Poslední intrika nemocného císaře: Plánoval Rudolf II. sesazení svého bratra?

Po Praze se sice vyprávělo, že nový král dřív nebo později přemístí svou rezidenci do Vídně, kde se cítil spokojeněji, ale zatím nebyly všechny formální účty s Rudolfem uzavřeny a Matyáš Habsburský se stěhováním nepospíchal. Hned po korunovaci následovalo v pražských městech jedno katolické procesí za druhým a Matyáš se některých slavností osobně zúčastnil a předváděl tak veřejnosti svou oddanost církvi. Náboženské povinnosti spojoval se společenskými a osobním příkladem dodával více váhy katolické agitaci.

Císař v ústraní

„Rudolf II. žil po Matyášově korunovaci na Pražském hradě v tak nápadném ústraní, že se podobalo přísné izolaci. Stýkal se sice s některými ministry a dvorskými hodnostáři, ale obklopoval ho stále těsněji neprodyšný kruh osobních služebníků, který si svůj vliv na císaře střežil žárlivěji než kdy dřív. Na první pohled se mohlo zdát, že císař, zbaven vladařských povinností a osvobozen od vážnějších finančních starostí, pocítí vzácnou úlevu a najde v poklidném závětří svého soukromí alespoň částečně ztracenou duševní rovnováhu.

Je pravda, že si po své abdikaci počínal klidněji a uvážlivěji a dokonce se se zaujetím vracel k některým svým zálibám – stále ještě nakupoval přírůstky do hradního zvěřince a nové klenoty pro svou šackomoru. Soudobí zpravodajové se zmiňovali nyní nezřídka o ‚starém hodném pánovi‘. Císař se sice nezbavil stihomamu a psychopatických příznaků, ale na vše reagoval pokojněji, protože mu ubývalo sil a životní energie.“

Takže konec? Rudolf se už nevzmohl na žádný odpor? Energie z něj unikala, ale přitom ho nic na světě nemohlo přimět k tomu, aby se vzdal falešných snů o rehabilitaci na účet bratra Matyáše. V tom nejostřejším rozporu s realitou, která neúprosně vyvracela Rudolfovy utkvělé představy o novém účtování se zrádným Matyášem, zaváděl chorý mozek císaře do říše fantastických plánů, které nemohly vést jinam než ke katastrofě. Už několik týdnů po Matyášově korunovaci českým králem získalo podezření, že Rudolf kuje proti Matyášovi nové pikle, velmi konkrétní podobu.

Vzhledem k nepopiratelnému úpadku Rudolfových tělesných i duševních sil to znělo neuvěřitelně, ale Matyáš měl v rukou přesvědčivé důkazy. Nedělalo mu problém si je opatřit, protože doslova prošpikoval bratrovo bezprostřední okolí donašeči. A kromě toho už Rudolf nemyslel na nějakou opatrnost.

Poslední pokus o vzdor

Navzdory slibu, že bude podporovat Matyášovu kandidaturu na císařskou korunu, se Rudolf s pomocí některých říšských hodnostářů snažil naopak zabránit, aby k takové volbě došlo. Tento zrádný tah vlastně nikoho nepřekvapil, protože na podobné zvraty v Rudolfových postojích si už všichni zvykli. Překvapující však bylo, že Rudolf přes své omezené možnosti přece jenom některá říšská knížata pro svůj záměr získal. Byli to v první řadě protestanti, kteří podporovali císařův návrh, aby byl sjezd svolaný do Norimberku odložen. Protestantským knížatům přitom nešlo vůbec o Rudolfa, chtěli s pomocí pomstychtivého císaře ochromit politiku Habsburků a katolíků.

Když se o tom katolické kruhy dozvěděly, zareagovaly obdobně jako Rudolf. To znamená zákeřně a podle. V praxi to bylo tak, že se spojily Rudolfovy politické pikle s jeho nenávistnými (většinou neuváženými) výroky o katolické církvi a jejích institucích. Šířily se nepodložené zprávy, že císař hodlá přestoupit k protestantismu, což byla politická lež. Je taková lež jiná než normální lež? Samozřejmě. Politika přece světí takřka všechny myslitelné prostředky. Prokázat to obvinění nešlo, ale na tom pramálo záleželo.

„V průběhu několika týdnů rozkol mezi Rudolfem a Matyášem znovu nebezpečně obživl a zamořil politickou atmosféru kolem pražského císařského dvora. Zatímco se kamarila Rudolfových osobních služebníků snažila císaře vehnat do otevřeného střetnutí s králem Matyášem a neohlížela se na to, co by mohl případný konflikt Rudolfa II. stát, jiná skupina dvořanů, v každém směru uvážlivější a serióznější, chtěla Rudolfa od nové konfrontace odvrátit a zabránit tak jeho nové a tentokrát nepochybně katastrofální porážce. Dlouho se zdálo, že císaře ovládne bezohledná a krátkozraká skupina osobních služebníků, ale dříve než se mohla situace takto vyhrotit, Rudolf II. těžce onemocněl a vývoj událostí dostal rázem jiný směr.“

Vladař plný neduhů

První zprávy o císařově novém ochoření pronikly na veřejnost kolem Vánoc roku 1611 a jejich rozpačitý obsah opravňoval k domněnce, že císař onemocněl už dříve a že jeho potíže byly zpočátku zamlčovány. Rudolfovi důvěrní služebníci se už nějaký čas snažili utajit konkrétní informace o jeho fyzickém chátrání, ačkoliv se s jeho příznaky setkávali den co den.

A že těch neduhů onen Habsburk měl. Dá se říci, že byl stižený takřka všemi nemocemi. Ale přece jenom, kterými nejvíc? Z důvěrných lékařských výroků, z císařových nářků i zkušeností osobních Rudolfových služebníků prosáklo navenek, že císař trpí plicní chorobou. Pravděpodobně to byla tuberkulóza. Určité indicie vypovídají také o chorobě jaterní. Tu si císař prý sám zhoršoval požíváním příliš chladných nápojů.

S určitostí se dá předpokládat, že lidem vyskytujícím se v Rudolfově blízkosti neušly ani průvodní znaky syfilidy. O těch se ovšem v duchu soudobých etických zásad zmiňovali lékaři jenom s největší diskrétností.

TIP: Smutkem sužovaný Rudolf II.: Své démony zaháněl uměním a bujarými večírky

Teprve po Rudolfově smrti se odvážil doktor medicíny Jan Atemstedt sdělit saskému vyslanci, že císař se už před nějakým časem nakazil pohlavní chorobou a musel se léčit „in membro pudendo“, čili na stydkém údu. Jakýsi doktor Ruland dokonce témuž diplomatovi řekl: „Císař musel být plný morbus gallicus!“ Morbus gallicus je francouzská nemoc, čili syfilis, příjice. Jisté je, že první zpráva o císařově nemoci byla z Prahy odeslána až v okamžiku, kdy byl Rudolfův stav už hodně vážný a kdy si v císařských předpokojích podávali dveře osobní lékaři.

Podle zprávy falckraběte Viléma Neuburského z 24. prosince 1611 se císaři na stehnech udělaly nepříjemné vředy a trápily ho tak, že přicházel k audiencím v pantoflích. To už se vědělo, že k němu docházejí i další lékaři a že jsou neustále k dispozici i zkušení barvíři, aby v nutném případě provedli jednoduché chirurgické zákroky. Na sklonku prosince převládlo mezi lékaři mínění, že Rudolfův stav je neobyčejně vážný. Tato domněnka se brzy potvrdila. Uběhl sotva měsíc a nemocný exkrál skonal.