Pod praporem monarchie: Do rakousko-uherského letectva rukovali i vojáci z českých zemí

Dne 3. prosince 1903 v Severní Karolíně poprvé uskutečnili bratři Wrightové let se strojem těžším než vzduch. Okamžitě pochopili, jakou hodnotu může mít jejich vynález pro vojáky, a roku 1908 podnikli předváděcí turné po Evropě. Nabízeli při něm svůj Wright A, který předtím prodali i americké armádě. Na stroji chtěli nejenom vydělat, ale mysleli si, že nová zbraň zabrání jakékoli příští válce. Brzy se ukázalo, jak hluboce se zmýlili. 

Za císaře pána a jeho rodinu! 

Kromě Wrightů A přijaly evropské armády v několika následujících letech do výzbroje i první blérioty, voisiny a albatrosy. Generálové od nich očekávali, že je budou především informovat o pohybech nepřátelských sil. Ačkoliv ještě krátce před začátkem první světové války slavný francouzský generál Ferdinand Foch prohlásil: „Aviatika je krásný sport. Vždy jsem si přál, aby se důstojníci tomuto sportu věnovali, aby si navykli riskovat. Jako nástroj války je ale aviatika k ničemu,“ v létě 1914 už letadly disponovaly armády všech mocností, včetně Rakousko-Uherska. 

Když 28. července vypukla válka, začali Češi ročník za ročníkem rukovat do c. a k. armády. Většinou se mobilizaci nevyhýbali a rukovali poslušně, protože někteří z nich pomstu smrti následníka trůnu skutečně brali jako svoji vlasteneckou povinnost. Tehdy došlo k vůbec největšímu zapojení Čechů do válečného konfliktu v historii, tvořili více než 12 % armády podunajské monarchie. A nejednalo se pouze o vojáky vykonávající základní službu, ale rovněž o 5 až 8 % důstojnického sboru. Oproti zažité představě „kanónenfutru“ se poměrně výrazně prosadili u speciálních zbraní, jako bylo právě vznikající letectvo – Luftfahrtruppen. Z vysoce industrializovaných českých zemí pocházelo velké množství kvalitně vzdělaných techniků, mechaniků a inženýrů, kteří byli pro nové zbraně nezbytní. 

Jedinou nevýhodou při přijímání do řad letectva, kam se muži hlásili výhradně dobrovolně, byl fakt, že přednost dostávali vojáci, jejichž mateřštinou byla němčina či alespoň maďarština. V mnohonárodnostní říši totiž představovala jazyková bariéra u složitých technických funkcí velký problém. Německy sice po třech stech letech mluvili skoro všichni Češi, jednalo se však o hovorovou, nikoliv odbornou řeč. Problémy dostat se k letectvu tak měli i Slováci, Rusíni, Srbové a Rumuni. Zajímavé je, že to samé neplatilo pro Chorvaty, kteří měli pověst monarchii velmi loajálních vojáků. Přesto hned dvěma leteckým setninám už na začátku války čeští letečtí důstojníci veleli. Kapitán Josef Smetana stál v čele 1. setniny a nadporučík Robert Baar velel 2. setnině. 

Smrt v oblacích 

Válka ve vzduchu začala na srbské frontě, kde byly od července soustředěny hned čtyři letecké setniny. Vůbec první bojový let nad balkánskou frontou uskutečnil 27. července 1914 hořický rodák Václav Voseček na létajícím člunu Lohner. I v následujících dnech podnikaly c. a k. letouny nad Srbskem nejméně dva lety denně. Během těchto akcí se prokázala užitečnost leteckých fotografií, díky nimž mohly setniny zacílit shození několika lehkých pum. Velení ale stále letectvo považovalo pouze za podpůrnou zbraň pěchoty a dělostřelectva. Letouny vykonávaly veškeré myslitelné úkoly, jako doručování rozkazů, pošty, pasažérů, důležitých náhradních dílů či korekci dělostřelecké palby pomocí signálních raket, domluvených signálů a později i rádiem. 

To ale mnoha pilotům nestačilo. V prvních týdnech Velké války během manévrových bojů se na frontě v odkrytém terénu pohybovaly tisíce mužů, včetně velkých oddílů jezdectva. Proto piloti na palubu svých strojů brali i ruční granáty, které na nepřítele svrhávali, a začali používat i ocelové šipky, zvané flešety. Jeden z českých letců o tom později napsal: „Byly to krásné časy, kdy jsme na sebe neútočili. Ve vzduchu jsme se míjeli, mávali na sebe a každý si plnil svoje úkoly. Později jsme místo pozdravu začali používat pistole, potom pušky a skončilo to u kulometu.“ 

Mnohem intenzivnější boje probíhaly na ruské frontě, kde nepřátelství propuklo 6. srpna 1914. Od začátku zde působilo osm setnin a brzy jich přibylo dalších šest. Také u nich létalo několik Čechů. Už 8. září vratimovský rodák František Malina od 11. setniny vyrazil bombardovat ruské letiště Zólkiew. Odražení náletu, jehož se účastnil, odstartovalo několik ruských letounů, a řízení jednoho z nich svíral i známý ruský průkopník letectví Pjotr Nestěrov. Hodlal ochránit své letiště za každou cenu, a tak narazil do Malinova Albatrosu B.I podvozkem svého stroje. Poškozený albatros dopadl poblíž vesničky Lipina a zahynul zde jak četař František Malina, tak jeho pozorovatel nadporučík baron Friedrich von Rosenthal. Jednalo se o prvního českého letce, který padl ve vzdušném boji. 

Letecká esa 

Další letci měli větší štěstí. Již 7. září 1914 Jindřich Kostrba a Rudolf Holeka od 8. setniny obdrželi vyznamenání Záslužný vojenský kříž III. třídy s válečnou dekorací. Kostrbovi se vedlo i nadále a 18. dubna 1915 byl navržen k udělení medaile Za zásluhy s zdůvodněním: „Od počátku války nalétal přes 10 000 kilometrů jako důstojník pozorovatel. Dne 19. března 1915 provedl úspěšný nálet na vykládku nepřátelského vojenského materiálu a posil východně od Tarnówa. 2. dubna při průzkumném letu pro dělostřelectvo nouzově přistál u Ropy s hořícím letounem řízeným četařem Rudolfem Štolbou. Dne 10. dubna 1915 shození pum s nejlepším výsledkem na železniční stanici Mezölaborcz.“

Na začátku války nastoupil k 1. setnině poručík Otto Jindra. I když dosud s letectvem neměl mnoho společného, patrně jej sem přivedly zkušenosti s vedením dělostřelecké palby, již letečtí pozorovatelé často řídili. Jindrova jednotka se účastnila bojů na ruské frontě, kde poručík 13. června 1915 palbou z pušky sestřelil dva ruské letouny Morane-Saulnier Parasol. Další vzdušné vítězství získal 27. srpna. Koncem roku Jindra dokončil pilotní výcvik a 29. března 1916 k zemi poslal další ruský parasol. 

Svého pátého vítězství, od něhož se mohl pyšnit titulem stíhacího esa, dosáhl 9. dubna. Dne 26. září na něj však zaútočila dvojice stíhaček Nieuport. Jindrův brandenburg naštěstí již nesl jeden pevný kulomet a jeden pohyblivý, který ovládal pozorovatel na zadním sedadle, takže nepřítele poslali k zemi. Svého posledního, devátého sestřelu dosáhl Jindra 18. prosince 1916, kdy zapálil ruský pozorovací balon. Stal se největším c. a k. esem na východní frontě. Po válce se přihlásil do československé armády, v níž zastával funkci zástupce velitele leteckého sboru. 

Skuteční stíhači 

Vůbec největším bojištěm, na němž se uplatnili čeští letci, se stala italská fronta, která se otevřela 23. května 1915. Táhla se od pobřeží Jadranu po Dolomity a Alpy, jejichž horské hřebeny, vysoké i tři tisíce metrů, představovaly pro tehdejší letouny mimořádně náročné podmínky. Začátkem roku 1916 začalo proto c. a k. letectvo používat své první opravdové stíhačky, německé Fokkery E.I. S tímto strojem slavil vítězství Jindřich Kostrba od 4. setniny. Dne 18. února sestřelil hned tři italské bombardéry a stejný úspěch zopakoval i 29. června. Tehdy odstartoval, aby zabránil italským bombardérům v průniku na rakouskou část fronty. Když jeden dohnal, zahájil palbu, načež nepřátelský stroj začal ztrácet výšku, a nakonec se zřítil do údolí Leogra. Krátce poté zpozoroval Kostrba dalšího nepřítele a svedl s ním půlhodinový souboj, při němž donutil italský farman k přistání na vlastní straně fronty. Pět minut nato se dostal Kostrba do třetího souboje, který rovněž vyhrál. Všechny tři střety sledovali na zemi rakouští vojáci, takže nebyl problém uznat je jako Kostrbovo páté, šesté a sedmé vzdušné vítězství. 

Další výraznou osobností byl dobřichovický rodák Josef Novák, jehož si do 41. setniny vybral sám její velitel, kapitán Godwin Brumowski, největší rakouské stíhací eso. Jednotka patřila k elitním útvarům c. a k. letectva, bojovali u ní nejlepší stíhači, kteří měli za úkol získat převahu nad bojištěm. Proto také dostávala nejlepší výzbroj. Brumowski měl o Novákovi velmi vysoké mínění, často s ním rád létal. 

Zvláštní ale je, že Novák od konce srpna 1917 do léta 1918 neohlásil jediný sestřel, zatímco Brumowski jich za tu dobu nárokoval nejméně čtrnáct. Jeden z českých příslušníků jednotky, letecký mechanik František Šimek, ještě desítky let po skončení války opakovaně tvrdil, že Brumowski od Nováka sestřely kupoval. Ve svých pamětech psal: „Josef Novák přenechal majoru von Brumowskimu celkem 19 kusů sestřelených letadel a tímto počtem měl Brumowski celkem 35 sestřelů. Novák tam žil okázalým kavalírským životem a každému byl příjemný. Mám stále v paměti, jak Brumowski poklepal Novákovi na rameno a pronesl slova – ‚Jste chloubou mé setniny.‘“ 

Loajální až do konce? 

V průběhu války procházelo c. a k. letectvo obdobím obrovského rozmachu. Do jeho řad rukovali další a další Češi. Kromě stíhacího letectva našli uplatnění také u průzkumného a bombardovacího, kde nebylo tolik možností na sebe upozornit hrdinskými činy. Působili rovněž u pozorovacích balonů (v posádkách i u početného pozemního personálu), v týlu u cvičných útvarů nebo v továrnách. Ačkoliv mezi Čechy, Němci a Maďary panovaly národnostní třenice, s loajalitou monarchii v letectvu problémy nebyly. Žádné zmínky o tom, že by morálka českých letců nějak klesala, dochovány nejsou. 

Například 21. března 1918 italské letecké eso Silvio Scaroni sestřelilo rakouskou stíhačku Albatros D.III. Ten pilotoval český stíhač Bohumil Munzar od 55. setniny. Když se v zajetí setkal se svým přemožitelem, měl na sobě ještě ohořelou uniformu a prý stále překypoval sebevědomím. Italskému protivníkovi řekl, že měl v boji štěstí, protože rakouští piloti, kteří s Munzarem letěli v jeho roji, prchli a nechali ho samotného. Pokud by prý s ním letěli Češi, určitě by to neudělali a souboj by se vyvíjel úplně jinak. Sám Munzar se později přihlásil do československých legií, ale do boje se zapojit už nestihl. Po válce sloužil v československém letectvu. Z té doby pochází několik nepravdivých zpráv, že nebyl sestřelen, ale úmyslně dezertoval, aby nemusel bojovat za císařství. 

Dosud se nepodařilo najít ani jeden případ, kdy by nějaký český letec během války ulétl na druhou stranu fronty. Došlo k tomu teprve krátce po jejím konci, jako v případě Adolfa Bláhy, který tou dobou sloužil u 3. setniny. Jednotka operovala z polního letiště v Jižním Tyrolsku a po vyhlášení příměří přelétla do Innsbrucku, kde její příslušníci čekali, co bude dál. Bláha ale chtěl co nejrychleji domů, a tak se rozhodl konat. Přemluvil k dezerci i svého přítele Bélu Mayera a oba 21. listopadu 1918 bez povolení vzlétli. Bláha k tomu použil stroj velitele jednotky Friedricha Navrátila a ve velmi špatném podzimním počasí dolétl až do švýcarského Curychu. Zde byl nějakou dobu internován, takže se do nově vzniklého Československa dostal vlakem až v březnu příštího roku. Jeho úlet však představoval velmi ojedinělou událost. 

Na velitelských postech 

Nejnovější výzkumy historika Jiřího Rajlicha ve vídeňském Kriegsarchivu dosud prokázaly, že v c. a k. letectvu sloužilo nejméně 627 pilotů a 344 leteckých pozorovatelů pocházejících z českých zemí. Z celkových asi 2 800 c. a k. letců tvořili přibližně třetinu. Mnoho z nich se dostalo i do velitelských funkcí a čtyřicetkrát se stalo, že byl český pilot postaven do čela letecké setniny. Nejvýše to dotáhl plukovník Leo Nádherný, který od podzimu 1916 velel celému letectvu 5. armády v Itálii. Přes svou vyšší štábní funkci i vyšší věk se účastnil bojových letů jako pozorovatel. Náčelníkem štábu letectva byl další Čech, major generálního štábu Arnošt Čermák. Bohužel se žádný z našich úspěšných letců nikdy nedočkal takového uznání, jako by si zasloužil. 

Rakousko-Uhersko válku prohrálo a po vyhlášení samostatného Československa byli oslavováni pouze legionáři, kteří bojovali za jeho vznik. Vojáci, již nasazovali každý den život na frontě na poražené straně, se dočkali zapomnění, některým dokonce byla jejich předchozí vojenská kariéra na škodu.

Jejich činy byly často znevažovány a naši letci v c. a k. armádě byli vykreslováni jako švejkové, zbabělci nebo kolaboranti sloužící cizím zájmům. Situaci nepomáhal ani fakt, že jejich životní osudy a hrdinství nezapadaly do oblíbeného mýtu o třísetletém útlaku českého národa pod habsburskou nadvládou. Přesto právě oni na podzim roku 1918 tvořili základ nově budovaného československého letectva. Zapojili se do bojů s Maďarskem během roku 1919 a ve špičkách velitelského sboru mnoho z nich působilo až do konce první republiky.