Porod napříč staletími: Důležitou roli hrály porodní báby, příručky i pověry

Ačkoliv pro to neexistují hmatatelné důkazy, někteří antropologové se domnívají, že v každém sociálním společenství existovala žena, která pomáhala ostatním v jejich těžké hodince. Nejstarší doklad o vedení porodu je asi čtyři tisíce let starý sumerský text shrnující základní informace o těhotenství, porodu, o smrti novorozenců a matek. Od něj bylo třeba ujít ještě dlouhou cestu k prvním vědeckým porodnickým pojednáním ve starém Řecku a Římě.

Starověcí průkopníci a jejich dědictví

Právě z období antického Říma pochází první doložený ženský lékař, dnes považovaný za zakladatele gynekologie a porodnictví: Sórán z Efesu (98–138 n. l.) ve své dvojdílné učebnici Gynoikeia popsal menstruaci, stádia gestace, nejrůznější způsoby extrakce plodů včetně abortivních postupů, pozornost věnoval péči o novorozence a nevynechal ani několik antikoncepčních metod. Jeho dílo patřilo po staletí k základním kamenům oboru.

S obdobím starého Říma je spjata také významná porodnická metoda zvaná císařský řez, dnes často mylně spojovaná s římským císařem Juliem Caesarem, který se měl narodit tímto způsobem. Výraz sectio caesarena, poprvé doložený v encyklopedii Historia naturalis Plinia Staršího (23–79 n. l.), je odvozen od latinského slovesa caedere – rozřezat či ukrojit. Císařské řezy ve Starém Římě se totiž prováděly výhradně na ženách, které zemřely při porodu a plody vyňaté z jejich těl se nazývaly caesones či caesares.

V temném věku středověku

V raném středověku se v Evropě závratně propadla úroveň medicíny a s tím pochopitelně i porodnictví. Nejen, že de facto přestala existovat hygiena a mnoho někdejších anatomických znalostí bylo zapomenuto ve víru neutuchajících válečných konfliktů. Především začalo být středověké lékařství silně ovlivňováno dogmaty postupně sílícího křesťanství. Krvavé zákroky na lidském těle, porody nevyjímaje, nespadaly pro možné spojení s ďáblem do kompetence lékařů, nýbrž ranhojičů. Ti se často rekrutovali z řad holičů, přikladačů pijavic či bradýřů. Ačkoliv nelze všechny házet do jednoho pytle, jejich znalosti byly často nevalné a nedostačující. 

Prizma předsudků a pověr učinilo život ženy obtížnější, než tomu bylo ve starověku, neboť na fyziologické procesy ženského těla se v křesťanské společnosti nahlíželo jako na cosi vrcholně nečistého, jako nevyhnutelný trest za hřích pramáti Evy. Celou problematiku v zásadě vystihovalo Mojžíšovo sdělení lidskému pokolení o tom, že ženy budou své syny rodit v bolestech a utrpení, a za ideál se považovalo neposkvrněné početí Panny Marie. Skutečné zkušenosti s těhotenstvím a porodem se proto předávaly pokoutně, obvykle v rodině z matky na dceru, případně se o osvětu mladých dívek a nevěst postaraly jiné zkušenější ženy, jež bývaly přivolávány k porodům. 

Zlatá éra babictví

Středověké porodní báby, zvané též báby pupkořezné, neměly žádné formální vzdělání. Se svým řemeslem začínaly obvykle ve věku kolem pětatřiceti let, kdy již nastřádaly dostatek znalostí od svých starších kolegyň a dobře se orientovaly v bylinkářství, které tvořilo nedílnou součást jejich profese. 

Nejstarší česká písemná zmínka o porodní babce pochází z roku 1178 z popisu narození českého šlechtice Hroznaty Teplického, později blahoslaveného papežem Lvem XIII. V této době ještě přítomnost porodní báby u porodu nebyla běžnou záležitostí a děti na svět často přicházely pouze za pomoci ženských příbuzných rodičky, neboť mužům (i lékařům) byl vstup k porodu zakázán. K hojnějšímu rozšíření babictví došlo spíše až v 15. a 16. století.

V této době se začal klást důraz na to, aby porodní bába uměla alespoň trochu číst a psát, v některých zemích musela dokonce obstát ve zkoušce a zdůrazňovala se rovněž pravomoc provést nouzový křest v případě, kdy nebyla naděje na přežití novorozeněte. 

TIP: Umění bab pupkořezných: Od magie k profesionalizaci porodnického řemesla

Do obvyklé pracovní náplně porodní báby spadalo široké spektrum činností od výživového poradenství v době těhotenství až po očistu právě narozeného dítěte. Během samotného porodu se porodní babky často musely vypořádat s řadou stresových situací a nečekaných komplikací, přičemž disponovaly jen velmi omezenými prostředky.

Ve středověku ženy rodily vsedě, v posteli či v lepším případě v porodních židlích. Nebyl znám nástřih hráze, neexistovaly porodnické kleště ani jiné prostředky k rychlému ukončení komplikovaného porodu. Pokud plod zemřel v porodních cestách a matka nepodlehla krvácení či otravě, snažily se porodní báby vyjmout mrtvé tělíčko pomocí nálevů a napařování. Pokud naopak zemřela rodička a existovala naděje na záchranu plodu, přistupovalo se k primitivnímu císařskému řezu. 

Pokrok ve věku osvícenství

Osmnácté století přineslo pro obor porodnictví množství velkých změn. V roce 1745 pozvala císařovna Marie Terezie do Vídně leidenského osvícence Gerharda van Swietena a pověřila ho mimo jiné reorganizací zdravotnictví a lékařského vzdělávání po západním vzoru. Výsledkem Swietenovy práce bylo v roce 1747 vydání dekretu, ukládajícího porodním bábám účastnit se pitev a získat tak znalosti o anatomii ženského těla. Zdravotní řád z 24. července 1753 už dopodrobna specifikoval potřebné znalosti a způsob aprobace všech úrovní zdravotnického personálu.

Porodní babky se účastnily přednášek, musely absolvovat praxi v nemocnici, procházely zkouškami před krajským ranhojičem a musely povinně nosit oficiální odznak. Nařízení císaře Josefa II. z roku 1775 výslovně uvádělo, že „nezkoušené a nepotvrzené báby se netrpí“. 

Zejména šlechtičny však v této době začínaly od využívání služeb porodních bab postupně upouštět a ke svým porodům zvali tak zvané akušéry. Jednalo se převážně o specializované chirurgy, jejichž název se odvozoval od francouzského slovesa accoucher – rodit se. Tito muži, v Čechách tu a tam zvaní babiči, byli významnými průkopníky vědeckého porodnictví a medikalizovaného porodu se všemi jeho pozitivními i negativními dopady. 

Porody ve věku nemocnic

Porodnické ústavy se ve střední Evropě začaly rozvíjet až v 19. století. Dalo by se čekat, že se porod ve specializovaném prostředí a pod dohledem lékařů stane bezpečnější záležitostí – že přinese významný pokles novorozenecké úmrtnosti a ubyde i úmrtí rodiček. Ale opak byl pravdou. Lékaři v nemocnicích totiž k porodům přicházeli přímo od nemocných (či dokonce z pitev) bez jakékoliv desinfekce rukou, což bylo pro zhruba každou pátou rodící ženu fatální. 

Teprve po roce 1847, kdy si lékaři na podnět Rakušana Ignaze Semmelweise začali ruce a nástroje desinfikovat v chlorovém vápně a zbavovat je tak „mrtvolných částic“, poklesla úmrtnost rodiček rodících v ústavech na pouhé jedno procento. Éra geniálních vědců Louise Pasteura a Roberta Kocha, kteří se zabývali bakteriologií a působením mikroorganismů na lidský organismus, pak ve druhé polovině 19. století znamenala další významný posun na cestě k ještě bezpečnějším porodům. 

Prvním českým porodnickým ústavem se stala nemocnice v Apolinářské ulici v Praze. Se stavbou komplexu se začalo v roce 1867 a do provozu byla nemocnice uvedena roku 1875. Dne 28. dubna se zde Barboře Koutné z Rožmitálu narodilo první dítě, holčička.

TIP: Budeš rodit v utrpení! Mýty a lidové pověry provázející porody

V době otevření disponovala nemocnice 367 lůžky na mnoha odděleních, rozmístěných v rámci moderního pavilónového systému. Porodnické oddělení poskytovalo péči ve třech úrovních kvality, přičemž v nejnižší mohly rodit nejchudší ženy zcela bez poplatků. Klientkám z opačného konce společenského žebříčku sloužily mimo jiné dva luxusní jednolůžkové pokoje se zvláštními vchody přímo z ulice. Zajišťovaly dokonalé soukromí a využívaly se rovněž k utajeným porodům mimomanželských potomků. 

Do konce druhé světové války na našem území fungovalo šestnáct porodnických ústavů, v roce 1951 už jich bylo sto třicet. Pro srovnání, nejstarší porodnice v Evropě a zároveň na světě byla postavena v polovině 18. století v irském Dublinu. The Rotunda Hospital funguje pod nezměněným názvem dodnes jako největší irský porodnický dům.