Penny universities: Anglická kavárna v 17. století provokovala pivovarníky i mocné

Začít musíme u Karla II. Stuarta, který je ve věku jednadvaceti let jmenován skotským králem. Proč nedostal hned celou Anglii? Protože tam tehdy železnou rukou vládne krvavý Lord protektor Oliver Cromwell, který nechal Karlova otce popravit. Stuarta čeká ještě hezká řádka vojenských porážek a léta potupného skrývání se v Evropě, než si na něj „jeho“ Angličané znovu vzpomenou a požádají jej, aby jim jako pravý monarcha znovu vládl.

K tomu došlo až v roce 1660, ale nebyl to úplně návrat k zavedené tradici. Karel II. si nějaké absolutistické vlády moc neužije a musí si neustále dávat pozor, aby někomu nešlápl na kuří oko. Po éře Cromwellova teroru se lidé naučili vážit si Parlamentu – politického kolbiště, kde mohli zprostředkovaně přes své zástupce vyjádřit názor na směřování země. A po neradostném období utažených opasků a usekaných hlav také nastalo nebývalé uvolnění mravů. 

U jednoho stolu

Nejrůznější učenci z univerzit a vzdělaní církevní hodnostáři si prostě uvědomili, že král nemusí mít vždycky pravdu. Stále více lidí z širokých vrstev veřejnosti souznělo s myšlenkami osvícenství. V Anglii se rodí intelektuální podhoubí, ze kterého zaznívaly pro trůn často nepříjemné názory. K rebelii mají Britové po zážitcích s Cromwellem blízko a Karel nechce skončit jako svůj otec – s hlavou na špalku. Proto si nepřeje vlastně nic jiného, než návrat starých pořádků. Což mu komplikují ty zpropadené coffehouses – kavárny. Ty jsou součástí nové módy, které brzy podlehnou všechna velká města.

V kavárnách se scházejí lidé, aby nad hrnkem kávy, vzácné čokolády nebo ještě vzácnějšího čaje probrali poslední novinky z domova i ze světa. Že to vůbec nezní nebezpečně? Opak byl pravdou! Předně, v těchto podnicích se zaváděly nepříjemné rovnostářské manýry. K jednomu stolu se tak teoreticky mohl posadit sedlák, zeman a bezzemek. Žádné společenské bariéry. Co víc, mohly sem zajít i ženy. Ještě vás to neděsí? Pak vězte to nejhorší, a to že se zde nepodával alkohol! A právě absence alkoholu a střízlivost zúčastněných umožňovala vést seriózní diskuze na rozmanitá témata, která si lidé druhý den navíc pamatovali. Hrůza, že?

Mezi jednotlivými kavárnami, kterých bude v Londýně roku 1667 hned dvaaosmdesát, navíc obíhali poslíčci nabízející noviny. Přinášeli i zprávy z jiných debatních kroužků po městě. Lidé tak snadno mohli získat spoustu užitečných a přitom vlastně nebezpečných informací.

Stará dobrá krčma

Jen si to porovnejte s tradiční anglickou pivnicí, ať už tavernou nebo alehousem. Tam se nacházely přesně oddělené stoly pro chudinu a pro honoraci, neb každý má své místo. V jednom koutě tak sedláci brblají nad mizernou cenou obilí, v odlišném rohu nadávají malí zemědělci na špatnou úrodu a u krbu si pár pánů z lepší společnosti pochvaluje, jak výhodně skoupili náklad pšenice v Evropě. Každý řeší jen část svého problému, aniž by si uvědomoval celý obraz, příčiny a důsledky. Posaďte je ale k jednomu stolu, a hned mají všichni jasno, co je třeba učinit pro obecné blaho a spokojenost všech. Jenže v hospodě budou jen odděleně brblat u piva a ráno s pořádnou kocovinou jim dá zapomenout, co že to vlastně řešili. Nu, a přesně to v kavárnách nefungovalo. 

Debata za penny

Vedle mudrujícího profesora si může sednout i dráteník nebo koželuh. A všichni za jednu penny popíjí tu samou, exotikou provoněnou kávu. Společně debatují a diskutují. Témata? Estetika, poezie, politika, věda, kultura. Ne nadarmo se těmto kavárnám přezdívalo Penny universities, protože za jednu penci jste se tu nabrali víc rozumů, než za celý rok na studiích.

Vysedává tu Samuel Pepys, anglický úředník a politik, který si tu spisuje svůj deník. Společnost baví svým bystrým postřehem básník Richard Ames, lékař a spisovatel Thomas Fuller, právník Edwar Thurlow, architekt nového Londýna Christopher Wren a spousty dalších velikánů doby. Vedlejším výstupem mnohovrstvého, střízlivého a projevem kultivovaného osazenstva je na svou dobu velmi informovaná veřejnost. Což je pro vladaře vždycky problém. 

Jen lehké ženy

I proto tahle kavárenská selanka nebude mít dlouhého trvání. Neexistuje jediný hodnověrný důkaz, že by za dalším vývojem událostí stál sám král Karel II., ale je jisté, že z toho osobní prospěch měl. Fenomén rovnostářských kaváren jako důležitých zdrojů veřejných informací totiž brzy dostane jisté trhliny. Nejprve z kaváren začnou mizet ženy. Obhájci starých pořádků z řad ctihodných mužů i žen, totiž začnou upozorňovat na pokleslost zdejší kavárenské zábavy. Pravá lady by se měla návštěvy takových míst vystříhat. Přece jen, spousta mužů a žen pohromadě, to zavání neplechou.

Stačilo vlastně jen pár slov, mohla za to šeptem šířená zpráva, že do těchto podniků přece „vstupují jen lehké ženy, aby si s muži dojednávaly služby“. A bylo vymalováno. Ženám oficiálně vstup nikdo do kaváren nezakázal, ale ztratily zájem. Nebo odvahu…

Nápoj šampionů?

Opravdovým zásahem do černého, který výrazně podlomil činnost kaváren, je masivně šířený pamflet z roku 1674, s názvem Ženská petice proti kávě. Tento list totiž „dává k veřejnému posouzení řadu přesvědčivých argumentů o neblahých následcích konzumace černé kávy“. Podobných tiskovin je brzy v oběhu více. Co v nich stojí? Popisují, že muži oddávající se popíjení kávy se stávají impotenty. Káva je prý činí zvadlé a ploché, vyschlé a bez energie, neschopné potěšit opravdovou ženu pořádným mužným objetím.

Jinde zase stojí, že negentlemanský humor kaváren nutí „muže jen doma své pšouky vypouštět“ ale k jinému užitku je nečiní. Tato různá Zvolání tisíců vnadných žen mají na morálku mužského osazenstva kaváren zdrcující účinek. Potence je prostě citlivé téma. 

Znovu do skoku

Ne, velmi pravděpodobně za autorstvím pamfletů nestojí ženy. Mnohem přesvědčivější je varianta o podloudné kampani pivovarů a pohostinských zařízení. Ty totiž skoro souběžně rozjíždějí exkluzivní novinku zvanou cock-ale čili kohoutí pivo. Narážka na dvousmyslné cock, značící kromě drůbežího samce i pánské přirození, je přitom více než zřejmá. Jedná se o svařený nápoj: mix kohoutího vývaru se spoustou piva. Lékaři se předhánějí v popisování blahodárných účinků lektvaru na lidské zdraví a potenci mužů. Tato kohoutí viagra dokáže pravé zázraky, třeba léčit tuberkulózu: „I skoro mrtvého spraví a nepevné do pozoru znovu staví.“

TIP: Hříšný Moulin Rouge: U zrodu nejslavnějšího kabaretu stál zločinec

Na specialitu, která je lehce nemravná a provokativní se vydávají i mudrci z kaváren. Cock-ale v původní receptuře nezůstalo dlouho. Přibývalo spíše piva a často mužům stačilo ke štěstí jen „pít pod kohoutem“. Souběžně s tím kavárny začaly zvyšovat ceny, aby vyrovnaly ztráty. Čímž ztratily popularitu u nižších vrstev. A boháči? Ti nakonec dali přednost výlučně pánským klubům a profesním komorám.

Móda je prchavá, v kurzu začíná být rázem dostupnější čaj. Ten si ostatně mohou i dámské spolky připravit doma, aniž by tím někoho pohoršovaly. Kavárny zkraje 18. století z Británie mizí. Ne definitivně, ale jejich popularita je ta tam. Z diskuzních spolků a otevřených společenských fór se lidé vrátili raději ke svým sklenicím s pěnivým mokem. Král Karel II. Stuart si mohl oddechnout: kavárenská rebelie byla zažehnána. Anglii po jeho smrti sice úplný návrat ke starým pořádkům nečeká, ale od brblající kavárny bude pokoj.