Panovník ve vedlejší roli: Proč stál Ferdinand I. ve stínu bratra Karla?

Jak na osobnost Ferdinanda I. Habsburského nahlíželi jeho současníci? Nepochybně s respektem. Panovník, který téměř čtyřicet let ovládal významné středoevropské soustátí, nemohl být vnímán jinak. Patnáct let po jeho smrti jej Heinrich Pantaleon ve svém spise Skuteční hrdinové německého národa charakterizoval jako muže, který „…vládl německému národu chvályhodně a mír udržoval podivuhodně zdárně.“ Stačila však charakteristika střízlivého mírotvůrce k vytvoření obrazu panovníka, jehož by následující generace vnímaly jako habsburského „otce vlasti“?

Herec ve vedlejší roli

Ferdinand I. Habsburský měl v pomyslném boji o nesmrtelnost ve své generaci silného soupeře. Šanci zařadit se k opěvovaným členům rodu Rudolfovi I. či Maxmiliánovi I. mu zhatil paradoxně jeho bratr, římský císař a španělský král Karel V., jehož věhlasu a celoevropské proslulosti mohl Ferdinand korunami českého a uherského království jen těžko konkurovat. Za něco možná mohlo i samotné Ferdinandovo jméno, které až do jeho narození zůstávalo úzce spjaté se španělským prostředím, o velkou část proslulosti se Karlův mladší bratr jistě připravil také svědomitým dodržováním podřízenosti a poslušnosti svému sourozenci. 

A tak zatímco Karel V. se v následujících pěti stoletích stal hlavním hrdinou množství románů, oper a v nejnovější době i kinematografických projektů, Ferdinandovi jeho dobová „upozaděnost“ zůstala osudnou i v životě jeho vlastního odkazu. Coby vedlejší postava statuje v romanopiseckých i dramatických zpracováních látek z období vlastního života, sám se však do popředí nedostává. Autorská licence jej představuje nejen jako schopného vladaře a nepřítele protestantů, ale také jako věrného Karlova následovníka či zlého tchána své snachy Filipíny Welserové, kterou si přes odpor rodové základny vzal za ženu Ferdinandův stejnojmenný syn. 

Nedoceněný státník

Zatímco na poli „světské“ slávy Ferdinand příliš neuspěl, z jeho politického odkazu jím vytvořené soustátí čerpalo ještě staletí poté, co král nalezl poslední odpočinek v katedrále svatého Víta v Praze. Kromě zásadní změny mocenských poměrů, kterou svým rázným a cílevědomým přístupem inicioval v Českém království, se také nesmazatelným způsobem „podepsal“ pod uzavření augsburského náboženského míru z roku 1555, jímž na více než půlstoletí oddálil vypuknutí celoevropského válečného konfliktu. Zejména dosahem tohoto státnického počinu se Ferdinand zařadil mezi dobovou elitu, která své evropanství dokázala posunout za hranice běžné příbuzenské provázanosti.

Odraz politického odkazu, který Ferdinand I. Habsburský v českých zemích zanechal, vysvítá naprosto jasně při srovnání jeho královské volby s volebním aktem jeho vnuka Ferdinanda II. Štýrského. Těžko samozřejmě pohledem dnešního pozorovatele soudit, ale stojí za povšimnutí, že v jednání českých stavů se už při hledání následníka Ludvíka Jagellonského objevovala jistá lehkomyslnost, která poté jejich politiku provázela i nadále.

TIP: Výchova na dvoře nejkatoličtějším: Jak vypadalo dětství a mládí Ferdinanda I.?

Víme, že v českých zemích v té době existovala neobyčejně pestrá náboženská skladba. A Ferdinand I. byl katolík, zčásti vychovaný v přísném španělském prostředí. Čeští volitelé měli o nekompromisním chování mladého arcivévody k rakouským nekatolíkům (zejména o jeho „vykořenění“ novokřtěnců) nepochybně podrobné zprávy, přesto jej nakonec jednohlasně „posadili“ na český trůn.