečený Černý princ vzal z přilby krále Jana tři pera a přidal k nim jeho devizu „Ich dien“ či „Ich dene“ – „Sloužím“. Už historik Josef Šusta upozornil, že tato pera spíše souvisejí s instalací Edwarda jako prince z Walesu podle tamních rituálů.

Kde najít spočinutí?

Jan Lucemburský nebyl pochován v cisterciáckém klášteře Clairefontaine, jak si přál ve své závěti, ale pod mramorovým náhrobkem v opatství benediktinů Alt-Münster u hradeb města Lucemburku. To ale bylo zničeno roku 1543 vojáky francouzského krále Františka I. za války proti císaři Karlu V. Janovy ostatky přenesli františkáni do města Lucemburk a roku 1616 jej benediktini uložili do nově vybudovaného kláštera Neumünster. Roku 1684 byly klášter i druhý mramorový náhrobek poničeny, když Lucemburk dobývala vojska Ludvíka XIV. O čtyři roky později dostaly ostatky třetí útočiště ve stejném klášteře, a to v podobě dřevěné repliky jeruzalémského Božího hrobu. 

V časech Francouzské revoluce hrozilo, že tělo vykopou vojáci či lůza a královy pozůstatky naházejí do hromadného hrobu, jako se to dělo na mnoha místech Francie. Možná na přímluvu mnichů je v podkroví svého domu v sárském Mettlachu ukryl výrobce fajánse Pierre-Joseph Boch. Ležely zde dlouho, až do roku 1833, kdy se Bochův syn setkal s princem Fridrichem Vilémem Pruským, správcem pruského Porýní.

Díky němu nalezl slepý král čtvrté útočiště, a sice v poutní kapli hradu Klause Kastel nad řekou Sárou a proti městu Klause Staad. Dne 25. srpna 1946 zde tělesnou schránu vyzvedli lucemburští vojáci a na dělové lafetě, vlečené za tankem, ji dopravili do Lucemburku. Celou přepravu střežily lucemburské obrněné transportéry a čtyři francouzské tanky.

Cesta do Prahy

„Návrat ostatků Jana Slepce představuje celonárodní událost prvořadého významu a den 25. srpna 1946 se navždy zapíše do historie našeho lidu,“ napsal Bulletin d’information státního ministerstva velkovévodství Lucemburk 31. srpna 1946. Šest set let po bitvě u Kresčaku spočinulo tělo českého krále a lucemburského vévody v kryptě v sousedství vévodské hrobky v lucemburské katedrále Nôtre-Dame. Za československou stranu se pietního aktu účastnil generál Vladimír Přikryl, později nespravedlivě degradovaný a vězněný komunistickým režimem. 

TIP: Království za oko: Jak přišel Jan Lucemburský o svůj zrak?

Jan Lucemburský byl po mnohém putování uložen pod barokním katafalkem a jen v roce 1980 byly jeho ostatky zapůjčeny do Prahy, kde je prozkoumal antropolog Emanuel Vlček. Konstatoval dvě smrtelná zranění: bodnou ránu v očnici levého oka způsobenou zbraní trojbokého průřezu a bodnou ránu v oblasti levé lopatky. Petr Klučina pak přesvědčivě z tvaru poranění dovodil, že se nemohlo jednat ani o kopí, ani o šíp, ale nejspíše o dýku. Těžko říct, která rána dopadla jako první, bod do oka však mohl být zasazen králi až poté, co byl sražen z koně. Z Prahy se pak ostatky vrátily na své místo do tumby se sousoším Kladení do hrobu z 18. století.