Po stopě lovící šelmy: Na levhartí stezce

Každou chvíli budeme u našeho druhého týmu, kterému se podařilo objevit levharta. Zastavujeme s autem pár metrů od nich a já pozoruji, kam míří oči posádky. Hledám ostražitou kočku někde v křoví, nebo vysoko v korunách stromů. Pátrám po nepatrném kmitu ocasu, který by prozradil predátorovu skrýš. Oči mi můžou vypadnout z důlků, jak rentgenuju terén a hledám sebemenší náznak skvrnitého lovce. Dvacet, třicet, čtyřicet metrů před autem už znám snad každý kámen, větev či termitiště a pořád nic.

Pod levhartí větví

„Baite,“ šeptám: „já ho nevidím.“ Ten lišák se jen usměje, pohodí hlavou a zároveň důrazně vystrčí bradu směrem nahoru. Zvedám zrak a zůstávám jako opařený. Tak čtyři metry nad námi, přímo nad naší kapotou, leží hledaná šelma na mohutné větvi.

Bože, ten Bait je šílenec! Včera jsem ho popichováním vybudil při hledání koček k větší aktivitě a dnes mi to vrátil. Aniž by jakkoli naznačil, co má za lubem, zastavil auto přímo pod levhartí větví. Škodolibě si mě měří a já si říkám, že to slíbené ‚dýško‘ musím dát. Tentokrát velmi rád.

Poslední sluneční paprsky osvítí žlutou kočku a ta si po chvilce otálení neslyšně zívne. Uvnitř trochu láteřím, že jsme hodiny strávili hledáním divokých psů a ztratili spoustu času. Mohli jsme mít levharta v oranžově rudém světle západu. Samozřejmě vím, že mé vnitřní tlachání je úplně zbytečné. Příroda si sama určí, co dnes trpělivým lovcům snímků vydá. A nedaruje jim hned vše naráz! To bychom si pak nevážili už ničeho.

Dolů jako po rovince

Uzávěrka odkrajuje každou vteřinou dvanáct snímků a já zachycuji sebemenší pohyb kočky: protažení, upřený pohled, zívnutí či mrsknutí ocasem po dotěrné mouše. „Baite, znáš jej?“ vyzvídám, abych se o nádherném tvoru dozvěděl něco víc. Levhart vypadá mladě. Není to žádný obr, určitě do padesáti kilogramů. „Pohybuje se v tomhle teritoriu. Je to mladý samec a má přibližně dva roky,“ potvrzuje mé domněnky o věku štíhlého lovce.

Kočka se za chvíli zvedá, jako by vyslyšela mé tiché prosby. Natahuje přední tlapy dopředu, vytasí drápy a zadek vystrčí směrem k nám. Protahuje ztuhlé tělo, rozhlíží se po okolí a pomalu začíná slézat ze stromu. Drápy ji pevně přidržují ke kůře stromu, s nímž po chvíli úplně srovná celý trup. Visí hlavou dolů a bez známky jakékoli námahy se rozhlíží. Jakmile nabývá jistotu, že jí od dvou vozů nehrozí nebezpečí, sestupuje krok po kroku hlavou až k zemi. Poslední metr elegantně a neslyšně seskakuje. Prochází kolem džípů a mizí v hustém neprostupném houští.

Bezcílně mezi keři

Bait startuje a velkým obloukem začíná levhartovi nadjíždět. Kola drtí uschlé větve a trouchnivějící pařezy, přední rám rozhrnuje a ohýbá mladé stromky, které se doposud snažily najít své místo ve vyprahlé savaně. Některé však bohužel marně. Dílo zkázy dokončují kola, pod nimiž slabší kmeny praskají. Ty silnější se za vozem znovu napřimují. Díky přímočarému postupu jsme ale levhartího juniora vlastně nikdy neztratili.

Náš průvodce se ukázal být dobrý stopař a vždy po padesáti metrech jsme predátora znovu někde objevili. Levhart prohledával stromy, prozkoumával keře, opatrně obcházel mohutná termitiště a sprchou moče si občas označil území. Přicházel večer, tma začala svým závojem povážlivě překrývat krajinu Okavanga. Dravec se připravoval na noční lov. Možná jen hledal nějakého vystrašeného králíka, podřimující perličku nebo nepozornou surikatu. Před hlavním loveckým momentem si snad chtěl zpestřit jídelníček a nějakým menším pamlskem nabudit své smysly a rozvinout apetit.

Chyby jako cesta

Predátor v jeden okamžik ztuhne a jeho tělo se jen nenápadně přikrčí. Oči upřeně rentgenují cosi, co je ukryté možná jen patnáct metrů před ním. My ale zatím nic nevidíme. Vzduch vibruje napětím v očekávání rychlého výpadu. V dálce se něco pohne a vysoká tráva se zavlní.

Levhart najednou švihne ocasem a jeho skvrnitý konec dopadá zpět do trávy. Úkryt byl prozrazen a nemá smysl se dál skrývat. Opatrné, statné a mnoha neúspěšnými lovy svých nepřátel otrlé prase bradavičnaté zvedá ocasní anténku a spěšně mizí. Levharta si samozřejmě všimlo, ale ten se raději o nic nepokusil. Úplně se napřimuje a začíná hledat další možnou kořist. Neúspěchy jsou ovšem na denním pořádku a lovec si tak jen utužuje své schopnosti. Každým nepodařeným či vůbec nezapočatým lovem jen zocelí svou pozornost a ujasní si možné varianty. Chyby, které teď udělá, už příště nezopakuje. Je to sice mladíček, ale k vlastnostem dokonalého lovce mu už moc nechybí.

Zostřená pozornost kořisti

V jeden okamžik nemůžeme skvrnitého lovce vůbec najít. Už je tma, a i když si pomáháme silnými ručními lampami, kočka se před našimi zvídavými pohledy, ale i před svou potenciální kořistí, dokonale ukryla. Z buše zazní hlasité frknutí. To ostražitý samec impaly varuje své družky před přicházejícím nebezpečím. Bait posunuje náš vůz blíž. Ačkoli nebohé antilopě téměř svítíme do očí, nejeví o nás zájem. V křoví se ukrývá mnohem větší nebezpečí. Čich, zkušenosti a pud sebezáchovy přinášejí do nozder jedinou informaci, kterou potřebuje pozorný samec znát. Pach z vozu, podivné šeptání posádky či nepříjemné oslňování kužely lamp jej nematou. Jsou druhořadé a bezpředmětné.

„Je v tom křoví. Tam, jak je to menší termitiště!“ hlásí řidič a my si najednou přejeme to nejhorší. Jako nenasytné a po krvi toužící bestie chceme vidět zkušeného impalího vůdce ve spárech smrti. Ten však frká jako o závod a přibližně dvacet metrů od neviditelného zabijáka mu dává určitou naději na záchranu. Trhne sebou a spěšnými skoky ustoupí ještě o několik dalších kroků. I se samicemi je už dostatečně vzdálen od možného mrštného výpadu.

Dříve, než se levhart přiblížil na první a poslední skok, pozorný samec z nebezpečné zóny včas ustoupil. Predátor se zvedá a i nám, kteří jsme jej doposud vůbec neviděli a jen tušili, kde se nachází, prozrazuje svůj úkryt. Třemi skoky se dostává na strom a po chvíli se uvelebuje na silné větvi.

Viděno lidskou představivostí

Mladý levhart přece jen není takový lovecký nováček. Dobře ví, že nemá smysl hnát se za každou cenu za kořistí a zbytečně se vyčerpávat. Pohledem na hodinky zjišťujeme, že jsme s levhartím mládencem strávili víc než tři hodiny. Posledních pár snímků a ve stejné póze, v níž jsme jej díky druhé posádce objevili, se loučíme. Dravec ještě naposledy zívá naším směrem a mohutnou tlamu položí na přední nohy. Párkrát na nás ještě mrkne a pak usíná. Taktně nám chce naznačit, ať už vypadneme. Kazíme mu lov.

Možná ale jen čeká na hlubokou noc, kdy zvířata přestanou být tak ostražitá a usnou hlubokým klidným spánkem. Pak se ve snu pochrupující antilopy zjeví ta nejhorší noční můra. Děsivý zabiják je v křoví jen pár kroků od ní, připravený k závěrečnému skoku. Antilopa rychle zvedne hlavu a pak si hluboce oddychne. Byl to jen strašidelný sen, nic víc. Položí hlavu zpět na vyhřátou trávu a spokojeně zavře víčka. Jenže mírný vánek pohne větví a zrádný měsíc odhalí žluté oči.

TIP: Elitní společnost: Afričtí velikáni, známí jako „Velká pětka“

Díky opatrnému a jen pro levharty typickému neslyšnému našlapování se lovec po několika desítkách minut přiblížil. Před každým nášlapem jemné peřinky levhartích tlap citlivě zkoumají každou nepatrnou větvičku a uschlou trávu. Přitom dravec nespouští oči ze spící impaly. Když vyhlédnutá kořist jen kmitne ouškem, lovec zkamení. Někdy jen na dvou nohách drží dlouhé minuty rovnováhu a ví, že se nesmí pohnout. Těžká práce ale bude brzy odměněna. Tělo ztuhne jako jeden sval a následně se obrovskou rychlostí vymrští k nic netušící oběti.

Savanou se ozve ryk zápasících zvířat a chroptění antilopy dusící se vlastní krví nenechá v nejistotě nikoho, kdo by snad pochyboval, jak nerovný duel dopadne. Po chvíli rozespalí ptáci usedají zpět na větve a antilopy se znovu zavrtají do vydupané trávy. Ví, že do rána můžou klidně spát. Levhart, největší postrach savany, už tuto noc lovit nebude.