Pánové se zubrem ve znaku: Pernštejnové patřili k nejmocnějším rodům v zemi

Původně se předkové Pernštejnů psali z Medlova podle menší vsi jižně od Brna. Ve 12. století získali dobré postavení a na začátku 13. století jistý Štěpán z Medlova obdržel (a částečně vyměnil) panství na Vysočině okolo vsi Doubravník. Vysočina tehdy patřila k méně osídleným krajům, takže panovník obdobnými dary sledoval i dlouhodobý cíl. Chtěl, aby nová šlechta místo zkulturnila, zabydlela a zúrodnila.

Zázemí a hrady na Vysočině

Přesně to se pánům z Medlova podařilo a v Doubravníku získávali mýcením okolních lesů úrodnou půdu pro hospodářské zázemí vsí i nového kláštera. Panství se utěšeně rozrůstalo, stejně jako přibývalo potomků jednotlivých větví rodu, v nichž je ve 13. století poměrně zmatek. Víme však, že se Vojtěch I. stal proboštem ženského konventu v Doubravníku, a také to, že Štěpán III. inicioval stavbu hlavního rodového hradu Pernštejna.

Predikát podle nového objektu však začal používat až jeho synovec Filip, který se za vlády Václava II. stal moravským podkomořím. Kromě toho měl tři bratry, takže se dá předpokládat, že právě v jejich době získávali Pernštejnové na síle a systematicky rozšiřovali své panství na Vysočině.

Ani ze 14. století nemáme dostatek pramenů, které by nám umožnily sledovat jejich činnost přesněji. Víme však, že postupně založili i další hrady – Aueršperk, Zubštejn a Pyšolec. Z doby vlády prvních Lucemburků (Jana a Karla IV.) nemáme žádné záznamy o tom, že by zastávali nějaké významné zemské či dvorské úřady.

Těžká doba válečná

Změna nastala až po smrti Karla IV. a jeho bratra moravského markraběte Jana Jindřicha, kdy vládu nastoupili jejich synové. Na českém trůně seděl slabý Václav IV. a na Moravě se rozhořel spor mezi bratry Joštem a Prokopem, jemuž se říká markraběcí války. Roku 1383 se k Joštovi do vojenské služby přidal i Vilém I. se svými třemi bratry. Ti však brzy zemřeli, a tak se Vilém I. stal téměř jediným pánem z Pernštejna. Toho náležitě využil a věrnou službou Joštovi si postupně vybudoval výraznou politickou pozici. K roku 1398 byl nejen purkrabím (tedy správcem) markraběcího města Znojma, ale též moravským zemským hejtmanem.

Sílu si udržel i v době kostnického koncilu, kdy už byl Jošt po smrti. Vilém I. protestoval proti Husovu upálení, ale také podporoval různé loupežné bandy, které škodily katolíkům. Tím sice ukázal pevný názor, ale přispěl k chaosu tehdejší doby. Samotných husitských válek už se moc neúčastnil, ale v roli vůdce moravských kališníků ho nahradil jeho syn Jan, který jako silná hlava rodu udržel pozice Pernštejnů v neklidné době.

Největší z Pernštejnů

Toho však zcela zastínil Vilém II., který se stal vůdcem rodu po Janově smrti. Jde jednoznačně o nejvýraznějšího Pernštejna v dějinách. Už před otcovou smrtí rozšířil rodové panství o Helfštýn a přidal k němu Přerov, Hranice na Moravě i Velké Meziříčí. Mnohem důležitější však byl politický vliv, který umožnila slabší vláda Jagellonců. I díky podpoře krále Vladislava proti Matyáši Korvínovi se mu podařilo získat další majetky – tentokrát ve východních Čechách okolo Pardubic, které pozvedl z provinčního šlechtického městečka na výstavní renesanční sídlo.

Jeho bratři zemřeli bez potomků, a tak mohl kolem roku 1500 plánovat rozdělení svého dominia na českou a moravskou větev mezi syny Jana a Vojtěcha. V té době byl Vilém II. jednoznačně nejmocnějším šlechticem v celé zemi. Předčil dokonce i Rožmberky. Kolem Pardubic měl Rychnov nad Kněžnou, Lanškroun, Lanšperk, na Moravě přibral Plumlov, Prostějov a Tovačov. Dočasně držel i Hlubokou v jižních Čechách.

Labutí píseň rodu

Suverén zemřel roku 1521 a jeho dědictví vydrželo ještě zhruba další století, byť se kvůli horším schopnostem jeho potomků postupně drolilo a rozpadalo. Moravská větev zanikla relativně záhy. Ostatní následníci sice stále měli vliv a postavení, jenže ho nedokázali zúročit. Vynikl snad jen Vilémův vnuk Vratislav zvaný Nádherný, který byl považován za skvělého diplomata a blízce se přátelil s císařem Maxmiliánem Habsburským. Svůj talent však využil hlavně při zahraničních cestách a navazování kontaktů, zatímco rodové panství jakožto hospodářská základna kvůli jeho nákladné reprezentaci spíše chátralo.

Posledním mužským výhonkem rodu byl Vratislav Eusebius, který roku 1631 padl v malé šarvátce se Švédy v rámci třicetileté války. Většinu pernštejnských majetků pak převzali Lobkovicové, k nimž se přivdala známá Polyxena z Pernštejna. Ke konci rodových dějin Pernštejnové změnili vyznání a z původních kališníků se stali katolíky a věrnými příznivci habsburského panovnického domu. 

Pověst o zubrovi

Na rozdíl od většiny panských rodů si Pernštejnové v 16. století „nevyrobili“ svoji rodovou pověst o urozeném a hrdinném předkovi, ale vyzdvihli vychytralost a trpělivost prostého uhlíře Vaňka. 

V 6. století prý jistý markrabě (nebo kníže, král či jiný vládce) vypsal odměnu za velkého zlého zubra, který v kraji řádil. Toho uhlíř jednou potkal, utekl před ním a skryl se v lesní chatrči. Obr nešťastníka pronásledoval a následně odmítal pustit ven. Vaněk proto napíchl skývu chleba na klacek a nechal zvíře nažrat. Tím ho uchlácholil a později pravidelným krmením i zkrotil. Netvor si dokonce nechal navléknout houžev do nozder a takto s ním uhlíř došel až k markraběti, který ho za odměnu povýšil na šlechtice. (Pověst má celou řadu variant. Uhlíř se někdy dokonce jmenuje i Vojtěch a liší se metody vítězství nad zvířetem i titul panovníka.)