Po kolena v hnoji: Britská metropole se koncem 19. století topila v koňském trusu

Průmyslová revoluce jen kvete. Šance na výdělek lákají do Londýna dělníky z daleka. Pětimilionový Londýn se pomalu utápí v odpadcích a splašcích, které produkuje obrovská masa nové městské populace. Nejen pod kroky stovek tisíců lidí se prohýbá legendární Tower Bridge. Provoz zde ztěžuje také páchnoucí vrstva koňského hnoje. A tento problém se netýká pouze ikonického mostu. Všechny ulice města jsou tak zahnojené, že se jimi skoro nedá chodit. Humorná příhoda z kategorie bizarních dějin? Kdepak. Závažný problém, který se lidem na přelomu 19. a 20. století zdál takřka neřešitelný. Nebo to všechno bylo trochu jinak? 

Koňská síla 

Před vznikem automobilové dopravy, tramvají a autobusů se veškerá městská komunikace spoléhala na koňskou sílu. Jistě, Anglie už disponovala bohatou železniční sítí a v roce 1863 otevřelo svou první linku londýnské metro, ale jakmile zboží dorazilo na nádraží, bylo třeba je přeložit na koňmi tažené povozy. To samé platilo pro svoz výrobků k dalšímu železničnímu exportu. Připočtěte do toho všechny ty obchodníky, kteří se svým zbožím křižují městské ulice. A započtěte také dostavníky a hromadnou městskou dopravu realizovanou koněspřežnými kolejovými vozy. 

V roce 1900 tak brázdily každý den ulice Londýna kočáry, které táhlo více než padesát tisíc koní. Pozor! Teď ale mluvíme jen o těch, které sloužily k přepravě lidí a byly registrované! Náklad přepravovaly další tisíce a tisíce kopytníků zapřažených za povozy a drožkami. Koňská populace Londýna tak mohla činit kolem sta tisíce zvířat. Problém nebyl ani tak v tom, že by se nevešla do ulic největšího města tehdejší Evropy. Problém byl v tom, co po sobě zvířata v ulicích nechávala, a co nikdo nestíhal uklízet. 

Tuny mrvy 

Jeden kůň v průměru vyloučí asi sedm až sedmnáct kilogramů „koblih“ denně a k tomu litr tekutiny. Při celkovém počtu koní to v hlavním městě Velké Británie představuje asi milion kilogramů trusu a sto tisíc litrů moči denně! 

Rychlé tempo dopravy a vzduch plný zplodin, před kterým se londýnští koně nemohli schovat, také způsobovaly, že se průměrný hřebec nebo klisna dožívali pouhých tří let. Koňské mršiny se obvykle nechávaly hnít na ulicích periferie, protože jejich odvoz byl složitý a nákladný a navíc je stejně neměli kam pohřbívat. Ulice Londýna se tak doslova utápěly ve smrtelném mixu zvířecích výměšků a tlejících mrtvol. Tato toxická směska tlejícího nepořádku lákala hmyz, který v hejnech útočil na nebohé obyvatele. Londýnem se šířily smrtelné epidemie tyfu, horečky a dalších nemocí… 

Pohřbeni v trusu? 

V roce 1894 měl v londýnském deníku The Times vyjít článek, který tvrdil, že během padesáti let budou ulice Londýna pohřbeny pod třímetrovou vrstvou hnoje, což znamená, že se město stane prakticky neobyvatelným. Problémem se začala zabývat městská rada. S žádným řešením ale dlouho nepřicházela. Jakékoliv omezení provozu by znamenalo ekonomický kolaps. Provozovatelé potahů sice platili daň, která měla sloužit k čištění ulic, ale mrva se hromadila rychleji, než ji byl kdokoliv schopen odvážet. A kdo myslíte, že táhnul povozy, které odvážely koňský hnůj? Ano, správně: koně... Začarovaný kruh? Bezpochyby. 

Obyvatelé města se tak snažili poradit si po svém. Podél ulic se objevovali podnikaví „čističi přechodů“, kteří za úplatu odhrnuli přecházejícím chodcům úzký koridor či jim na vrstvu kejdy přistavovali prkna, ze kterých tak pro gentlemany neochotné pošpinit si své dandy šaty vytvářeli jakési mobilní lávky. Byl to jediný způsob, jak přejít ulici, aniž by se člověk po kolena nebrodil tlejícím koňským trusem. 

Když pršelo, ulice se téměř nedaly projet. Do hnoje se propadali jak lidé, tak zvířata s povozy. Když ale deště vystřídalo sucho, problém se paradoxně zhoršoval. Doprava sice tolik nevázla a boty si člověk udržel čisté o něco déle, ale vyschlý trus se drolil na dusivý prach, který pak celé město vdechovalo přímo do plic v podobě mikročástic zvířecích exkrementů. To ještě více zhoršovalo už tak špatnou zdravotní a hygienickou situaci celého města. 

Rezignovat? 

V roce 1898 v New Yorku uspořádali první mezinárodní urbanistickou konferenci. Jednou z hlavních otázek, kterou architekti i zástupci měst z celého světa řešili, byly problémy s hnojem. Výsledek? Žádný. Nejpovolanějším hlavám celého světa se nepodařilo vymyslet žádné řešení. Zdálo se, že se celá západní civilizace a její raketově rostoucí populace utopí v kejdě. S odstupem času můžeme říct, že jsme velkou hnojní krizi jako civilizace přežili.

Než se dozvíme proč, zastavme se na chvíli u toho, že zprávy o této události mohou být poněkud zveličené. Tak zaprvé: onen zmíněný článek varující před třemi metry hnoje v ulicích se nikdy nepodařilo dohledat. My jej známe jen zprostředkovaně. Zadruhé: hnůj není jen odpad, ale také zemědělská komodita, která má svou cenu. Je pravděpodobné, že za normálních okolností mohl být sběr a transport hnoje výnosnou obživou podnikatelů, kteří mrvu z města vyváželi na venkov. Pěstování zemědělských surovin se bez hnojení neobejde a před rozmachem chemických hnojiv představovala mrva jediný zdroj životadárných živin pro plodiny. Zatřetí: už na konci 19. století tehdejší vědecká avantgarda tušila, že koňskou sílu brzy nahradí úplně jiná, zdánlivě „čistší“ síla pod kapotou. Randolph Churchill, otec pozdějšího předsedy vlády Winstona Churchilla, také například na téma hnojní krize prohlásil, že se určitě nejedná o „nevyléčitelný problém“. 

Vůně benzínu 

Lidstvo by nikdy nemělo ztrácet naději. Alespoň takové poučení si můžeme z hnojní krize roku 1894 odnést. Problém, ať už byl jakkoliv závažný, se totiž nakonec vyřešil sám. V roce 1886 vynalezl Gottlieb Daimler automobil a jednalo se o vynález natolik praktický, že se začal rychle šířit do celého světa. Rozšíření automobilismu se nevyhnulo ani Velké Británii. V roce 1895 jezdilo na ostrovech asi jen patnáct vozů, ale o pět let později už necelých osm stovek. A za dalších třicet let? Neuvěřitelný jeden milion! A jak známo, auta sice produkují zplodiny, ale alespoň z nich nepadá žádný páchnoucí koblih, který se vám přilepí na lakýrky. 

Množství hnoje v ulicích tak postupně klesalo s tím, jak vzrůstal počet automobilů. V Londýně se také rozšiřovalo metro, tramvajová doprava a od roku 1923 ulice města brázdily legendární červené dvoupatrové autobusy. Vlastnictví automobilu se také stávalo běžnějším po zavedení masové výroby. Někteří historikové dnes naznačují, že právě automobilky mohou mít zveličení celé hnojní krize roku 1894 na svědomí. Aby podpořili prodej svých čisťoučkých autíček, které ulice rozhodně nezaneřádí, systematicky vykreslovali koňskou dopravu jako špinavou, zdravotně závadnou a povšechně neudržitelnou. Možná jen a pouze z jejich propagačních kampaní pochází zmiňovaný článek z Timesů, který se nikdy nepodařilo dohledat.

Ačkoliv je tedy možné, že velká hnojní krize z roku 1894 je tak trochu podvrh, tehdejší města trápily reálné hygienické problémy a nejen Londýňanům se poté, co jim koně přestali nadělovat tisíce tun trusu ročně, značně ulevilo. Kdyby tak tehdy něco tušili o skleníkovém efektu a oteplování klimatu...