Poprava císaře: Maximilán Habsburský zaplatil svou ctižádostivost životem

Pozdější život rakouského arcivévody Maxmiliána podstatně ovlivnily jeho přátelské kontakty s císařem Napoleonem III. a císařovnou Evženií. Francouzského monarchu totiž na rozdíl do svého konzervativního bratra hodnotil jako moderního panovníka. „Společensky“ si poněkud polepšil v roce 1857 sňatkem s belgickou princeznou Charlottou, prý mimořádně krásnou, bohatou, inteligentní a vzdělanou sedmnáctiletou dívkou. Maxmilián právě v této době „postoupil“ do funkce guvernéra lombardsko-benátského království sídlícího v Miláně. Lombardii však pro rakouskou monarchii nezachránil, ta byla po válce z roku 1859 ztracena.

Poněkud zdrcený Maxmilián se za to hluboce styděl a uchýlil se do nově postaveného habsburského zámku Miramare u Terstu. Snad si uvědomil, že selhal. Takřka z ničeho nic mu v roce 1861 v rukou „přistála“ nabídka Napoleona III. na mexickou císařskou korunu. To se pošramocené Maxmiliánově ješitnosti jevilo jako spása. Zdálo se mu, že nadešel čas pro uskutečnění jeho světovládných plánů. Navíc svého poněkud kolísavého a často nerozhodného manžela vehementně podporovala Charlotta, která se nedala odradit žádným z četných varování. 

Příliš žhavá půda

Maxmilián i Charlotta, opojení nově získaným titulem, ale tvrdošíjně lpěli na svém snu. Hodlali se v Mexiku co nejvýrazněji prosadit. Příliš se to nedařilo, protože během dlouholeté občanské války mexické obyvatelstvo značně zlhostejnělo a málokdo vůbec pochytil, že v zemi se vyskytuje cizí císař, který by měl mít na srdci blaho této latinské země. Navíc se Maxmilián dostával do stále častějších sporů s mexickou církví. Odmítal totiž vrátit církevní majetky konfiskované bývalým prezidentem Juarezem, které se mezitím ocitly v rukou nových majitelů.

Když francouzský císař Napoleon III. změnil svoji politiku vůči Maxmiliánovu mexickému dobrodružství a začal stahovat ze země svá vojska, Habsburk se propadl do hluboké deprese. Snad pomýšlel i na návrat do Evropy. Podléhal ale své energické manželce Charlottě, která ho od těchto chmurných úvah zrazovala. Podle ní by abdikací odsoudil sám sebe: sám sobě by vystavil vysvědčení o své neschopnosti.

Ve velkém zoufalství odjela Charlotta v roce 1866 sama zpět do Evropy a prosila jak papeže, tak i Napoleona III. o pomoc. Francouz však měl svých panovnických starostí dost a milou císařovnu odmítl. Zoufalá žena se z toho lidově řečeno „pomátla“ a za svým mužem se už do Mexika nevrátila. Není pochyb o tom, že i Maxmilián pomýšlel na to, že by i on sám „vzal roha“. Nicméně - nutně si potřeboval zachovat svoji panovnickou tvář.

TIP: Tragédie habsburského domu: Mexické dobrodružství arcivévody Maxmiliána

Když Napoleon III. skutečně začal z Mexika stahovat svá vojska, zůstaly na Maxmiliánově straně zbytky naverbovaných legionářů a hrstka jeho mexických stoupenců. V polovině května 1867 pochopil, že jeho situace je beznadějná.

Prominentní vězeň

Republikáni zahájili ofenzívu a dobyli město Querétaro, kde Maxmiilána zajali. Císař putoval do vězení, kde ho směl navštěvovat jen rakouský vyslanec dr. Lago, který také popsal poslední hodiny a dny jeho života. Mimo jiné napsal, že když vstoupil do císařovy cely, našel jej nemocného, duševně však zcela svěžího. Po schodech k chodbám vedoucích k jeho vězení, bylo prý rozloženo na sta vojáků.

Tak si mexický císař alespoň v posledních okamžicích svého života užíval mimořádné pozornosti. Podle ne zcela očitých zpráv dostal od svých lidí nabídku k útěku, tu ale odmítl. A tak jej postavili před válečný soud a odsoudili k trestu smrti. Ortel nad ním vykonali v Querétaru 19. června 1867. Bylo mu pouhých třicet pět let! Tělo na žádost belgického krále převezli zpátky do Evropy a pohřbili v kapucínské hrobce ve Vídni.