Popelka a král: Jak získala markýza de Pompadour vliv na francouzského krále?

Příběh Jeanne-Antoinetty Poissonové se zdá být pohádkou o neurozené dívce, jež se stane milenkou mocného krále Francie a získá všechno, na co lze jen pomyslet. Kromě jediného: obyčejného lidského štěstí.

Rodina jí nikterak slavnou budoucnost nezaručí. Její matka, tmavooká a tmavovlasá Louise-Madeleine de La Mott, je neobyčejně krásná a je si toho vědoma. Stává se „une femme galante“, tedy ženou, kterou živí její tělesná přitažlivost. Přátel si dokáže sehnat vskutku požehnaně a k jejím milencům patří i královský ministr války Claud Le Blanc. La Mottova rodina ale něco takového nedovolí! Nezbednou dceru promptně provdá za armádního dodavatele Francoise Poissona. Ze svazku se roku 1721 narodí holčička Jeanne-Antoinetta.

Madeleine se dál věnuje milostným pletkám. Dcerku posílá do kláštera, aby získala lepší vzdělání. Otec Poisson se také neukáže jako vzor ctnosti: nadělá obrovské dluhy a prchá do Německa. Vrací se teprve, až když je jeho dceři patnáct let. 

Osudová věštba

S devítiletou dcerkou navštíví madam de La Mott známou pařížskou věštkyni. Co ji čeká? Bohatě se provdá? Za vznešeného muže? Odpověď jim vyrazí dech: Jeanne-Antoinetta získá srdce samotného krále! Matka se zamiluje do oslnivé představy. Od této chvíle oslovuje dceru „královničko“. Přesvědčí i svého milence, velkého finančníka Tournehema, aby naučil dívku dovednostem potřebným u dvora. Jeanne mu říká strýčku, ale spekuluje se, že právě on je jejím pravým otcem.

Dostává se jí vzdělání srovnatelného s princeznami ve Versailles. Od sedmnácti let navštěvuje pařížské salony. Oslňuje důvtipem, schopnostmi i něžnou a přitom chladnou krásou – zlatohnědými vlasy, velmi světlou pletí a tmavomodrýma očima. Rodina jí urputně hledá vhodného manžela. Sice je určena pro krále, ale musí se nejprve vdát, aby získala titul a právo vstoupit do společnosti. 

Volba padá na „strýčkova“ čtyřiadvacetiletého synovce Charlese-Guillauma, kterého Tournehem ustanoví dědicem a věnuje mu panství v Étiolles. Jeanne-Antoinetta se 9. března 1741 stává v kostele sv. Eustacha madame ď Étiolles. A tak začíná její cesta ke králi...

Mladá paní vede čilý společenský život, navštěvuje divadla, plesy, salony. Manžel ji zbožňuje a velmi na ni žárlí. Ona jeho city sice neopětuje, ale povinnosti plní svědomitě. Jejich první syn brzy umírá, ale poté se manželům narodí dcera Alexandrina. Protože Jeanne miluje jízdu na koni, často se projíždí po lesích okolo Versailles a doufá, že si jí král všimne. Je jen otázkou času, kdy se tak stane...

Nesmělý král 

Ludvík XV. se původně králem stát neměl, ale ve dvou letech přišel o oba rodiče i prarodiče. V pěti letech se tak stává králem. Chlapec se cítí velmi osamělý, trpí nedostatkem citu. Do konce života ho budou trápit vleklé deprese a těžká melancholie. Snad i pro to, aby rozehnal chmury, si bude dopřávat tolika světských potěšení a radovánek. 

Ludvík je sice hoch nesmělý, ale nesmírně krásný. V jedenácti letech se zasnoubí s tříletou španělskou princeznou. Neví, co si s holčičkou povídat, je z ní nesvůj. Daruje jí sice panenku, ale hned se utíká ke svému oblíbenému lovu. Navíc urputně vzdoruje pokusům dvořanů uvést ho skrze nějakou zkušenější ženu do tajů sexuálního života. Vypukne tedy nové hledání a volba padá na jednadvacetiletou Marii Leszczyńskou, dceru vyhnaného polského krále Stanislava. Není žádná krasavice, ale inteligentní, veselá a laskavá. Patnáctiletý Ludvík je jí okouzlen. Dosvědčí to o svatební noci, kdy jí podá dokonce sedm „důkazů něžnosti“ a zcela propadne tělesné vášni.

Zpočátku je královské manželství šťastné. Deset let po sobě rodí královna pravidelně jedno dítě ročně. Dá králi a Francii i mužského dědice - dauphina Ludvíka Ferdinanda. Pak ji ale představa dalších těhotenství začíná odpuzovat a jako přísná katolička tím pádem odmítne králi i sex. Ludvík je muž na vrcholu sil a pochopitelně se zařídí po svém. Začne dávat přednost milenkám a lovu. Královna zase Bohu a kartám.

Božská Diana

Král trpí po smrti jedné ze svých oblíbených milenek nesnesitelnou nudou. Ovšem pouze do doby, než spatří zlatovlasou Jeanne projíždějící se na koni. „To je poslední trofej do mé sbírky!“ Touží ji znovu spatřit. Jak to ale navléknout? Příležitost se najde. Pozve ji na oslavu dauphinovy svatby 24. února 1745. Honosného maškarního plesu se účastní veškerá smetánka. K tanci vyhrávají ti nejlepší hudebníci a delikatesy na stolech potěší i ty nejmlsnější jazýčky. Prostor osvětluje neuvěřitelných osm tisíc svíček!

Jeanne v kostýmu mýtické nymfy Diany hledá očima jen a jen krále. Ten do sálu vchází převlečen za strom – tis! Po jediném tanci je navždy ztracen. Těžko říci zda pro jeji zlatovlasou krásu, nebo duchaplnost a vtip konverzace. Domlouvají si další schůzku a jejich vášeň propuká naplno. K nelibosti dvorských intrikánů, kteří nemohou madame ďÉtiolles prominout měšťanský původ. A co s nadbytečným manželem? Ten musí samozřejmě králi vyklidit pole! Co platno, že nikdy nepřestal svou ženu milovat! Jeanne získává pokojík ve Versailles, erb s titulem markýzy a zámek Pompadour. 

Paláce neřesti

Versailles si během Ludvíkovy vlády získá světově neblahou proslulost. Úpadek i neřesti tu dosahují vskutku královských rozměrů. Promiskuita a prostituce. Hazardní hry a mučení. Přesto se velmi dbá na formality. A žádná z princezen není ochotna Madame de Pompadour oficiálně představit královské rodině.

Ludvík přesvědčí ovdovělou princeznu de Conti splacením jejích dluhů z hazardu. Jakýsi prelát před ní prohodí: „To jsem zvědav, kdo je ta prostitutka, která bude ochotna představit takovou ženskou královně.“ Princezna de Conti s klidem odvětí: „Už víc neříkejte, abbé, jsem to já.“

Královna Marie se 14. září 1745 projeví jako dáma znalá etikety i králových citů. Ke své sokyni se chová vlídně, nechá ji políbit lem svých šatů a následně krále pochválí, že ji nezahanbil výběrem své favoritky. Mladý dauphin, který matku hluboce obdivuje a s otcem si nerozumí, na markýzu chlapecky vyplázne jazyk. Vyslouží si za to dočasný exil a musí se Madame de Pompadour omluvit. Toto ponížení jí ani otci nikdy nezapomene.

Chladná

Madame de Pompadour se stává oficiální královskou metresou. Obývá prostorný byt v druhém poschodí paláce, svou malou dcerku však u sebe mít nesmí. Král ji chce mít jen a jen pro sebe! Ona se jej snaží všemožně bavit, jednou ale prohlásí: „Nikdy pro mě nepřestane být záhadou!“ Ludvík často upadá do deprese, přejídá se a baví ho pouze sex a lov. Madame de Pompadour pro něj zřídí divadlo, v němž s dvořany sama hraje. Organizuje výlety, hostiny i diskuze s intelektuály. Přátelí se s Voltairem a Rousseauem. Na dvoře se ovšem škodolibě šeptá, že vášeň mezi Ludvíkem a jeho milenkou ochládá. 

Jeanne je opěvována jako jedna z nejkrásnějších žen 18. století, ale uspokojit královy touhy pro ni není lehké. Necítí sexuální žádost, neumí vášnivě reagovat na králova milostná objetí. Neustále se trápí, že proto ztratí jeho přízeň. Možná je za tím i fakt, že dvakrát potratila jeho dítě…

Snaží se svou frigiditu překonat: pije horkou čokoládu, pojídá kvanta lanýžů a celerové polévky – ovšem bez úspěchu. „Je chladná jako „macreuse“, kachna černá! Dokáže žít prakticky v jakémkoli klimatu, protože její krev se nikdy nerozehřeje!“ řekne o ní její vznešený milenec. I on si je ale dobře vědom, že je mu mnohem více než pouhou metresou: totiž rádkyní, skvělou společnicí, skutečným přítelem a oporou v prostředí prorostlém intrikami. 

Čím méně je jejich vztah tělesný, tím jsou si bližší. „Jsi moje sestra,“ šeptá jí král a v mnohém na ni spoléhá. Od dvořanů se jí za toto spoluvládnutí dostává přezdívky „madam děvka“. Mnoho umělců, šlechticů i diplomatů ovšem vděčí její přízni za kladné vyřízení svých žádostí. Dopisují si s ní ruská Kateřina Veliká i pruský Bedřich Veliký. Přes krásu, inteligenci a snahu o Francii na Madame de Pompadour stále ulpívají pomluvy. Vede zemi do zkázy! Ruinuje pokladnu! Šíří pohlavní choroby a bezbožnost! Zavinila neúspěch v sedmileté válce! A ona?

Zasadí se o stavbu vojenské akademie Ëcole Millitaire. Věnuje velkou pozornost výrobě porcelánu a představuje umělcům a řemeslníkům své vlastní nápady. I díky ní chemik Jean Hellot vynalezne slavnou světle růžovou barvu zvanou „rose Pompadour“. Také podporuje vydávání slavné Diderotovy Encyklopedie, byť v to král nemá důvěru. Stává se vévodkyní a jednou z dam, které dělají společnost královně. Nevyhne se ale nenávisti a štvavým útokům dauphina Ludvíka Ferdinanda a mnohých šlechticů. 

Nic netrvá věčně

Jeanne je třiatřicet a necítí se vůbec dobře. Její fyzická krása mizí v nenávratnu, trpí bušením srdce a závratěmi. Její smutek se ještě prohloubí roku 1754, kdy jí umírá otec i dceruška Alexandrina. Král si bez její tělesné blízkosti sice zoufá, ale na to, aby si našel jinou oficiální milenku, je jejich vztah příliš silný. V zámečku v Jelení oboře je pro něj zřízen harém mladých, neurozených a nevzdělaných dívek. Děvčata ve své naivitě často ani netuší, kdo je vlastně jejich vznešený milenec.

TIP: Nudně ctná Marie Leszczyńska: Lid ji miloval, král Ludvík ji podváděl

Když se o doupěti neřesti dozví Madame de Pompadour, šok ji ovládne jen na chvíli. Sama se chopí otěží a královy milenky nyní procházejí jejím přísným výběrem. Trpí však těžkými migrénami a bronchitidou. Když začne vykašlávat krev, pochopí, že jí mnoho času nezbývá. Všechny své šperky a cennosti odkazuje milovanému Ludvíkovi, aby rozšířila jeho sbírky. Umírá večer na květnou neděli dne 15. dubna 1764. Ludvíka její smrt zdrtí. Nechává ji pohřbít jako vévodkyni. A při pohledu na pohřební průvod s její rakví jeho oči zalévají slzy bolesti. Toho dne ztratí jedinou bytost, které bezvýhradně důvěřoval…