Poslední souboje nad Pacifikem: Stíhačky F4U Corsair vs. Ki-84 Hajaté (1)

V závěrečné fázi války se nad tichomořskými ostrovy občas utkávaly i dva typy stíhaček, pro něž byly charakteristické velké hvězdicové motory. Souboje amerických strojů F4U Corsair s japonskými Ki-84 Hajaté však nerozhodovaly zdaleka jen technické parametry, ale též schopnosti pilotů a výrobní potenciál obou zemí

18.12.2018 - Lukáš Visingr



Hvězdicový letecký motor vždy představoval do jisté míry kontroverzní řešení. Oproti motoru řadovému či vidlicovému měl vždy daleko větší čelní plochu, což mohlo znatelně zhoršit aerodynamiku letounu, naproti tomu mu ale stačilo vzduchové chlazení, zatímco řadové či vidlicové agregáty potřebovaly kapalinové chladiče, kvůli kterým byly složitější a zranitelnější. Některé země (například Velká Británie) tak „hvězdice“ neužívaly takřka vůbec, jiné (jako SSSR nebo Německo) kombinovaly oba přístupy a některé další zase sázely téměř výlučně na ně. Patřilo mezi ně zejména Japonsko a podobně se chovalo i americké námořnictvo.

Neobvyklý design značky Vought 

Již v únoru 1938, kdy začaly testy prototypu palubní stíhačky F4F Wildcat, obdržely americké letecké firmy od US Navy žádost, aby zahájily projektové práce na nové generaci letounů této kategorie. Mezi specifikacemifi gurovala mimo jiné rychlost 350 mil za hodinu (560 km/h) a výzbroj ve formě čtyř kulometů. Na požadavek reagovali také konstruktéři společnosti Vought Aircraft Division, jež tehdy předložila několik konceptů včetně mírně nekonvenčního V-166B, jehož autorem byl Rex Beisel.

Pro pohon tohoto stroje měl sloužit motor Pratt & Whitney R-2800 Double Wasp, tehdy nejvýkonnější hvězdicový agregát amerického původu. V červnu 1938 dostala firma Vought kontrakt na dodání prototypu XF4U-1. Ten hned na první pohled zaujal použitím obrácené podoby takzvaného racčího křídla, takže hlavní nosná plocha měla z čelního pohledu tvar W. Toto řešení bylo zvoleno proto, aby mohl zmíněný vysokovýkonný motor pohánět neobvykle velkou vrtuli, jejíž průměr činil bezmála čtyři metry, a zároveň aby „prohnutí“ zlepšilo letcům výhled z kabiny při přistávání na palubě letadlové lodě.

První rekord

Prototyp měl v trupu dva 7,62mm kulomety, zatímco v křídle se nacházely dvě 12,7mm zbraně a dvě malé pumovnice. Stroj poprvé vzlétl 29. května 1940 a již v říjnu 1940 měl na kontě jeden rekord, když jako první americká stíhačka překročil rychlost 400 mil za hodinu (640 km/h) ve vodorovném letu. V červnu 1941 následovala zakázka na sériovou produkci pod názvem F4U-1 Corsair a do výroby se zapojily i firmy Brewster a Goodyear, od nichž přicházely stroje nazývané F3A-1, respektive FG-1.

Sériová podoba se od prototypu lišila mimo jiné výzbrojí, protože neměla ony malé pumovnice a nesla šestici 12,7mm kulometů v křídle. Také měla jinak umístěné palivové nádrže, mírně delší trup a pancéřovou desku za kokpitem. Coby palubní stíhačka se ale „korzár“ potýkal s velkými potížemi, což ukázaly testy v červnu 1942. Stroj měl tendenci bez varování ztrácet výšku a po dosednutí byl značně nestabilní, a tak US Navy nejprve odmítlo jeho nasazení na palubách letadlových nosičů. 

Úpravy pro palubní operace 

Jinak podařený design naštěstí nezapadl, jelikož sériová výroba běžela pro letecké útvary námořní pěchoty, které operovaly ze země. Navzdory zmíněným problémům si letouny objednali i Britové a jejich zkušenosti poté hodně přispěly k úpravám F4U, na kterém firma Vought intenzivně pracovala. Proběhlo několik na pohled méně patrných, jenže velmi významných změn v konstrukci křídla a podvozku, díky nimž značně vzrostla stabilita, původní překryt kabiny dostal nový bublinový tvar a sedadlo pilota bylo umístěno výš, takže měl letec lepší výhled.

Tak vznikla obměna, jež od dubna 1944 mohla působit z palub letadlových lodí. Vývoj ale i pak pokračoval, protože US Navy žádalo též stíhačky se silnější výzbrojí a stroje schopné sloužit coby stíhací bombardéry. Tak vznikla verze F4U-1C, která v křídle nesla čtyři 20mm kanony AN/ M2, nebo varianta F4U-1D, u které se objevily nové nosníky pro neřízené rakety HVAR a závěsníky pro pumy. Posléze se objevila také úprava motoru se jménem R-2800-18W a záhy následovalo její zamontování do „korzára“, čímž se zrodila modifikace F4U-4, jejíž první sériové kusy byly dodány na podzim 1944.

F4U-1 Corsair

  • ROZPĚTÍ: 12,50 m
  • DÉLKA: 10,17 m
  • VÝŠKA: 4,90 m
  • PRÁZDNÁ HMOTNOST: 4 074 kg
  • MAX. HMOTNOST: 6 350 kg
  • MOTOR: hvězdicový Pratt & Whitney R-2800-8 o výkonu 1 495 kW (2 000 koní)
  • MAX. RYCHLOST: 670 km/h
  • BOJOVÝ DOLET: 1 630 km
  • BOJOVÝ DOSTUP: 11 250 m
  • VÝZBROJ: 6× 12,7mm kulomet M2

Ochránce proti kamikadze

Produkce této varianty však probíhala již jen na linkách Vought a Goodyear, jelikož US Navy nebylo spokojeno s kvalitou výrobků značky Brewster. Bez ohledu na verzi ovšem platilo, že corsair nebyl vhodný pro piloty-začátečníky, neboť přistávání s ním (navzdory uvedeným změnám) patřilo k náročnějším. Naopak zkušení piloti si pochvalovali jeho odolnost, rychlost, obratnost a také silnou výzbroj.

TIP: Poslední souboje nad Pacifikem: Stíhačky F4U Corsair vs. Ki-84 Hajaté (2)

Díky těmto vlastnostem byl vnímán jako nejlepší letadlo pro ochranu lodí proti sebevražedným útokům Japonců, avšak jeho nosnost až 1 800 kg pum a raket z něj dělala i vynikající nástroj pro údery na pozemní cíle. Úspěchy proto sbíral také v korejské válce a kromě US Navy, US Marine Corps a Royal Navy sloužil i na Novém Zélandu, ve Francii a v Latinské Americe. Možná to vypadá neuvěřitelně, avšak „korzáry“ vzdušných sil Salvadoru a Hondurasu sváděly vzdušné souboje ještě v roce 1969.

  • Zdroj textu

    II. světová

  • Zdroj fotografií

    Pinterest


Další články v sekci