Pompeje doby bronzové: Na ostrově Théra se skrývalo prehistorické město

Římské město Pompeje zničené při výbuchu sopky Vesuv v roce 79, patří mezi nejzachovalejší starověké archeologické lokality na světě. Jeho návštěvník bude ohromen velice dobře dochovanými stavbami, jejichž zdivo dosud stojí až do výše několika metrů, jejich nádhernou uměleckou výzdobou a také mnoha různými předměty denní potřeby (vystavenými v neapolském národním muzeu). Podobně skvěle zachované město – navíc z doby bronzové o více než 1 500 let dříve – bylo objeveno i v Řecku.

Katastrofa

Stalo se tak na kykladském ostrůvku Théra, známějšímu dnes pod italským poetičtějším jménem Santorini. V lokalitě Akrotiri zde byla na konci šedesátých let minulého století odhalena část prehistorického města, s výstavnými domy zdobenými nástěnnými malbami. Akrotiri je překryto asi jedenáct metrů vysokou vrstvou sopečné tefry – pozůstatkem po velice silném výbuchu vulkánu, jehož zbytkem vlastně ostrov Théra je. Bohužel tedy, nejlépe dochované – a z hlediska vědy i nejslibnější – archeologické lokality bývají právě takové, které byly zničeny (a jejich obyvatelé často zahynuli) následkem náhlé přírodní katastrofy. Ale – vraťme se na začátek.

V roce 1859 byla zahájena výstavba suezského průplavu, která vyžadovala obrovské množství stavebního materiálu. Při hledání vhodného zdroje k výrobě dostatečně tvrdého a nepropustného cementu padla volba na ostrov Théru, jejíž povrch tvořila až několik desítek metrů vysoká vrstva sopečného popela, smíšeného s vápencem. Théra byla dobře umístěná i z dopravního hlediska – nachází se totiž jen zhruba 140 km severovýchodně od Kréty a asi 850 km od egyptského Port Saidu.

Potřebný materiál byl dobýván i na nedalekém ostrůvku Therasia, pod vedením francouzského geologa Ferdinanda Fouqué. Ten si poprvé v roce 1866 všiml zbytků starých zdí a keramiky na Therasii a o 4 roky později i na jižním pobřeží Théry nedaleko vesnice Akrotiri. Bylo jasné, že jde o lidskou rukou vytvořené stavby, a to z doby ještě před mohutným sopečným výbuchem. Menší archeologické vykopávky pokračovaly i v dalších letech.

Za co může Kréta

Na přelomu století se na ostrově objevili i němečtí archeologové Friedrich Hiller von Gaertringen a Robert Zahn. Tomu druhému se u Akrotiri podařilo najít i některé zajímavé předměty, včetně střepu s neznámým písmem. Přesnější chronologické zařazení těchto nálezů ale tehdy nebylo možné. O řecké prehistorické kultuře – zvláště té na Kykladech – zatím nebylo známo téměř nic. Na počátku 20. století pak začaly vykopávky na Krétě, díky nímž byla objevena vyspělá tzv. mínojská civilizace doby bronzové. Na Théru tedy historicko-archeologická obec na několik desetiletí zapomněla.

Na konci třicátých let 20. století vykopal mladý řecký archeolog Spyridon Marinatos ruiny výstavné minojské vily v lokalitě Amníssos na střední Krétě – asi 6 km od dnešního hlavního města Kréty Iraklia. V jejích troskách nalezl naplavené kusy zvláštní horniny, kterou později určil jako sopečnou pemzu pocházející právě z Théry. Jak se tam vůbec dostala? Marinatos formuloval hypotézu, že pemzu až na Krétu vyplavila tsunami způsobená výbuchem sopky na Théře. Mohutná přílivová vlna způsobila zkázu krétské mínojské kultury a mohla prý dokonce inspirovat i Platónovu legendu o zániku Atlantidy.

Marinatova hypotéza byla dlouho odmítána. Teprve v roce 1967, již jako profesor archeologie na athénské univerzitě, začal s vykopávkami poblíž vesnice Akrotiri. Zde je totiž vrstva pemzy vysoká jen asi jedenáct metrů. Technicky obtížné vykopávky odkryly několik sektorů města s výstavnými stavbami, zdobenými často vysoce hodnotnými nástěnnými malbami s jasnými prvky mínojského uměleckého stylu. Právě díky dobře dochovaným domům i jejich umělecké výzdobě je dnes lokalita známá mezi turisty i odbornou veřejností. Vykopávky však dosud odkryly jen malou část Akrotiri (asi 1,2 ha). Jeho původní rozloha byla několikanásobně větší.

Datace výbuchu

Odkrytím několika výstavných komplexů ale studium lokality neskončilo. Marinatos chtěl především potvrdit svou před skoro třiceti lety zveřejněnou hypotézu o souvislosti zdejší erupce s pádem krétské mínojské civilizace. Anebo alespoň blíže prozkoumat okolnosti výbuchu a zániku Akrotiri. Bohužel na podzim 1974 v lokalitě nešťastně zahynul – a je v ní i pohřben. Na základě srovnání místní keramiky s tou na Krétě byla sopečná erupce, která způsobila zánik města, zařazena do první fáze pozdní doby bronzové. Srovnáním importů typických artefaktů a písemných zmínek v rámci ostatních civilizací ve východním Středomoří, byla erupce nejprve datována do poloviny 16. století př. n. l. V posledních zhruba třiceti letech ale došlo k zásadním pokrokům v přírodních vědách, které umožnily výbuch thérské sopky datovat přesněji – a především ho posunout o něco hlouběji do minulosti.

Pomohly nejen výsledky radiokarbonového datování. Na letokruzích nalezených dřev byly provedeny dendrochronologické analýzy, vědci studovali i změny v jednotlivých vrstvách grónských ledovců. To vše spolehlivě ukázalo na to, že erupce nastala někdy mezi lety 1640 a 1600 př. n. l., tedy až o století dříve, než naznačují historické synchronismy. Dnes se nejčastěji udávají „zaokrouhlenější“ data 1625 nebo 1615 př. n. l. Thérská erupce tedy sice vyvolala vlnu tsunami a silně poškodila některé krétské lokality, pád mínojské palácové civilizace, ke kterému došlo až o zhruba 150 let později, však bezprostředně nezpůsobila.

Pozvolný zánik

Moderní věda také pomohla osvětlit průběh výbuchu. Nejprve přišlo silné zemětřesení, které sídliště poničilo. Nějaký čas poté se ale obyvatelé, kteří si patrně zřídili dočasná obydlí poblíž, vrátili a pokusili se poškozené budovy uklidit a opravit. Pokud předtím došlo k obětem na životech, musela být těla odnesena a pohřbena někde jinde. Tento předpoklad by také vysvětloval, proč při vykopávkách dosud nebyli nalezení žádní nebožtíci a jen minimum cenných předmětů.

Rekonstrukční práce pak nějakou dobu probíhaly, když se vulkán probudil – a během několika fází erupční aktivity pokryl celý ostrov (tedy to, co z něj zbylo) vysokou vrstvou pemzy. Obyvatelům se ale zřejmě podařilo uniknout včas.

Akrotiri

Jak vlastně Akrotiri vypadalo a co je z něj dnes vidět? Především je třeba si uvědomit, že na místě lokality stála už okolo roku 5300 př. n. l. skromná pozdně neolitická vesnice zemědělců a farmářů. Osídlení se pak rozrostlo v průběhu rané doby bronzové v 3. tisíciletí př. n. l. Na konci tohoto období pak bylo sídliště poprvé poškozeno zemětřesením. Obyvatelé však nepřízeň osudu vzali jako výzvu – a své sídliště přestavěli a zvětšili tak, že ho lze nazvat městem. Některé budovy dosahovaly do výšky několika podlaží a také je zdobily nástěnné malby. Město mělo i poměrně sofistikovaný odvodňovací systém. Postupně bohatlo díky obchodním a kulturním kontaktům, především s palácovou civilizací minojské Kréty.

Okolo roku 1700 př. však zemětřesení udeřilo znovu. Opět došlo k nové výstavbě, architektonické expanzi a úpravě urbanistického plánu. Ale vyšší moc městu dopřála již jen maximálně osmdesát let existence. Především tuto poslední architektonickou fázi může návštěvník obdivovat při návštěvě archeologického areálu.

Jak již bylo uvedeno, fasády některých budov – označovaných podle charakteristické výzdoby, nalezeného artefaktu nebo jen čísly – se dochovaly až do výše tří podlaží a vykazují určité krétské prvky. Základy a spodní podlaží sestávaly z kamenných bloků nebo alespoň menších nepravidelných kamenů. Vyšší podlaží pak obyvatelé stavěli většinou z nepálených cihel (případně i z kamenné drti).

Umělecké kvality

Celé zdivo vyztužovaly kvůli větší stabilitě při případném zemětřesení dřevěné trámy. Výztuha dokonce tvořila na fasádách určitý dekorační prvek. Také okenní a dveřní otvory se obkládaly dřevěnými trámy. Schodiště do vyšších podlaží byla dřevěná či kamenná. Počet a půdorys místností ve vyšších podlažích je rekonstruován mimo jiné na základě počtu a podoby oken. Ve většině z odkrytých staveb se alespoň jedna místnost skvěla nástěnnými malbami vysoké kvality a provedené v mínojském uměleckém stylu. Jejich autory tedy mohly být i krétští umělci.

Odkrytý areál města přístupný turistům zahrnuje stavby seskupené podél jediné dosud odkryté ulice, označované jako Cesta Telchinů. Ulice se na třech místech rozšiřuje do náměstí, z nichž zejména Trojúhelníkové náměstí krásně navozuje atmosféru běžného dne v kykladském přímořském městě v 17. století př. n. l.

Jako dokonalá ukázka typického městského obydlí může posloužit takzvaný Západní dům. Je kompletně vykopán a má celkem dvě podlaží. V přízemí se nacházejí skladiště a dílny, nahoře pak poměrně luxusní místnosti s freskami. Ty patří mezi nejznámější nástěnné malby z Akrotiri a znázorňují dva mladé rybáře s bohatým úlovkem. Pozoruhodný je pak i skoro dvacet metrů dlouhý miniaturní freskový vlys. Zachycuje bojové scény, výjevy africké krajiny včetně zvěře, námořní slavnosti s nazdobenými loděmi a dvěma městy.

TIP: Smrt obyvatel Herculanea byla zřejmě děsivější a rychlejší než v Pompejích

Jedinečné fresky se dochovaly také v příbytku zvaném Xeste 3. Zobrazují především několik žen různého věku sbírajících šafrán a velkou trůnící bohyni. Nálezy z Akrotiri jsou vystaveny v Muzeu prehistorické Théry v hlavní vesnici ostrova – Fiře. Několik fresek – především s výjevy skalnaté krajinky, antilop a boxujících dětí – bylo převezeno do athénského Národního archeologického muzea. Vzhledem k až neuvěřitelně dobré zachovalosti staveb ukazuje Akrotiri jedinečný příklad egejského města pozdní doby bronzové. Až má návštěvník pocit, že zde snad bydleli ještě poměrně nedávno naši praprarodiče…