Poloviční Slovačisko: Jak chápal „prezident Osvoboditel“ Čechy a Slováky?

Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937) chápal Čechy a Slováky jako jeden nedělitelný celek a česká otázka pro něj byla vždy také otázkou slovenskou. Nepochybně k tomu přispěla skutečnost, že sám pocházel z oblasti moravsko-slovenského pomezí a na rozdíl od většiny českých politiků nevnímal Slovensko jako neznámou, exotickou zemi. Později na toto téma řekl: „Já jsem byl vlastně napůl Slovačiskem od malička; můj otec byl Slovák z Kopčan, mluvil slovensky do smrti, a i já jsem mluvil spíš slovensky.“ 

Dvě větve, jeden strom

Už před první světovou válkou se slovenskou problematikou zabývala Masarykova Česká strana pokroková a ve svém programu z roku 1912 měla mimo jiné následující pasáž: „Uherské Slováky pokládáme za část národa českého, ale uznáváme jejich zvláštní postavení, dané poměry politickými, a neupíráme jim práva mluvit o národě slovenském.“

Když potom Masaryk dospěl k přesvědčení, že je třeba rozbít Rakousko-Uhersko, stalo se pro něj hlavním cílem vytvoření společného státu Čechů a Slováků, které chápal jako dvě větve jediného stromu. Považoval je tedy za jeden národ a tento názor také uvedl v memorandu zaslaném v roce 1915 britskému ministru zahraničí lordu Greyovi: „Slováci jsou Češi, přes to, že užívají svého nářečí jakožto spisovného jazyka.“ 

„Není slovenského národa“       

Idea čechoslovakismu byla důležitá i proto, že v Československé republice žila polovina obyvatel jiné než české národnosti. Společně se Slováky však už tento poměr vyzníval mnohem lépe (65% většina). Češi prostě Slováky potřebovali zejména k vytvoření silné protiváhy třímilionové německé menšiny. Proto také ústava z roku 1920 hovořila o jednotném národu a jazyce československém.

Své názory v této věci potom prezident vysvětlil například v rozhovoru pro francouzský list Le Petit Parisien v září 1921: „Není slovenského národa (…), to je vynález maďarské propagandy. Češi a Slováci jsou bratři. Mluví dvěma jazyky, mezi nimiž je menší rozdíl než mezi severní a jižní němčinou. Dělí je jenom stupeň kulturní. Češi jsou vyvinutější než Slováci, neboť Maďaři je udržovali v soustavné nevědomosti. V jedné generaci nebude již rozdílu mezi oběma větvemi naší národní rodiny.“ 

K otázce případné slovenské autonomie se Masaryk vyslovoval vyhýbavě a prohlašoval, že slovenský lid musí k takovému kroku nejdřív politicky i kulturně dozrát. Nejednou hovořil o tom, že Češi pro Slováky mnoho udělali a ještě v budoucnu udělají, přičemž zdůrazňoval i vlastní zásluhy. Příznačný je jeho výrok z 3. ledna 1923: „Kdo zná trochu svět, vidí, že bez nás, a mohu to říci, beze mne Slovensko by nebylo osvobozeno.“ 

TIP: Boj o Slovensko: Mělo po první světové válce splynout s Maďarskem?

Jinak se v době, kdy zastával prezidentský úřad, stavěl ke Slovákům pragmaticky a jejich zemi měl rád. Na Slovensku často pobýval zejména na zámku v Topoľčiankách, kde bylo od roku 1922 zřízeno jedno z prezidentových letních sídel. Druhým místem Masarykova pravidelného pobytu se stal statek Lehotských v Bystričce u Martina. Tady trávila Masarykova rodina pravidelně prázdniny už na konci 19. století a prezidentova dcera Alice nakonec statek v roce 1931 koupila. Vyhrocení vzájemných vztahů Čechů a Slováků koncem třicátých let se už Masaryk nedožil.