Poslední rok totality: Co se odehrálo na podzim 1989 v Československu?

Koncem osmdesátých let minulého století bylo zřejmé, že komunistický režim v Československu je v politické a hospodářské krizi. Jakoby se této země nijak netýkaly změny k lepšímu, k nimž postupně docházelo v okolních státech po nástupu Michaila Gorbačova do čela Komunistické strany Sovětského svazu roku 1985. 

Nespokojenost mezi lidmi 

Na Hradě stále seděl v prezidentské funkci přestárlý Gustáv Husák a lidé měli pocit, že tam bude sedět snad navěky. Také věkový průměr vedoucích činitelů Komunistické strany Československa (KSČ) byl velmi vysoký a přes slibované změny v rámci takzvané „přestavby a demokratizace společnosti“ se nic významného nedělo.

Lidé museli nadále stát v dlouhých frontách na banány či pomeranče. Už dávno si zvykli, že zásobování v obchodech je mizerné a stále chybí to a zase ono, ať už se jednalo o česnek, polévkové koření nebo třeba toaletní papír. V zaměstnání pak byli nuceni vysedávat dlouhé hodiny na neplodných politických schůzích a poslouchat řeči o socialistických vymoženostech naší společnosti, kterých se občanům kapitalistických zemí zoufale nedostává. V této atmosféře je pochopitelné, že toho všichni začínali mít postupně dost. Zlomovým se stal podzim roku 1989.

Události 17. listopadu

Od začátku roku bylo možné sledovat rostoucí nespokojenost. Pro vývoj situace však měly rozhodující význam události, ke kterým došlo 17. listopadu v Praze. Nezávislé studentské sdružení naplánovalo k 50. výročí uzavření českých vysokých škol nacisty roku 1939 shromáždění na Albertově, jehož příprav se ujala i pražská odbočka Socialistického svazu mládeže, což byla politická organizace řízená komunistickou stranou. Průvod byl proto úřady tentokrát schválen, avšak už během jeho oficiální části vyvolávali mnozí účastníci protikomunistická hesla.

Po plánovaném ukončení manifestace se většina účastníků nerozešla a pokračovala do centra města. Vše vyvrcholilo v podvečerních hodinách brutálním policejním zásahem na Národní třídě a v okolních ulicích. Podle pozdějšího vyšetřování při něm bylo zraněno 568 osob. Mezi lidmi se pak začala šířit informace o tom, že student jménem Martin Šmíd při zásahu policistů zemřel. Jednalo se pravděpodobně o předem naplánovanou provokaci ze strany agentů komunistické Státní bezpečnosti (StB), která však nevyšla a zpráva naopak vyburcovala pražské obyvatelstvo k dalšímu odporu. 

Nečekaná reakce

Studenti pražských vysokých škol a divadelní herci vstoupili po zásahu Národní třídě hned do stávky a 19. listopadu bylo v pražském Činoherním klubu založeno Občanské fórum v čele s Václavem Havlem. Od následujícího dne začala stávkovat většina vysokých škol nejen v Praze, ale také v Brně a dalších městech. Důležité bylo, že vedení Socialistického svazu mládeže se distancovalo od policejního zásahu a dalo opozici prostor ve svém deníku Mladá fronta. Také redakce Svobodného slova a Lidové demokracie zaujaly podobný postoj a články uveřejněné v těchto novinách se pak značně lišily od toho, co psalo komunistické Rudé právo.

Rozhodujícím se však stal postoj Sovětského svazu, jehož představitelé prohlásili, že do vývoje v Československu nebudou zasahovat. V dalších dnech potom probíhaly demonstrace ve všech větších městech v Čechách, na Moravě i na Slovensku a ulice se zaplnily plakáty a různými protestními nápisy, které požadovaly politické změny. Mnohé z nich byly napsány s vtipem a velice přesně komentovaly situaci.

Komunistická strana na svém zasedání 24. listopadu odvolala dosavadní vedení v čele s Milošem Jakešem a nahradila ho novým, což už ale na její situaci nemohlo nic změnit. Den předtím se ještě pokusil oslovit pražské dělníky v ČKD vedoucí tajemník Městského výboru KSČ v Praze Miroslav Štěpán, který byl považován za jeden ze symbolů komunistické moci. Jeho pokus ale skončil trapně, když se ve svém projevu snažil získat přízeň shromážděného davu větami: „Vycházíme z jednoho, že základ je názor dělnické třídy a tedy i ústřední výbor strany věří, že se může spolehnout právě na dělníky a pracující našeho devátého obvodu, zejména z našich závodů ČKD. V žádné zemi, ani rozvojové, ani socialistické ani kapitalistické neexistuje to, aby patnáctileté děti určovaly, kdy má odejít prezident, nebo kdy má přijít a kdo jím má být. A to se bohužel stalo“

Tato slova byla přítomnými vypískána a přerušena skandováním „nejsme děti“. Komunističtí předáci nyní mohli jasně vidět, že je proti nim právě ta dělnická třída, jejíž podporou se předtím vždy zaklínali. Když potom 27. listopadu proběhla generální stávka, které se zúčastnily asi tři čtvrtiny pracujícího obyvatelstva, byla tím po 41 letech v Československu definitivně zlomena dosavadní politická nadvláda komunistické strany. 

Změny pokračují 

Překotný vývoj událostí pokračoval, když tehdejší parlament (Federální shromáždění) odsouhlasil 29. listopadu vyškrtnutí 4. článku z ústavy. Tento článek uváděl, že vedoucí silou ve společnosti je komunistická strana. Počátkem prosince se ale jasně ukázalo, že komunisté se vzdávají moci jen velmi neradi. Prezident Husák jmenoval novou vládu, z jejíchž jedenadvaceti členů bylo šestnáct komunistů, což vyvolalo nové demostrace a protesty. Po několika dnech proto tato vláda musela odstoupit a došlo ke jmenování nové vlády „národního porozumění“ v čele s Mariánem Čalfou, která už byla sestavena po dohodě politických stran s Občanským fórem a jeho slovenským protějškem Verejnosť proti násiliu.

TIP: Politikem proti vlastní vůli: Václav Havel v čele nového Československa

Zasedli v ní někteří opoziční předáci jako Jiří Dienstbier nebo Ján Čarnogurský. Husák zároveň oznámil své odstoupení, takže nyní vyvstala další důležitá otázka, kdo po něm převezme prezidentský úřad. Společenské změny se projevily i v tom, že začalo odstraňování zátarasů na hranicích s „kapitalistickými“ zeměmi Rakouskem a Spolkovou republikou Německo a do vlasti se také mohli po mnoha letech podívat někteří emigranti jako například legendární písničkář Karel Kryl či podnikatel Tomáš Baťa. 

Volba prezidenta 

Na prezidentskou funkci bylo původně několik kandidátů, nakonec byl vybrán Václav Havel. Zvolilo jej Federální shromáždění na zasedání ve Vladislavském sále Pražského hradu 29. prosince 1989. Havel se tak stal prvním nekomunistickým prezidentem od května 1948, kdy na svou funkci rezignoval Edvard Beneš. Je zajímavé, že jej jednomyslně volili i komunističtí poslanci, kteří mu donedávna nemohli přijít na jméno. Volba znamenala zároveň také ukončení studentských stávek a můžeme ji chápat také jako symbolické završení dramatického roku 1989.