Pád národního mučedníka: Příběh velké lásky a velkých ambicí politika Karla Kramáře

Kramářovy politické názory zůstávaly po sametové revoluci dlouhá léta pro veřejnost tabu kvůli jeho nekritické lásce k Východu. Teprve v posledních letech mu začínají historikové opět věnovat zaslouženou pozornost. Jeho vstup na politickou scénu byl mimořádně úspěšný. Přišel dokonale připraven a ochoten cokoli obětovat. Mohl si to dovolit. Na rozdíl od většiny politiků mu totiž nechybělo finanční zajištění, nikdy se nemusel živit jinou prací (poslanci dříve neměli stálý plat) ani shánět nevěstu s dobrým věnem. A přesto mu slibnou kariéru mohla snadno překazit láska… 

Skvělý start do života

Karel Kramář (1860–1937) se prostě uměl narodit. Jeho tatínek sice začínal jako obyčejný zedník ve Vysokém nad Jizerou, ale díky svým schopnostem a píli se dokázal brzy osamostatnit a vypracovat na vyhledávaného stavitele, majitele prosperující stavební firmy a cihelny. Celkem se mu narodilo pět dětí, ale dospělosti se dožil pouze Karel. Vyrůstal tedy jako hýčkaný jedináček značně fixovaný na rodiče.

Ambiciózní otec sice pro hocha chystal studia techniky a převzetí rodinné firmy, ale ten se v útlém věku zhlédl v „miláčkovi národa“ Františku Ladislavu Riegerovi, a bylo rozhodnuto. Plánoval si podle jeho vzoru kariéru poslance, což mu měla umožnit studia práv. Do školy začal chodit už coby pětiletý hoch. V roce 1871 pak zasedl do lavic prestižního malostranského gymnázia v Praze. Byl nejen vzorný student, ale pilně se učil i jazyky, hrál na housle a piano. Přitahovaly ho věci veřejné, zapojoval se do vlasteneckých spolků a vášnivě diskutoval.

Studentem pěti univerzit

Znalost jazyků (francouzsky, německy a rusky se domluvil dokonale, anglicky malinko hůř) mohl uplatnit hned po maturitě, která dopadla excelentně. Ač byl přijat na pražskou univerzitu, začal studovat v Berlíně, ve druhém semestru pak ve Štrasburku a teprve následující rok se vrátil do Prahy. Kromě práv se věnoval i státovědě (dnešní politologii) a národohospodářství i na další univerzitách – v Paříži a Vídni. Kratší studijní pobyty ho zavedly i do Anglie a Skandinávie. Je pozoruhodné, že na zahraničních studiích strávil tři a půl roku! 

Chvíli dokonce koketoval s myšlenkou věnovat se vědecké práci, učit na univerzitě, získat profesuru. Nicméně brzy změnil názor. Profesoři totiž museli nosit uniformu, a to se Karlu Kramářovi jevilo jako nepřijatelné. Stejně by se ale pro práci na akademické půdě příliš nehodil. Chyběla mu trpělivost a schopnost soustředění na drobné detaily. Měl však jiné kvality, které mohl uplatnit ve veřejném životě.

Raketový vstup do politiky

Původně se Karel Kramář hlásil k Masarykově realistické straně, kam ho přivedl jeho učitel z univerzity Josef Kaizl. O tuto partaj jevili zájem jak staročeši, tak mladočeši, dvě nejsilnější české politické strany. Před volbami roku 1891 se realisté spojili s druhými jmenovanými a v rámci jejich kandidátní listiny se Karel Kramář stal ve svých necelých jednatřiceti letech nejmladším poslancem Říšské rady. Část realistů se pak se souputníky rozešla, ale politik zůstal a udělal v této straně velkou kariéru. 

Od roku 1891 byl tedy poslancem a zůstal jím prakticky až do své smrti. Brzy získal funkci místopředsedy říšské sněmovny, stal se poslancem zemského sněmu a posléze se dostal i do čela mladočeské strany. Platil za skvělého řečníka a debatéra. Snažil se, aby se početná partaj stala přitažlivou i pro voliče.

Femme fatale

Mladému, bohatému, vzdělanému a mimořádně ambicióznímu Kramářovi na počátku devadesátých let 19. století prakticky nic nescházelo. Celý život hodlal zasvětit politice a nechtěl se nechat nikým a ničím omezovat. Ani ženami! Kontaktu s nimi se vyhýbal. Bylo dílem náhody, že svou osudovou lásku potkal v jednom z moskevských salonů. Původně plánovanou několikaměsíční cestu na Kavkaz mu totiž carské úřady nakonec nepovolily.

Oba vzplanuli na první pohled. Politikovi táhlo na třicet a byl svobodný, Naděžda Nikolajevna Abrikosová (1862-1936) měla o dva roky méně, byla vdaná a měla čtyři děti. Setkání bylo začátkem vášnivého a zpočátku přísně tajného vztahu. Ten změnil nejen životy těch dvou, ale také ženiny dosavadní rodiny. Zpočátku to vypadalo, že tento poměr nemůže mít šanci na úspěch. Rozluka manželství byla v pravoslavné církvi velmi složitou záležitostí. Viník, který porušil posvátný slib, totiž neměl právo uzavřít nový svazek.

Pohádka se šťastným koncem

Teprve po deseti letech – a to Karel Kramář nasadil všechny diplomatické páky a asi i nemalé finanční prostředky – se podařilo rozvod prosadit. Naděždin manžel si totiž nakonec založil v Rusku novou rodinu, a tak byla Kramářova vyvolená konečně volná. Komorní pravoslavný svatební obřad se uskutečnil v den nevěstiných osmatřicátých narozenin 30. září 1900 v Gaspře na Krymu. Za svědky šli básník Josef Svatopluk Machar, Karlův přítel a Naděždin obdivovatel, a slovinský slavista Matija Murko.

Politik toužil mít s Naděždou syna, který v jeho představách hrál důležitou roli v příštích dějinách Slovanů. Snažili se ale marně, dítě jim dopřáno nebylo. A tak si jeho paní jako náhradu našla zajímavou a nákladnou zálibu, které doslova propadla – budování honosných vil.

Fascinace Ruskem a Slovanstvem

Rusko hrálo v Kramářově životě významnou roli. A to nejen díky jeho těžce vybojované manželce. Se slovanskými ideály se seznamoval od dětství. I jeho politické uvažování bylo s touto zemí úzce svázáno. Zůstával zapáleným propagátorem moderní spolupráce Slovanů, která byla podle něj prostředkem, jak se vyrovnat s politickou převahou německého živlu v monarchii či čelit případné germánské agresi. Holubičí povahy Slovanů versus němečtí násilníci, to bylo jeho černobílé vidění světa. Významnou roli hrál pochopitelně v přípravách i realizaci slovanských sjezdů v první dekádě 20. století a horoval pro uskutečnění utopické ideje zřízení veleříše pod žezlem ruského cara.

Slabost pro Rusko se mu také málem stala osudnou. Po vypuknutí první světové války se zapojil jako jeden z prvních do činnosti Maffie, jež udržovala kontakty s exilem T. G. Masaryka. V květnu 1915, pár dní po nastěhování do pražské vily, byl zatčen a uvězněn. Důvodem jeho perzekuce se stala právě novoslovanská politika, kontakty s ruskými žurnalisty a činiteli a také to, že se odmítl podílet na prohlášení loajality vůči monarchii, vedoucí válku.

Národní mučedník

V červnu 1916 pak byl spolu s Aloisem Rašínem a dalšími dvěma provinilci odsouzen vojenským soudem k trestu smrti. Nepomohla ani poslanecká imunita, ani známost s předními muži monarchie. Vojenské kruhy rozhodly o exemplárním potrestání. Paní Kramářová se pokoušela udělat možné i nemožné, vyzývala manžela, ať podepíše cokoli, co by mu mohlo zachránit život. Jenže to politik, nejspíš také vlivem spoluvězně Rašína, odmítl. V listopadu 1916 měl být popraven.

Vše už bylo rozhodnuto a připraveno. Chyběl jen podpis Františka Josefa I. Ten však právě 21. listopadu zemřel a nový císař Karel I. si odmítl na počátku vlády potřísnit ruce krví. Kramářovi rozsudek zmírnil na 15 (podle jiných zdrojů 20) let a Aloisi Rašínovi na 10 let vězení. Ve vězení si pak politik pobyl až do poloviny roku 1917, kdy byl jako národní mučedník propuštěn.

Ústup ze slávy

Ač nepatřil k mužům 28. října, byl totiž na jednáních v Ženevě, politický kapitál získaný vězněním a dosavadními zásluhami zužitkoval po vzniku republiky jako její první premiér. Přesně to odpovídalo jeho i manželčiným ambicím. Funkci však zastával jen osm měsíců. Ve volbách 1919 byla totiž jeho strana (od března toho roku národně demokratická) poražena. Z vůdce národa se tak stává téměř bezvýznamným poslancem. Nesl to těžce. Nesplnil se mu ani jeho druhý sen – stát se po Masarykovi prezidentem…