Po císařově boku: Jak se český lékárník Kaska dostal do Mexika?

Uchazeči o službu Maxmiliánu Habsburskému v Mexiku museli mít splněnou brannou povinnost v Rakousku, být svobodní, ne starší čtyřiceti let, fyzicky zdatní a křesťanského náboženství. Zavazovali se k šestileté službě, služné platil mexických stát, stejně jako případné invalidní, vdovské a sirotčí penze. Dobrovolnický sbor nemělo tvořit jen mužstvo a důstojníci, ale také početný zdravotnický korpus.

První skupina dobrovolníků odjížděla z Rakouska 19. listopadu 1864 a v prosinci už opouštěla paluby lodí ve Veracruzu. Další pak přijížděly do hlavního mexického přístavu na březích Atlantiku v následujících měsících. 

V Maxmiliánových službách

Mezi téměř sedmi tisíci příslušníky sboru figurovalo přes tisíc lidí z českých zemí, a mezi nimi také rodák z jihočeských Horažďovic František Kaska. Narodil se 12. února 1834 do měšťanské rodiny, studoval farmacii ve Vídni a za války v severní Itálii v roce 1859 se stal kadetem v 49. pěším pluku. Zachovaná vojenská dokumentace jej představuje jako muže vyšší postavy, protáhlého obličeje, plavých vlasů a šedých očí, katolíka mluvícího česky a německy. 

Válka netrvala dlouho a Kasku ve studiích nijak nezdržela. Už v roce 1860 složil zkoušky předepsané pro lékárníka, ale jeho studijní úsilí neochabovalo. V červenci 1863 dosáhl doktorátu z chemie a o rok později se stal členem Spolku rakouských lékárníků, stále jako příslušník pěšího regimentu. Když začali Maxmiliánovi verbíři hledat v Rakousku muže pro mexický dobrovolnický sbor, Kaska se dlouho nerozmýšlel. Požádal Ministerstvo války o souhlas s opuštěním armády a žádost zdůvodnil zájmem přihlásit se jako lékárník a chemik k Maxmiliánovým dobrovolníkům. Po několika týdnech ho velitel regimentu informoval o příznivém vyřízení žádosti. Přesně za měsíc, 19. ledna 1865, už skládal doktor Kaska přísahu věrnosti mexickému císaři. Brzy se stal i jeho osobním lékárníkem.

K Maxmiliánovi Kasku nepoutala jen profese a osobní obdiv (císař si dokázal získat sympatie okolí neokázalým chováním a charismatickým vystupováním), ale také společný zájem o přírodní vědy. Na rozdíl od mužstva a důstojníků dobrovolnického sboru se Kaska až na naprosté výjimky nesetkával s vojáky republikánských oddílů. Už proto, že se většinou pohyboval mezi hlavním městem, pevně kontrolovaným císařskými silami, a Pueblou, další baštou císařství. 

Vzestup v předvečer pádu

Právě v Pueble se pak ovšem Kaska setkal s předním představitelem Juárezovy partyzánské armády, s nímž posléze navázal přátelský kontakt. Během kampaně v Oaxace totiž padl v červnu 1865 do francouzského zajetí patrně nejznámější z Juárezových generálů Porfírio Díaz. Velitel francouzských sil maršál Bazaine sice původně vydal rozkaz, aby zajatce okamžitě popravili, ale po intervenci mexického monarchisty Justa Beníteze svoje rozhodnutí změnil. Díaz stráví zbytek zajetí v klášteře karmelitánek v Pueble, který předtím mexičtí liberálové přeměnili ve vězení.

Za císařství ho spravoval rakouský dobrovolnický sbor a republikánský generál zde navázal kontakty s některými vysokými důstojníky: velitelem věznice baronem Louisem de Salignac, plukovníkem Karlem Johannem Khevenhüllerem a Františkem Kaskou, sloužícím v té době v místní vojenské nemocnici. Právě dobré vztahy s důstojníky rakouského sboru umožnily Díazovi v září 1865 útěk a návrat k Juárezovi. Přestože mu pak Francouzi i Maxmilián nabízeli pardon a vysoké funkce v císařské armádě, Díaz zůstal na straně republikánů a podstatným způsobem přispěl k jejich úspěšné obraně v kritických měsících ofenzívy francouzského intervenčního sboru. 

Kaska si zatím počínal velmi zdatně ve své zdravotnické profesi v armádě a v září 1866 tak dosáhl pracovního zařazení lékárníka první kategorie. K růstu Kaskovy prestiže ve vojenské nemocnici i u dvora docházelo v době stále větších potíží Maxmiliánova státu. V USA skončila v dubnu 1865 občanská válka a americká politická elita kritizovala stále hlasitěji intervenci evropské mocnosti na hranicích Spojených států. Ještě hůř se však vyvíjela situace pro Maxmiliánova patrona Napoleona III. v Evropě. Vítězství Pruska ve válce s Rakouskem v roce 1866 předznamenalo konflikt mezi Francií a Pruskem, proto začal Napoleon francouzské oddíly z Mexika rychle stahovat.

V říjnu 1866 navíc Maxmilián rozpustil rakouský dobrovolnický sbor. Větší část dobrovolníků se vrátila do Evropy, část jich využila příležitosti a cestou přes New Orleans zůstala ve Spojených státech. Nejmenší skupina, v níž vynikali Khevenhüllerovi rudí husaři, zůstala v císařových službách. 

Zdomácnělý Mexičan

Začátkem února 1867 opustili hlavní město Mexiko poslední francouzští vojáci a z přístavu Veracruz odpluli do Evropy. O osudu Mexického císařství i samotného Maxmiliána tak bylo rozhodnuto. Zůstali mu věrní jen ti nejbližší, mezi nimi i Kaska, osobní lékař Samuel Basch a plukovník Khevenhüller se svým regimentem. Ani ti jej však nemohli zachránit. Maxmilián byl zajat, postaven před soud a 19. června 1867 na pahorku nad Queretarem popraven. 

Zatímco Basch zajištoval s pruskými diplomaty převoz Maxmiliánova těla do Rakouska, část Středoevropanů, kteří přišli do Mexika s císařem, využila amnestie vyhlášené Juárezem. President chtěl využít znalostí bývalých nepřátel, v řadě případů absolventů kvalitních evropských škol, ve prospěch země. Kaska se tak stal osobním Juárezovým lékařem a po jeho smrti získal v roce 1874 koncesi na provozování lékárny v hlavním městě. Patřil také k významným představitelům a popularizátorům přírodních věd v Mexiku a za svou činnost dostal několik vyznamenání, která mohl přidat k řádům, jež dostal ještě od Maxmiliána.

TIP: Tragédie habsburského domu: Mexické dobrodružství arcivévody Maxmiliána

Nakonec Kaska působil i jako osobní lékař Porfiria Díaze s tomu odpovídající klientelou. Mohl si tedy dovolit sbírat nejen památky na Maxmiliánovo císařství (jeho řády, stolní náčiní včetně českého skla a porcelánu), ale také obrazy známých malířů José Maríi Velasca a Santiaga Rebulla. Kromě toho oceňoval v duchu středoevropské tradice úcty vůči lidovému umění artefakty mexických řemeslníků a lidových umělců a inspiroval zájem mexické kulturní elity o tuto dosud opomíjenou oblast. 

Baron Kaska se už do Evropy trvale nevrátil a zemřel v Mexiku v květnu roku 1907. Své bohaté sbírky odkázal muzeu ve Vídni a Národnímu muzeu v Praze. Rozhojnil tak kolekci předmětů, jež posílal do Prahy už od devadesátých let. Faleristé vysoko cení zejména téměř úplnou sbírku řádů a vyznamenání druhého mexického císařství, historici výtvarného umění potom údajně největší zahraniční sbírku obrazů nejcennějšího mexického malíře 19. století, krajináře José Maríi Velasca.