Po stopách lyžců a lyžek: Kdy se v Krkonoších objevili první lyžaři?
Koncem 19. století začaly „ski“ pronikat do širšího povědomí a stoupal o ně zájem jako o sportovní i praktický prostředek pro překonávání zasněžených plání či pro vstup do zavátých lesů
Na české straně Krkonoš lyže údajně poprvé použil v Černém Dole Kajetán Baier, německý učitel z Janských Lázní. V národnostně českém prostředí Krkonoš lze souvislou lyžařskou nit sledovat více než 120 let, neboť roku 1892 dal praktickou novinku na svůj jilemnický velkostatek dovézt Jan hrabě Harrach (1828–1909).
Dva první páry „sněžnic“ či „ski“, jak se tehdy lyžím říkalo, hraběcí lesní správa moudře předala zdejším řemeslníkům, aby se podle nich pokusili vyrobit lyže místní provenience. Po řadě nesnází se to skutečně podařilo. Zdejší výrobky se plně vyrovnaly dovezeným a daly se přitom pořídit za poloviční cenu. Původně sice byly určeny pro hraběcí lesníky, ale jejich kouzlo záhy přilákalo i mnoho dalších ctitelů.
Lyžaři a lyžci
Již roku 1893 se konaly první „ski“ výlety do hor a o dva roky později se v Jilemnici odehrály první regulérní lyžařské závody na našem území. Ve stejné době byl založen Český krkonošský spolek Ski, první samostatná organizace svého druhu v českých zemích, jenž působí dodnes. Jeho členové měli „vyučovati a pěstovati jízdu na ski na zasněžených místech, pořádati výlety jednotlivců aneb celého spolku za účelem zábavním a vědeckým, uveřejňovati je v časopisech veřejných i sportovních, pořádati závody, zábavy a veřejné přednášky“. Program, podobně jako řada pozdějších krkonošských lyžařských klubů, vrchovatě naplňovali.
Výlety bývaly plné radosti a humoru, dámy a galantní pánové si rádi za cíl vybírali některou z význačných bud, kde se těšili na jeřabinku, borovičku, vyhlášenou uzeninu, koláče a jiné dobroty. Velmi oblíbené byly noční návraty. Neobešly se sice bez pádů, ale dávaly příležitost k rozpustilému veselí. Organizování závodů brali „skiáci“ neobyčejně vážně a uvažovali dokonce o vytvoření spolkového stejnokroje. Již v době založení spolku vytvořili dodnes používané heslo „Ať to frčí!“.
Na převážně německém Vrchlabsku se iniciativy chopila lyžařská sekce Rakouského lyžařského svazu, založená roku 1896. Z Krkonoš se pak bílá stopa rychle rozšířila na Šumavu a do dalších hor českého království.
Milovníkem nového zimního sportu byl také Josef Aleš-Lyžec (1862–1927). Pocházel z rodu známého malíře Mikoláše Alše, jenž mu pro jeho knihu Obrazy horské zimní krásy namaloval obálku. Tento velmi vzdělaný učitel se pokusil vytvořit lyžařské názvosloví. Lyžování označil jako „lyžbu“, lyžaře za „lyžce“, ženský protějšek jako „lyžku“, výrobce nového prostředku se podobně jako bednář či stolař měl jmenovat „lyžař“. Záměr se však neujal a Češi zůstali u termínu lyžař převzatého v 19. století z ruštiny. Jedinou připomínkou Alšových jistě upřímných snah je slavný přídomek jeho jména – Lyžec.
S větrem o závod i na pokraj sil
Devadesátá léta 19. století byla rovněž obdobím prudkého rozvoje turistiky, jež zatím mohla být směrována převážně do letního období. Lyže jí ovšem otevřely cestu do zasněžených hor a postupně se staly pro zdejší obyvatelstvo vítaným ekonomickým přínosem. V horách přibývalo horských bud se zimním provozem a vlaky začaly přivážet z vnitrozemí (zejména z Prahy) stále větší množství lyžařských nadšenců. Důležitou roli tu sehrála úzká spolupráce Jilemnických se Ski klubem Praha a později se Svazem lyžařů v Království českém, u jehož zrodu roku 1903 vedle pražského klubu stály právě jilemnický spolek a Ski klub ve Vysokém nad Jizerou.
