Po Stalinovi: Co se dělo v Sovětském svazu po smrti „Muže z oceli"?

Když 5. března 1953 Stalin v moskevském Kremlu zemřel, činilo si nárok na jeho nástupnictví několik politiků. Nejvýznamnějšími byli Stalinův dlouholetý osobní tajemník Georgij Malenkov, šéf tajné policie KGB Lavrentij Berija a předseda Rady lidových komisařů Ukrajinské sovětské socialistické republiky Nikita Chruščov. Ten se společně s Malenkovem rozhodl ovládnout situaci. Nejprve se však museli zbavit nebezpečného a mocichtivého Beriji, jehož po zatčení v červenci 1953 čekalo odsouzení k smrti a poprava.

Tento úspěch povzbudil Chruščova, který pak Malenkova donutil vzdát se pozice prvního tajemníka komunistické strany ve svůj prospěch a přijmout méně významnou funkci předsedy rady ministrů Sovětského svazu, což byl vlastně jakýsi premiér. Když se Chruščovova pozice upevnila, odstranil v únoru 1955 Malenkova i z této funkce a jmenoval místo něj svého stoupence Nikolaje Bulganina. Tím byly mocenské boje utlumeny a Chruščov z nich vyšel jako vítěz.

Chruščovova politika

Stát v čele Sovětského svazu zdeptaného dlouhými roky Stalinovy krutovlády nebylo nijak jednoduché. Země se ještě nevzpamatovala z ničivých následků druhé světové války, hospodářství bylo v rozkladu a obyvatelstvu hrozil hlad. V soustavě koncentračních táborů kromě toho trpěly milióny vězňů nespravedlivě odsouzených stalinskými soudy. Situace byla tedy kritická a naléhavě potřebovala řešení. To byl ovšem problém, protože v důležitých funkcích nadále seděli lidé spjatí se Stalinovým režimem a byrokratický stranický aparát nebyl na nějaké výrazné změny připraven.

Chruščov se tedy nejprve pustil do reformy zemědělství a poté se snažil dosáhnout zlepšení situace v mezinárodních vztazích. Jeho velká chvíle přišla na 20. sjezdu komunistické strany, který byl zahájen 14. února 1956. Zde se totiž odhodlal otevřeně vystoupit s kritikou zločinů stalinismu a nepřiměřeného uctíváni Stalinovy osobnosti, tedy „kultu osobnosti“. Většina nejvyšších komunistických funkcionářů s tím nesouhlasila, ale Chruščov referát stejně přednesl, i když až na uzavřeném zasedání v poslední den sjezdu.

Obsah jeho projevu zapůsobil na přítomné jako bomba. Donedávna nekriticky oslavovaný diktátor byl nyní tvrdě napaden jako člověk, před kterým ve své Závěti varoval už Lenin. Stalin byl označen za původce rozpoutání obrovského kolotoče násilí proti opozici i těm, kdo se nikdy ničím neprovinili.

Chruščov dále obvinil Stalina ze zbabělosti, protože za války nikdy nenavštívil frontu ani žádné osvobozené město. Od roku 1943 pak nechal násilně deportovat celé národy Sovětského svazu, ať už to byli Kalmykové, Čečenci či Ingušové. Po válce se stal ještě brutálnějším a nevypočítavějším a míra uctívání jeho osobnosti dosáhla vrcholu. Chruščov o tom řekl: „Vidíte, k čemu vedl Stalinův slavomam. Stalin úplně ztrácel smysl pro realitu, projevoval podezíravost a povýšenectví ve vztahu nejen k jednotlivcům doma, ale i ve vztahu k celým stranám a zemím.“

Projev byl tedy velmi ostře formulován. Je ale nutné si uvědomit, že Chruščov napadal pouze Stalina a nikoliv komunistickou stranu, kterou bránil a o jejíž „historické úloze“ nikdy nepochyboval. Pro něj byl socialistický systém správnou cestou a za Stalina došlo pouze k jeho zneužití.  

Pád a nástup Brežněva

Chruščovův přístup k řešení problémů jasně ukazoval, že reformy ve všech oblastech budou pouze polovičaté a snaha o zlepšení vztahů se Západem rozhodně neměla být chápána jako ústup Sovětského svazu ze svých mocenských pozic. To se ostatně jasně projevovalo v praktické politice. Roku 1955 vznikla Varšavská smlouva jakožto vojenskopolitický pakt zemí východního bloku a protiváha NATO. Na podzim 1956 sovětská armáda brutálně potlačila protikomunistickou revoluci v Maďarsku a její vůdci byli popraveni.

Chruščov sám se pak nikdy neuměl zbavit svého neotesaného chování, které zejména během různých zahraničních návštěv způsobilo mnoho nepříjemností. Legendárním se stal jeho projev na půdě OSN během návštěvy Spojených států roku 1960, kdy si ve vzteku vyzul botu a před šokovanými diplomaty z celého světa s ní začal bušit do řečnického pultu.

TIP: Návrat Stalinova kultu: Plíživá rehabilitace sovětského diktátora

Přesto se udržel u moci až do dubna 1964. Tehdy proti němu stranické špičky zosnovaly spiknutí a stárnoucí politik už nebyl schopen se bránit. Ve funkci prvního tajemníka potom Chruščova vystřídal Leonid Brežněv. Za jeho vlády došlo k opětovnému přitvrzení kurzu, což bývá někdy označováno jako „neostalinismus“. Brežněv stál v čele Sovětského svazu osmnáct let. Toto období  poznamenala okupace Československa roku 1968 či vpád do Afghánistánu o jedenáct let později.

Postupem času také znovu narůstalo nekritické uctívání Brežněvovy osoby, i když nedosáhlo takového stupně jako Stalinův kult. Teprve smrt přestárlého sovětského vůdce roku 1982 a následné rychlé střídání jeho nástupců otevřely dveře radikálním změnám, které nastaly po nástupu Michaila Gorbačova do čela země v březnu 1985 a vyvrcholily rozpadem sovětského bloku na přelomu 80. a 90. let.