Pět osudů z časů Velké hospodářské krize: Ignác Hamr, tiskař v nouzi
Velká hospodářská krize před 90 lety tvrdě zasáhla celou společnost. Podle národohospodářů nebyla do vypuknutí druhé světové války zažehnána a stala se tak nejhorší ve 20. století. Její dopady budeme sledovat na osudech pěti konkrétních osob. Tím dnešním je příběh mladého tiskaře z Podkrkonoší…
Ignáci Hamrovi bylo v roce 1929 teprve 22 let. Pocházel z dělnické rodiny, jež žila v malebném městečku Červený Kostelec v Podkrkonoší. Společně se čtyřmi sourozenci a rodiči obýval nevelký byt o dvou místnostech v Sokolské ulici. Začátek roku 1929 byl pro něj zcela obyčejný. Snad jen tuhé mrazy, které tehdy po celé zemi panovaly, znamenaly vytržení z běžného života. Každý den však měl týž rytmus: práce, hospoda, spánek. Výdělek nebyl velký, ale postačoval mu. Dokonce si mohl dovolit část peněz ukládat do místní spořitelny.
Práce v tiskárně Josefa Doležala ho bavila. Přesto zkraje roku nebyla situace v podniku příliš radostná. Závod měl vlastní knihařský úsek o 60 lidech. Ti vstoupili 13. února 1929 do stávky pro nedodržování kolektivní smlouvy a žádali navýšení platů. Přestože Ignác příliš nevěřil ve zdar takového konání, vedení společnosti skutečně platy navýšilo. Díky tomuto přilepšení ho příliš neznervózňovalo, když se mezi jeho přáteli koncem března povídalo, že v Americe to „skřípe“ a že se hodně mluví o finanční krizi v celém světě. „U nás k tomu nedojde, Amerika je přeci jen dost daleko,“ neustále opakoval. Že by k nějaké krizi dojít mohlo, si tehdy připouštěl jen málokdo. Vždyť kam oko v Kostelci dohlédlo, všude se stavělo, přebudovávalo, podniky hlásily dobré hospodářské výsledky.
Tiskař v nouzi
V říjnu byl Ignác pověřen přípravou oslav k dvacetileté existenci tiskárny. Uskutečnily se 18. října za účasti osobností města a 120 zaměstnanců firmy. Její majitel Josef Doležal během slavnostní řeči prohlásil, že je hrdý na to, jak se závodu daří, a že „jen těžko se dá nyní mluviti o nějaké krisi“. Bohužel se mýlil. Neuběhly ani dva týdny, a všechny noviny psaly o pádu newyorské burzy. Ignác zatím nemohl plně pochopit význam zpráv, které informovaly o senzačních úpadcích, vlivu na evropské burzy a podobně. Tragédie se naplno projevila až v průběhu příštího roku 1930. Doležalova tiskárna pojednou začala ztrácet stálé zákazníky. Velmi lukrativní zakázky domluvené v předchozím roce byly najednou rušeny a Josefu Doležalovi nezbývalo nic jiného, než začít propouštět zaměstnance, na jejichž mzdu již neměl peníze.
Přestože Ignác v tiskárně nadále pracoval, byl vyplácen spolu s dalšími spolupracovníky nikoliv penězi, nýbrž naturáliemi. Každý měsíc si tak domů odnášel lihoviny, uzeniny a oděvy. V roce 1931 ale přišel o místo i on. Peníze, které si pečlivě ukládal ve spořitelně, musel už dávno vybrat, aby zaplatil nájem za byt a nakoupil svým sourozencům a rodičům to nejnutnější. Jako každý z propuštěných dělníků se hlásil na městském úřadě a žádal o podporu. Příslušný úředník rozhodl, zdali se práce dotyčného může městu hodit, a pokud ano, měl nárok na poukázky zvané žebračenky.
TIP: Velká krize: Když měla Amerika volno
Ignác byl zaměstnán na opravách městských cest, přičemž za každý den, který odpracoval, dostal poukázku v hodnotě 10 Kč, za niž si mohl vyměnit potraviny. V nuzných podmínkách žil až do roku 1934. Poté byl přijat zpět do tiskárny, která se tou dobou dostala z nejhorší situace a začala ve velkém tisknout svaté obrázky, jízdní řády, plakáty a obaly na gramodesky, které postupně exportovala do celého Československa a Evropy.
