Politikem proti vlastní vůli: Václav Havel v čele nového Československa
Václav Havel se označoval za člověka, který nadevše cení pravdu, cení si drobné práce a politiky zdola rostoucí ze srdce
Západ pasoval Václava Havla a gdaňského elektrikáře Lecha Wałęsu do rolí profesionálních opozičníků, ale Havel svůj rodící se mýtus hodnotil se sebeironií a odstupem. Na jeho texty či interview čekala světová média.
Politika ze srdce
Havla tato pozornost těšila, ale zároveň ho vyčerpávala. Navíc byl klíčovou osobou pro financování aktivit domácího disentu. Řídil přerozdělování peněz ze stockholmské Nadace Charty 77 spravované exulantem Františkem Janouchem. Pro sebe však žádné peníze nepotřeboval, naopak. „Vstoupilo jaksi ve známost, že jsem bohatej autor, a tak za mnou chodí všichni trochu jako do banky.“ V roce 1987 si trochu posteskl, že rozpůjčoval částku čtvrt milionu, kterou už nikdy neuvidí.
V druhé polovině osmdesátých let působilo Československo proti Polsku či Maďarsku, kde pomalu probíhaly demokratizující procesy, jako skanzen komunismu, ale i u nás se začala dosud spící společnost aktivizovat. V letech 1988 a 1989 nabraly dějiny nečekaný spád.
Ať žije Havel!
Mladší disidentská generace pořádala demonstrace za svobodu, kterých se už účastnily tisíce lidí a na nichž se provolávalo „Ať žije Havel!“ Havel byl v lednu 1989 se slovy „Ty hajzle, ty dobytku, počkej, my ti ukážem“ preventivně zatčen, ale už v květnu ho propustili, i díky protestům aktivistů.
Havel však dál odmítal roli politického vůdce, volil nepolitickou strategii čekání na národní probuzení. A tak místo dělání revoluce zorganizoval v létě 1989 novou petici, Několik vět, v níž se hovořilo o blížícím se konci diktatury a kterou do listopadu podepsalo téměř 40 tisíc lidí.
TIP: Pád železné opony: Jak se routily komunistické režimy
Ještě před listopadovým uragánem se však Havel proti vlastní vůli celonárodním charismatickým politikem stal. V soukromí si prorocky posteskl: „Jsem zcela schvácen jakýmisi státnickými povinnostmi, které mi národ přisoudil a jimiž se musím dvacet hodin denně věnovat, díky čemuž jsem na pokraji zhroucení [...]. Ten můj ouřad bude trvat dál a čas na psaní nebude.“
